“…Evropská unie nebude fungovat, dokud se slova Čech, Němec či Francouz nevymění za slovo Evropan…”, říká filosof. Zatímco výrazům Čech, Česká republika a česká identita jsou u nás přiřazovány poměrně vysoké hodnoty, výrazy Evropská unie, Evropan nebo evropská identita jsou na tom podstatně hůř.

Ač je Česká republika geograficky v samém centru Evropy, Stalin nás z této pozice v roce 1948 násilně vyrval. Tisíciletá historie středoevropského prostoru pod správou Čechů se však vždy utvářela spolu s historickým a hodnotovým vývojem západní Evropy. Ještě před třiceti lety jsme si vroucně přáli, abychom se do ní mohli vrátit, protože pro nás byla kultura a hodnoty sovětského Ruska cizí. Co všechno bychom dali za to, aby jednoho krásného dne šli komunisti ke všem čertům a my mohli navázat na demokratický koncept společnosti započatý TGM. Dnes když k Evropě konečně patříme bohužel zaznamenáváme tendence se z této výsostné evropské společnosti dobrovolně odejít.

To, co pro nás ještě před nedávnem bylo nedosažitelným snem, dnes bereme bez uzardění za samozřejmost. Ale, samozřejmost to není. V Evropské unii se nám přes všechny její problémy daří velice dobře. Některým lidem se to však zdá málo, chtěli by víc. Připadá jim, i když fakticky z Evropy dostáváme víc, než do ní vkládáme, že na Evropu doplácíme a že by nám bez ní bylo líp, i kdybychom měli o třetinu zchudnout. Možná si to může dovolit Václav Klaus. Jak moc si však mohou dovolit zchudnout ti, co pobírají minimální mzdu nebo minimální důchod?

Čechy nejsou středem Evropy ani světa, okolo kterého se všechno točí. Je tomu naopak. Odstřediví síly jako absence vůdčích politických osobností s morální autoritou, druhý bezvýznamný president v řadě a oficiální nezájem o spolupráci a integraci se zeměmi EU stejně jako odmítání plnit dříve přijaté závazky a požadavky vůle evropské většiny atd. to všechno nás vytlačuje kamsi na periferii evropských zájmů. Žít ve středu Evropy a chtít nebýt její součástí, mi připadá neuvěřitelně hloupé.

Předně, žijeme v globálním světě, s tím nikdo nic nenadělá. Globalizace není spiknutím hrstky darebáků s cílem světové nadvlády, ale je výsledkem dosažení určité technologické úrovně světa. Otázkou není, zda globalizace bude nebo nebude, otázkou je, jaká bude a jak se budeme schopni vyrovnat s jejími negativními důsledky. Pokud si někdo myslí, že je možné se z globálního světa vyčlenit, ten nechce vidět realitu. Svět se formuje do nových mocenských struktur, ve kterém nebude místo pro malé hráče. Myslím, že je pořád lepší být v dobré partě, než se stát snadnou kořistí mocichtivých sousedů. Pokud Evropa nevytvoří mocenskou protiváhu Rusku, Číně a Spojeným Státům, samostatné evropské země nemají šanci ekonomicky ani politicky.

Na rozdíl od všech euroskeptiků si myslím, že vznik a formování Evropské unie není výsledkem historické náhody, ale je logickým vývojem evropského prostoru po dvou katastrofálních válečných konfliktech dvacátého století. Winston Churchill na konferenci v Curychu v roce 1946 řekl “…Musíme vybudovat spojenou Evropu. Je to jediný způsob, jak navrátit stovkám miliónů lidí každodenní drobné radosti a naděje, pro které stojí za to žít.” Ne ekonomická výhodnost, ale totální devastace těch nejzákladnějších lidských práv a hodnot, a zároveň ponížení lidské důstojnosti daleko za hranici představivosti, vedlo tehdejší politiky k názoru o nutnosti zabránit v budoucnu něčemu podobnému.

Evropská unie není stát, je dobrovolným společenstvím národů vázaných společnou formální úmluvou. Má jistě spoustu nedostatků a problémů. Snaha řídit EU na principech demokratické byrokracie je poněkud nešťastná. V jejím čele nestojí osobnosti, které by měly obecný respekt a morální autoritu, jakou měl Churchill, Roosevelt nebo Ghándí. Direktivní aparát chrlí přemíru zákazů a příkazů, které jsou neadekvátní jak současné digitální době, tak i nesourodé Evropě. Faktická integrace EU je teprve v začátcích a na její pozitivní dopad si musíme ještě počkat. Upřednostňování lokálních zájmů silných zemí před zájmy společnými vyvolává napětí a nedůvěru, kterou se mnohdy nedaří řešit. Systém rozhodování je těžkopádný a řada států s ním ztrácí trpělivost. Je toho hodně, co nefunguje, co by bylo potřeba změnit nebo vylepšit, ale přesto všechno Evropská unie představuje pro život obyčejných lidí nesporný pozitivní přínos. Je snadné poukazovat na všechno to nedobré, daleko těžší je to dobré tvořit.

Na Evropskou unii je možné se dívat jako na problém nebo jako na příležitost. Pokud se někdo domnívá, že problémy spojené s její správou jsou dostatečným důvodem k jejímu rozpuštění, ten sleduje jen krátkodobé cíle a vlastní prospěch. Jen pro srovnání – Spojené státy se formují více jak dvě stě padesát let, prošly řadou krizových a komplikovaných období, občanskou válkou, a i dnes mají problémů až nad hlavu. Některé z nich jsou mnohem větší než problémy EU. Rozhodně nejsou ideální zemí pro život, a přesto nikdo nevolá po jejich desintegraci.

Řada lidí, a někdy i rozumných, se domnívá, že by se pravomoc EU měla omezit pouze na volný pohyb lidí, zboží, služeb a kapitálu. Vše ostatní by podle nich mělo zůstat v rukou jednotlivých evropských států. Je to úvaha čistě technokratická, velice zjednodušující a prakticky nefungující. Jinak řečeno, bylo by to řízení Unie jako firmy, proti čemuž je v Čechách tolik a často oprávněných výhrad. V tomto globálním komplikovaném světě je téměř nemožné od sebe oddělit národní a evropské zájmy. Myslím, že pokud by došlo k zavedení takového konceptu, narazíme na daleko závažnější problémy, než má dnešní EU.

Britské impérium bylo kdysi tak veliké, že nad ním slunce nikdy nezapadalo. Britové migrovali do svých kolonií, aniž by jim to dělalo jakýkoli problém. Ale jak víme, pýcha předchází pád. Dnes si Britové stěžují na migranty ve své vlastní zemi. Je více než jisté, že migranti byli v době referenda o vystoupení z EU jen zástupný problém skupiny arogantních lidí, kteří v pozadí sledovali jiné cíle než dobro obyčejných Britů. Referendum bylo založené na manipulaci veřejného mínění, polopravdách, a nesplnitelných slibech. Podle dosavadních vyjednávání není jisté, zda na Brexitu Britové opravdu vydělají. Vypadá to spíše naopak. Nemůžu se ubránit pocitu, že se Velká Británie do EU dříve nebo později opět vrátí.

Vystěhování se z evropského domu je návratem na chudinský venkov. Nevím, komu dnes chybí doby komunistických represí a čas normalizace. Neustálé odmítání nejen kvót, ale i jiných požadavků EU, odmítání eura s poukazem na odklad k příznivějším časům, není nic jiného než vychytralost. Pro přijetí eura nebude nikdy dost příznivá doba. Dospělý člověk stejně tak i dospělý národ problémům neuhýbá. Strategie, že bychom se chtěli mít dobře, využívat všech výhod, které z EU přicházejí, a nic pořádně neplatit, je nemravné. Stejně tak jako se spoléhat na ochranu země vojsky NATO, ale odmítat radar, odmítat vysílání vojenských misí do míst válečných konfliktů nebo vydávat na obranu něco přes jedno procento národního rozpočtu namísto dvou, je strategií malých kluků.

Národní identita se netvoří v pracovnách filosofů nebo v kabinetech politiků. Identita vzniká překonáním společného nebezpečí a problémů. V tom je tragédie Mnichova i prezidenta Beneše. Velikost národa je úměrná velikosti oběti, kterou je ochoten přinést na oltář své vlastní existence. Řešení problémů útěkem je cestou do pekel.

K odchodu z Unie by měl přispět zákon o referendu, tedy lidové hlasování. Těžko tu mluvit o přímé demokracii, když je vše založené na myšlenkách nacionalizmu. Obávám se, že je to stejně hazardní hra, jakou bylo převzetí moci komunisty v roce 1948. Tehdy se komunisté také opírali o jakési referendum nebo řekněme vůli většiny, ovšem pod ochranou ozbrojených lidových milicí. Ačkoli tenkrát nepadly žádné výstřely, střílelo se pak na hranicích, nepohodlní lidé umírali na popravištích, věznice byly plné nevinných lidí. Následovala hrůzovláda, která se osobně dotkla i mě a mé rodiny. Praktiky SPD a Tomia Okamury mi až příliš připomínají tuhle zlou epizodu z dějin tehdejšího Československa.

Také se nemohu ubránit pocitu, že Evropské unii může s Českou republikou jednoho dne dojít trpělivost. Může přijít chvíle účtování nejen s naší zemí, ale i s dalšími státy, které mají k Unii podobný vztah. Na koho pak zloba padne, ten bude muset z kola ven. Naproti tomu se tu nabízí příležitost aktivně se zapojit do řešení problémů EU a vytěžit z komplikované situace víc než jen dotace a otevřené hranice. Měli bychom se spolupodílet na vytvoření “evropského snu”, který by nebyl založen na materiálním bohatství, ale na dobrém pocitu ze života, dobré náladě, a jak říkal Churchill, také na nadějích a každodenních drobných radostech, pro které stojí za to žít.