Rozsah historické architektury chráněné památkovým zákonem svědčí o neskutečném kulturním bohatství minulých dob na území Čech, Moravy a Slezska a zároveň o prozíravosti, řemeslné a stavitelské dovednosti, obchodní zdatnosti a moudrosti těch, kteří země bývalé koruny české kdysi spravovali. Registrovaných památek je dnes u nás přes 40 tisíc. Co však toto úctyhodné číslo opravdu představuje? Je to obrovské bohatství, které jsme po předcích zdědili, nebo je to obrovské břemeno, které nám naši předkové odkázali?


Podle definice je "....památka neoddělitelná od historie, jíž je svědkem, a od prostředí, v němž je umístěna". Tedy památka je připomínkou hodnot a událostí minulých dob, které by nám měly pomoct definovat naše vlastní hodnoty, morální a politické postoje, důležitost místa, standard kvality nebo náš současný etický kodex. To je myšlenka jistě noblesní, která má velký smysl a stálou platnost. A myslím, že by všechno bylo v pořádku, kdyby se správy tohoto dědictví neujala instituce řízená státem. Obávám se, že se památky staly pro velké množství lidí zdrojem obživy, kšeftování a korupce. Ve jménu "ochrany" ať už památek nebo čehokoli jiného, bylo v minulosti, a je i v současnosti napácháno velké množství zla a škod.

Před několika týdny jsme navštívili s mojí ženou dlouholeté přátele v Litomyšli. Okna zadního traktu jejich domu jsou otočena k historické budově muzea – vrcholně baroknímu objektu bývalého piaristického gymnasia z let 1714 až 1718. V budovách jsou dnes umístěny regionální muzeum a restaurátorská škola. Stavba právě prodělala rozsáhlou rekonstrukci a je nutné připomenout, že celý zámecký komplex včetně piaristického gymnázia je na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. A protože osud města a dění v něm není našim přátelům lhostejný, řeč se brzy stočila na nové úpravy prostranství před vchodem do muzea a další zásahy v zámeckém komplexu, které jsou výsledkem rozsáhlé rekonstrukce. Musím zde podotknout, že byli rozhořčeni a pobouřeni tím, jak rekonstrukce nakonec dopadla. Byli zklamáni jak architekty tak i památkáři. Ptali se nás, jak to jako praktikující architekti vidíme. Nerozumí prý tomu, jaké benevolentní zásahy památkáři v tomto případě povolili, když jinde jsou tak přísní a nesmlouvaví ke každému detailu, i když jejich požadavky často hraničí se zdravým rozumem. Podle našich přátel poslední opravy a zásahy v zámeckém komplexu se zdravým rozumem totiž opravdu hraničí.

O co tu jde? O dodatečnou přístavbu nové vstupní haly muzea s pokladnou, jejíž prostorové řešení je řekněme velmi zvláštní, pokud chceme být k architektům laskaví. Jde také o vydláždění prostranství před muzeem až ke vstupu do zámku, odkud zmizela i ta trocha zeleně, která tam dříve byla. Výsledné řešení je opravdu hodně brutální a nepříjemné. Nemůžeme opomenout ani sklolaminátové vestavby v bývalých hospodářských objektech zámku a úpravy vodních ploch v prostorách parku. Zvláště bizarně působí i monstrózní kovová konstrukce tzv. dětského hřiště. Je těžké pochopit, jak si na tom mohou děti vůbec hrát a nepřijít k úrazu. Těch nelogičností je víc. Zásahy do existujícího stavu jsou nepřehlédnutelné, a i když jistě stály spoustu peněz, působí často lacině, neskromně a nabubřele. Obávám se, že už na první pohled jsou zvolená řešení nešťastná.

Odpověď na všechny otázky týkající se rekonstrukce památek je poměrně složitá, a to z mnoha důvodů. Předně je tu zákon o památkové péči. Ten však není schopen postihnout konkrétní problémy. Každé rekonstrukci předchází stavebně historický průzkum, který mapuje existující stav. Jeho kvalita je závislá na tom, kdo a jak ho zpracovává. Potom je tu velká řada stavebně technických problémů. Ty, na rozdíl od ostatních zejména názorových a estetických problémů, je možné kvantifikovat a poměrně přesně stanovit pořadí jejich důležitosti a odpovídající způsob řešení.

Za hlubší analýzu stojí i současná oficiální doktrína památkářů upřednostňující stáří před kvalitou. Gotická cihla má přednost před renesančním kamenem. Architektura jako svědectví doby je jistě důležitá, ale historie a stáří jsou dvě různé kategorie. Je bitva na Bílé hoře snad důležitější než Sametová revoluce? Dále jsou tu oprávněné nároky majitele na využití objektu. Ten má snahu jako každý dobrý hospodář, aby si dům sám na sebe pokud možno vydělal, a tudíž uplatňuje své nároky na uspořádání funkcí a energetické parametry v souladu s dnešní dobou. Bohužel zaměstnanci památkových úřadů tyto oprávněné požadavky mnohdy částečně nebo zcela ignorují.

Hodně nevyjasněný názor je na autenticitu stavby, která je většinou zaměňována s původností. Autentická architektura přece nesouvisí s tím, zda ten či onen prvek je originální nebo zda jde o přesnou kopii. Autentičnost domu tkví ve zkušenosti, kterou v domě prožívame. Dnes můžeme bydlet v renesančním domě, ale náš životní způsob bude přece odpovídat naší době. Můžete mít původní renesanční pohár, ale nic se nedozvíte o tom, jak chutná renesanční víno. Ta doba je pryč. Takový přístup k autentičnosti je pouhou iluzí. Původnost věcí je důležitá tam, kde se originál dochoval v dobrém stavu, kde nedošlo k jeho morálnímu opotřebení nebo kde je to v souladu s myšlenkovým konceptem rekonstrukce. Není možné z nároků na originalitu udělat nekompromisní zákon, když by výsledkem byl anachronismus nebo funkční nesmysl.

Dále je tu historie domu a místa včetně prostorových vztahů s okolím. Snahou památkářů je pokud možno vrátit vše do původního stavu - zastavit čas i vývoj v již neexistujících souvislostech. Obávám se, že jejich pojetí historie je redukováno pouze na minulost. Ale historie se tvoří přece i dnes a právě teď. I historický dům může být svědectvím dnešní vpravdě historické události nebo dokladem velice progresivního novodobého architektonického řešení. Při vším respektu k historii bychom nikdy neměli zapomínat na to, že žijeme v 21. století a že naše hodnoty a požadavky na životní způsob a architekturu jsou jiné než třeba v dobách renesance nebo baroka.

Samozřejmě nemůžeme zapomínat ani na estetický názor. Ten však často podléhá osobnímu vkusu jedinců, dobovým tendencím, módě, náladám nebo vzdělání lidí. Rekonstrukci často ovlivní i dodatečné archeologické objevy vzniklé až v průběhu stavby, které jsou nepředvídatelné a které není možné ignorovat. Dalšími a neméně podstatnými faktory jsou financování stavby, evropské dotace, politika, úplatky, nostalgie, staromilství, nejrůznější spolky a občanská sdružení, kluby za všechno staré a developerský mamon, touha po moci a stavbě vlastních pomníků, vlastní důležitost, ješitnost a všechno to, co je sice lidské, ale co historické architektuře zrovna moc nesvědčí.

Pokud se vrátím do Litomyšle, dovedu si představit složitost procesu návrhu i rozhodování, když se rekonstrukce a úpravy zámeckého komplexu připravovaly. Ale to není důležité, spory o řešení se brzy zapomenou a domy zůstanou. Dnes také nikdo neví, jaké problémy měl třeba Matyáš z Arrasu a po něm řada dalších stavitelů svatovítské katedrály. Nikdo pořádně dnes neví, jaký byl císař Karel vlastně klient, jak moc do projektu osobně zasahoval, zda platil včas, atd. Ale je tu dům, který zůstal. Krásný dům, na jehož charakteru i jedinečnosti se podíleli architekti, stavitelé a umělci celých šest set let. Vrstvili názory a myšlenky, hledali řešení, které by odpovídalo hodnotám jejich současné doby. A pro nás a naší dobu je podstatná pouze katedrála sama, ne proces jejího vzniku jakkoli zajímavý a vzrušující.

V Litomyšli vidím jako jeden z největších problémů nikoli evidentní nedostatek peněz, ale nedostatek kreativity jak na straně architektů, tak na straně památkářů. Když renesanční šlechta neměla dost prostředků na realizaci svých staveb - říkal nám prof. Korecký - obrátila pozornost k myšlenkové bohatosti. Jinými slovy v renesanční architektuře hrálo podstatnou roli nikoli bohatství hmotných statků, ale bohatství ducha. Zadíváte-li se například pozorně na sgrafita fasád zámku, můžete celkem snadno rozeznat, která "psaníčka" jsou původní a která vzniklá teprve nedávno. Každé je jiné, každé je unikátně řešené a zpracované. Pokud ta stará byla ještě čitelná, restaurátoři pod vedením Olbrama Zoubka (ještě za totality) je ponechali v původní podobě. Pokud však omítka zcela chyběla, řešili každé psaníčko novodobě, se současným motivem a názorem. Je v nich humor, vážnost, radost, laskavost i lidskost. Spočítáte-li kolik těch "psaníček" na celém domě je, kolik museli autoři udělat variant na stejné téma, můžete si představit velikost ducha a kreativitu jak původních stavitelů, tak i dnešních restaurátorů. Ale hlavně je v tom přístupu k rekonstrukci neskutečná skromnost, pokora, a respekt. A to je to, co mi na rekonstrukci zámeckého komplexu opravdu chybí.

Není podstatné, zda se mi konkrétní tvarové či estetické řešení líbí či ne. Podstatné je to, o čem konečný výsledek rekonstrukce svědčí. Ač si myslím, že kontrast soudobých tvarů, materiálů a barev historické architektuře obvykle svědčí, zde je tomu právě naopak. Chybí mi respekt autorů rekonstrukce k původní stavbě. Jsem schopen akceptovat různé názory, ale ne absenci původní noblesy. Chybí mi úcta ke stavitelskému umění původních tvůrců. Nejsem schopen akceptovat nekulturnost architektů a jejich neschopnost rozlišovat kvalitu materiálů, jejich použití a důslednou snahu o nalezení opravdu dobrého a poctivého řešení.

Při respektování náročnosti takového úkolu, jakým rekonstrukce zámeckého komplexu v Litomyšli bezesporu byla, nejsem schopen akceptovat sebejistotu mnohých úředníků památkové péče, s jakou rozhodují v otázkách rekonstrukce starých domů. Jsou to právě oni, kdo svými názory zásadně ovlivňují výsledek, aniž by za svá rozhodnutí nesli jakoukoli právní, finanční nebo morální odpovědnost. Nemohu se zbavit pocitu, že se památkáři často rozhodují nikoli z pozice služby věci, ale z pozice moci. Jsem přesvědčen, že není nutné zachovat každou starou cihlu, ale že je nutné zachovat smysl domu, jeho Génia Loci, který by odpovídal hodnotám nikoli doby minulé, ale doby naší dnešní. Že smyslem rekonstrukce není přísná obnova původního stavu, ale přizpůsobení starého domu současným společenským, uměleckým a technickým podmínkám. Jsem přesvědčen, že památkový úřad je institucí, jejímž smyslem je starost nikoli o minulost, ale o budoucnost - o předání obrovského kulturního dědictví dětem našich dětí a jejich potomkům. Nemohu se zbavit pocitu, že v Čechách velkým nebezpečím pro zachování živé a dobře fungující historické architektury jsou právě památkáři. Případ rekonstrukce zámeckého komplexu v Litomyšli o tom alespoň částečně svědčí.