“Zdá se, že pokud je kladivo jediným nástrojem, který máme k dispozici, díváme se na všechny problémy jako na hřebíky…” alespoň tak mi připadá přístup celé řady českých politiků k řešení současné poměrně komplikované a chvílemi až komické politické situace. Na jedné straně vidíme bezmocnost mocných, proti tomu infantilní SPD a snahu Tomio Okamury o likvidaci těžce nabyté svobody a potom nerozhodnost až zbabělost většiny ostatních politiků, kteří postrádají jakoukoli společenskou vizi, ucelenou politickou koncepci a nevidí kudy vede cesta.

Navíc se bojí riskovat svůj velice skromný politický kapitál. Schovávají se za mravní kodex a výmluvy, za kterými se neskrývá nic jiného než snaha o manipulaci volebních výsledků. Je těžké jim důvěřovat, když nejsou schopni akceptovat vůli lidí. Nad tím vším stojí prezident, kterému docházejí síly.

Tato úsměvná situace však není příliš k smíchu. Velice ošklivou hru v tom hraje Tomio Okamura, o kterém jsem přesvědčen, že by před čtyřiceti lety byl členem ÚV KSČ, pokud by nestál v jeho čele. Nemohu se ubránit pocitu, že mu nejde o žádnou demokracii, natož přímou, ale pouze o moc. Pokud ho poslouchám, stále více mi připomíná komunistické pohlaváry se vším všudy. Je demagog, používá principy propagandy a věří, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Slibuje, co nemůže splnit. Snaží se oslovit jednoduše smýšlející lidi, kterým nabízí zářné zítřky. Předkládá falešné zprávy, překrucuje fakta, manipuluje společnost a jeho populistická nezodpovědnost nezná mezí. Jeho nacionalistické a rasově nenávistné výroky ho usvědčují z nepříliš poctivých úmyslů. Velice tvrdě prosazuje zákon o referendu.

Referendum se na první pohled zdá být velice dobrým a transparentním nástrojem demokracie, nebo přesněji řečeno nástrojem vlády většiny “50 % + jeden hlas”. Myšlenka je to atraktivní pro mnoho lidí stejně jako v třicátých letech dvacátého století byla idea komunismu. Koncept přímé demokracie přitahuje především ty, kteří jsou nespokojeni s politikařením politiků. Lidé ztrácí důvěru v zastupitelskou demokracii, v profesionalitu ministrů a jejich morální bezúhonnost, ztrácí s nimi i trpělivost. Výsledkem je reptání a blbá nálada.

Pro uvedení systému referenda do praxe je třeba splnit čtyři základní podmínky:

1. Důvěrná, detailní, a hlavně pravdivá znalost problému, který je předmětem referenda
2. Existence dospělé a dlouhodobě stabilní demokratické společnosti
3. Hlasování na základě racionálního rozhodnutí, nikoli emocí a vášní
4. Etická a morální dospělost voličů i organizátorů referenda

Obávám se, že ani jedna z těchto podmínek není v České republice dnes splněna. Po téměř třiceti letech se společnost plně nezbavila škod na morálních hodnotách napáchaných komunistickým režimem. Je třeba si uvědomit, že demokracie není formou vlády, demokratické principy jsou nástrojem vlády a základním principem je svobodná volba.

Referendum je vyjádřením vůle většiny a pro řadu lidí se zdá být jednoduchým řešením složitých problémů. Většina však může být manipulována a může podléhat davové psychóze. Většina se také může mýlit a historie nám to potvrzuje, viz volba Hitlera. Problém každého referenda je právě v tom zjednodušování problému. Ne každý problém je tak jednoduchý jako hřebík, a ne každý problém se dá řešit úderem kladiva. Dále je podstatné akceptovat fakt, že v referendu jsou jen vítězové a poražení – nic mezi tím. "Kdo nejde s námi jde proti nám…", říkal Gottwald a nejen on. Referendum často rozděluje a polarizuje společnost, vyhrocuje společenské vztahy, dělá z lidí nepřátele, rozsévá nenávist a plodí zlo.

Pokud by šlo o referendum rozhodující čepování plzeňského piva nebo budvaru v místní hospodě, výsledek hlasování by dopadal pouze na místní štamgasty. Pokud by však mělo jít o vystoupení z EU, není možné předpokládat, že tito pivní odborníci nebo průměrný člověk jako takový, jehož světový názor nepřekračuje rámec hospody, obce či továrny a který je odkázán pouze na masová média, je schopen zodpovědně posoudit a domyslet, co takový krok opravdu znamená. Vystoupení z EU by nikdy nemělo být řešeno referendem. Brexit to potvrzuje.

Referendum má jistě svá pozitiva ale také rizika. Jedním z nich je formulace samotné otázky, která předurčuje výsledek. Jistě každý cítí rozdíl v tom, pokud by otázka v případném referendu zněla:

A. “Souhlasíte s umístěním radaru na území České republiky?”
B. “Chcete na Českém území mít radar nebo ruskou armádu?”

Hlasování se nikdy nezúčastní 100 % oprávněných voličů, takže je těžké mluvit o faktické vůli většiny, v praxi je tedy referendum vůlí menšiny. Dále vůle většiny může sloužit jako alibismus a legitimizace nelegitimních cílů, viz třeba Krym, pokud by k referendu došlo. Jen velmi omezená menšina lidí nebo odborníků v oboru je schopna detailně porozumět, o co opravdu jde. Ve světě sociálních sítí je velmi snadné výsledek voleb ovlivnit ve prospěch domácích nebo i cizích zájmů, viz Trump atd.

Ať už je výsledek hlasování jakýkoli, je to vždy vyjádřením vůle hlasující většiny – tedy 50 % plus jeden hlas. Zbývajících 50 % mínus jeden hlas se musí podřídit. Co se však stane v případě, když se většina hlásí k jiné národnosti a vyjádří vůli k přičlenění svého majetku k zemi svého etnického původu? Je pak řešením odtržení tohoto území od původního státu anebo vysídlení menšiny? Půjde menšina někam jinam dobrovolně nebo bude většinou donucena? Budou se Sudety opakovat? A co se stane v případě, když menšina vyznává jiného boha nebo jiné hodnoty, má jinou barvu kůže, jiný etnický původ a hlásí se k tradicím svých předků? Je řešením násilná asimilace, rekatolizace, repatriace, genocida nebo jsou řešením plynové komory, popraviště, vyhnanství? Co když většina v referendu odsouhlasí otroctví, nebo válku? Nechce se mi domýšlet absurdity, které z vůle většiny mohou vzejít.

Okamura hlasitě vybízí k vyhlášení referenda o odchodu z České Republiky z EU, jakožto způsobu řešení problému kvót a vztahu k "Bruselu". Nikdy však nemluví o problémech, které s odchodem z EU souvisí. Nemluví o dopadech na hospodářství země zatížené celními tarify, kolik bude stát obrana hranic, jak se to projeví ve volném cestování, práci v zahraničí, ve státním rozpočtu bez dotací atd. atd. O ztrátě politické a diplomatické prestiže země na mezinárodní úrovni ani nemluvě. Pokud by Česko bylo osamoceno, ocitlo by se ve vakuu, které by mocní z východu okamžitě vyplnili. Ostatně pro tuto malou zemi by nebyla asi jiná možnost, než se na Rusko nebo Čínu napojit. Je to hrůzná představa.

Snaha o prosazení referenda o vystoupení České republiky z EU je nebezpečná hra s ohněm. Namísto řešení problému migrantů a kvót Okamura vybízí k rezignaci na problém. Je to zbabělé a nedůstojné řešení, které České republice na prestiži nepřidá. Obávám se však, že migranti jsou pro Okamuru jen zástupný problém, kterým se snaží odvést pozornost od pravé podstaty věci. Jako průměrný, ctižádostivý člověk a nepříliš úspěšný podnikatel se nechce spokojit s úlohou hráče druhých houslí. Chce víc, chce být bohatý a vlivný.

Referendum má v demokratické společnosti svou oprávněnost i své limity. Může sloužit dobré věci a může i napáchat veliké zlo. Tak jako nebezpečné věci nepatří do rukou dětí, s referendem by si neměla zahrávat nedospělá společnost. Nejhorší ze všech podvodů, kterých se může člověk v životě dopustit, jsou ty, které páchá sám na sobě. A vystoupení z EU k takovým podvodům patří. Lhát druhým je nemravné, ale lhát sám sobě je projev naprosté ignorance, vlastní hlouposti a neschopnosti. Jednoduchá řešení složitých problémů se zdají být atraktivní jen do chvíle, než narazíme na realitu všedního dne. Evropský dům je přes všechny problémy a nedostatky dobrý dům. Možná potřebuje úpravy a změny, ale neměli bychom dobrovolně opouštět společnost, do které jsme se tak dlouho a marně snažili dostat. Je to dobrá společnost - přátelská, svobodná a demokratická.