Všechno to začalo v pondělí ráno, když jsem na internetu otevřel zprávy o těžkém zemětřesení, které postihlo japonskou prefekturu Niigata. Otřesy zasáhly nejsilněji pobřeží, na kterém mimo jiné leží jaderná elektrárna Kašivazaki-Kariva – se sedmi reaktory a celkovým instalovaným výkonem 8200 MW jde o největší jadernou elektrárnu na světě.

Média záhy přinesla smutnou zprávu o deseti lidských obětech, ale informace o situaci v elektrárně byly strohé a nejasné. Vzhledem k síle zemětřesení zjevně hrozil rozsáhlý únik radioaktivních látek, který mohl tragédii mnoha rodin rozšířit na mnohem závažnější humanitární katastrofu. Obyvatelé regionu přitom zůstávali v nejistotě, protože jim chyběly jakékoliv spolehlivé informace.



Elektrárenská společnost TEPCO, která elektrárnu provozuje, nejprve ujišťovala, že došlo pouze k požáru transformátoru (trvalo přitom neuvěřitelných 90 minut, než na místo dorazili hasiči). Záhy se rozšířila informace o úniku 1,5 litru kontaminované vody do moře, o několik hodin později už se psalo o 1200 litrech.

V tu chvíli začalo být zřejmé, že si kauza zaslouží bližší pozornost a případně i vyslání rychlého týmu Greenpeace, který by přímo na místě situaci nezávisle prověřil. Příští noc jsem si proto nařídil budík na tři hodiny ráno, abychom se mohl telefonicky spojit s několika organizacemi v Japonsku a v samotném regionu. Potvrdilo se, že lidem především chybí jakékoliv spolehlivé informace. Mezi obyvateli panovaly velké obavy, protože zemětřesení o síle 6,8 Richterovy stupnice několikanásobně překročilo mez, vůči které byla elektrárna podle projektu odolná.



Záhy po zemětřesení odstranila firma TEPCO ze svých internetových stránek průběžné údaje z radiační monitorovací sítě kolem elektrárny. (Později to vysvětlila tím, že byl poškozen příslušný server. Letmo mne napadlo: jestli nedokážou zajistit ani počítače, jak pak zvládnou jaderný reaktor?) Chyběly jakékoliv konkrétní a nezávislé informace o úrovni radiace.

Další příčinou nedůvěry obyvatel k vágnímu ujišťování, že nic nehrozí, byla především jejich zkušenost s firmou TEPCO, která se v minulých letech stala aktérem řady skandálů: vymýšlela si údaje průběžného monitoringu, falšovala zprávy z bezpečnostních inspekcí, dokonce úmyslně zatajila trhliny ve struktuře aktivní zóny reaktoru. V roce 2002, kdy tyto věci vyplavaly na povrch, byla společnost dokonce donucena na nějakou dobu odstavit všech sedmnáct reaktorů, které vlastní.



V této situaci jsme se rozhodli bleskově vyslat na místo expertní tým. Byla to živoucí ukázka toho nejlepšího, co Greenpeace díky své mezinárodní struktuře dokáže: během několika hodin jsme dali dohromady zkušené odborníky z Británie, Austrálie a Nizozemí a připravili soupravu speciálních měřících zařízení. Naše kancelář v Tókju se mezitím postarala o další technické vybavení, překladatele, vůz s povolením ke vjezdu do oblasti, místního zkušeného řidiče a profesionální dokumentaristy, stejně jako zásoby potravin a vody na několik dní.

Kolegové z Japonska dokonce zajistili rezervaci v hotelu přímo v městě Kašivazaki, necelých deset kilometrů od elektrárny; v hotelu sice netekla voda, zato tam kupodivu fungovalo pomalé připojení k internetu. Po třech dnech a bezesných nocích v téměř tropickém podnebí jsem večer před setkání s novináři s překvapením zjistil, jak snadno se dají umýt vlasy i celé tělo v pouhých třech litrech balené vody.

O zážitcích z poničeného města, o zhroucených domech, které jsme míjeli cestou k elektrárně, i o jízdě po zvlněných a rozpukaných silnicích bych mohl vyprávět dlouhé příběhy. Podělím se s vámi o dva.



Zatímco naši experti prováděli měření v okolí elektrárny, měl jsem příležitost s několika místními zastupiteli navštívit informační centrum firmy TEPCO u vjezdu, protože dovnitř areálu nikoho nepustili. Z fasády se na nás usmívali veselí atomoví skřítci, uvnitř panoval chaos a zkáza, které vévodilo obrovské rozbité akvárium vprostřed haly. Po několika minutách jsme byli vykázáni i z informačního centra, protože nebylo bezpečné pobývat uvnitř budovy. Venku na terase jsme potom sledovali výklad nervózních mužů s visačkami TEPCO, kteří nám rozdávali barevné informační brožury o tom, jak je elektrárna krásná a bezpečná. Zmatení a zjevně dosud otřesení pracovníci se snažili se stresovou a neznámou situací vyrovnat tak, že se chovali podle zažitých stereotypů z dřívějška, aniž by si uvědomovali, jak bizarně to v dané situaci vyznívá.

Propagační publikace měla na obálce velkým písmem vyvedené motto „Covered with many green plants and flowers" ("Pokryta mnoha zelenými rostlinami a květinami"). Druhá, ještě zajímavější, byla z roku 1992 a názorně poučovala čtenáře o tom, že silné zemětřesení v této lokalitě je vyloučeno: experti před výstavbou elektrárny prověřili historická data a provedli podrobný geologický výzkum, který vyloučil v blízkosti tektonické zlomy. Vědecké pojednání dochází k závěru, že maximální zemětřesení, ke kterému může teoreticky dojít, nebude silnější než 6,5 stupně Richterovy škály. Jenže ejhle: nynější zemětřesení o síle 6,8 znamenalo třikrát větší zrychlení, než na jaké byla elektrárna projektována.



Druhým nezapomenutelným zážitkem byla návštěva u pana Takemota, který žije v části vesnici Kariva ležící nejblíž elektrárny. Během procházky nám ukazoval, že se ničivá síla zemětřesení projevila nejvíce právě zde: více než polovina domů se zhroutila nebo byla natolik poškozena, že jejich obyvatelé museli být evakuováni. Každý dům navštívili vládní zmocněnci a zvenčí jej označili jedním ze tří pestře barevných dekretů: červený znamená zákaz vstupu, žlutý omezený pobyt a zelený dovoluje v budově dál bydlet. Na domě pana Takemota visí žlutá cedule, takže zde může mít uloženy osobní věci, ale nesmí v něm dlouhodobě přebývat ani nocovat.

Takemoto-san je dlouhodobým kritikem elektrárny a ukazuje nám dokumenty ještě ze šedesátých let - kdy se výstavba reaktorů teprve začala chystat - z nichž vyplývá, že se přímo pod areálem nachází tektonický zlom. Úřady ani investoři ale tuto informaci nebrali v potaz.



Po druhém dni měření můžeme místním lidem sdělit dobrou zprávu: kontaminace, která unikla mimo areál elektrárny, zatím nezpůsobila měřitelné zvýšení radioaktivity. Na dvou místech naše přístroje zaznamenaly zhruba dvojnásobnou intenzitu radiace, podrobnější spektrální analýza gama záření ale ukazuje, že příčinou jsou přirozené izotopy thoria, radonu a draslíku. Lidé se tak nyní mohou bez obav věnovat rekonstrukci svých domů a obnově regionu.

Nicméně situaci bude třeba sledovat i nadále, protože z poškozené elektrárny může docházet k dalším únikům i v následujících týdnech nebo měsících. Příští den japonská vláda odmítá vpustit do jejího areálu mezinárodní inspekci OSN, ale díky silným protestům regionálních činitelů nakonec s misí souhlasí. Nezávislý monitoring je nezbytný a cestou zpátky přemýšlíme, jak s ním můžeme i my do budoucna pomoci.



Zároveň je jasné, že reaktory v elektrárně Kašivazaki-Kariva by neměly být nikdy znovu spuštěny, a to jednak z důvodů obtížně zmapovatelného narušení jejích zařízení, jednak kvůli riziku výskytu podobných nebo i silnějších zemětřesení v budoucnu. Jejich budoucí provoz by totiž nebyl nepodobný provozování ruské rulety.

První sérii fotografií najdete na předešlém blogu zde


Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.