Americký šerif a nebezpečí populárních zkratek
Dokumentárními fotografiemi doplněná úvaha o tom, jak spolu souvisejí americký vězeňský systém s drogovou politikou, týráním dětí a demontáží českého zdravotnictví.
Skoro jsem nevěřil titulku novinového článku z březnového Guardianu, podle něhož je už víc než jeden ze sta dospělých občanů Spojených států za mřížemi. Nedalo mi to a vyhledal jsem původní studii, která toto šokující zjištění přinesla. Organizace Pew Center on the States v ní konstatuje, že počátkem roku bylo ve federálních a státních věznicích zavřeno dohromady 2 319 258 Američanů. S výhradou možné nepřesnosti oficiálních statistik je to o třetinu víc, než kolik činí počet vězňů v miliardové Číně, nebo třeba téměř trojnásobek vězňů v Rusku. Zatímco ve Spojených státech je za mřížemi jeden ze sta dospělých, v Německu je to přibližně jeden z tisíce (a u nás asi dva z tisíce).
Více než celkový počet lidí zbavených osobní svobody vypovídá o stavu americké společnosti jemnější analýza. Zatímco z bílých mužů starších osmnácti let uvězněn jeden ze 106, u mužů černé pleti je to jeden z 15. A ve skupině mladých černých mužů od 20 do 34 let je za mřížemi dokonce každý devátý! Studie Pew Center přináší také další srovnání, zajímavé z koncepčního hlediska: výdaje na vězeňský systém očištěné o inflaci narostly za poslední dvě dekády o 127 %, zatímco výdaje na střední a vysoké vzdělání se ve stejném období zvýšily jen o 21 %.
Za obzvláště pozoruhodný fakt považuji to, že během posledních dvaceti let se počet vězňů v USA ztrojnásobil. Odpovědi na otázku, o kolik je v USA bezpečněji dnes než v roce 1987, jsem se zatím nedopátral – pochybuji však, že by jak tvrdá data, tak subjektivní pocit obyvatel odpovídaly tak masivnímu nárůstu vězeňství.
Osou tamní vězeňské politiky, která od poloviny osmdesátých let k současnému stavu vedla, je teze, že je třeba tvrdě trestat i malé delikty, aby to občany odradilo od páchání těžších trestných činů. Tato přímočará, populárně působící, leč velice nebezpečná zkratka se mi od té doby vybavila několikrát.
Poprvé to bylo, když jsem četl na internetu rozhovor s ministryní Džamilou Stehlíkovou, která prohlásila: „Myslím, že fackování nebo pohlavkování dětí je prvním krokem k jejich týrání. Je to podobné jako u měkkých drog, přes které se člověk dostane ke tvrdým.“ Ačkoliv jsem rád, že se vláda snaží prosadit opatření s cílem omezit týrání dětí, určitě si nemyslím, že by občasné plácnutí dítěte rodiči představovalo první krok na cestě k jejich týrání. Druhý výrok o tom, že lehké drogy jsou cestou k tvrdým, je dokonce objektivně mylný a vůbec nerozumím tomu, jak něco takového může pronést ministryně za Stranu zelených (!) – stranu, která se ve svém programu hlásí k toleranci měkkých drog, a to právě proto, že představa o měkkých drogách jako přestupní stanici k drogám tvrdým je jen falešný mýtus.
Podruhé mi zatrnulo při nedávném výroku náměstka ministra zdravotnictví Pavla Hroboně, že „V oblasti poskytování zdravotní péče […] patří Spojené státy k průkopníkům moderních metod - zkracování hospitalizace, jednodenní chirurgie, ambulantní a domácí péče.“ Určitě nepatřím mezi fanoušky zkostnatělého přístupu řady českých nemocnic, ostatně moje manželka se zasazuje o zlepšení přístupu k dětem a rodičům v dětské fakultní nemocnici v Brně. Podobně již sám mohu, po úrazu svého syna, srovnávat pozitivní osobní zkušenost se zdravotnictvím v Nizozemsku s frustrujícími zážitky z České republiky.
Když ale sleduji, jak je pod záminkou zlepšení zdravotnictví likvidována ukázkově fungující úrazová nemocnice v Brně a jak se vláda chystá plošně privatizovat veřejná zdravotnická zařízení i zdravotní pojišťovny, cítím potřebu veřejně vyslovit svůj nesouhlas. Zdravotnictví jistě potřebuje reformu, ale pod ní se nesmí skrývat cíl převést je (podobně jako třeba i školství) z veřejné sféry založené na obecné prospěšnosti a solidaritě do sféry privátní, zaměřené na vytváření zisku pro malou část společnosti. Ve Spojených státech podstatná část pacientů odchází z nemocnic předčasně nebo i bezprostředně po zákroku prostě proto, že si nemohou dovolit platit za péči a za pobyt na lůžku – a to je i případ mnohých z těch, kteří mají zdravotní pojištění, přičemž každý pátý Američan nemá vůbec žádné a musí platit účty v plné výši – nebo si zdravotní péči rozmyslet.
Aby nebylo mýlky: Spojené státy mám rád, jsou v mnoha ohledech inspirující a žije tam řada mých dobrých přátel. Během mimořádně zajímavé poznávací stáže, kterou jsem tam před třemi lety absolvoval díky programu nadace German Marshall Fund, jsem viděl i mnoho skvělých a pozitivních věcí. Nicméně právě pronikání do tamního zdravotnictví a vězeňství ve mně zanechalo ty nejotřesnější zážitky.
Tím se vracím k úvodnímu tématu. Bylo to v Arizoně v okresu Maricopa, kam spadá i hlavní město Phoenix. Díky naším hostitelům jsme se osobně setkali s tamním šerifem, navštívili jeho věznici a strávili jednu směnu s noční policejní patrolou. Šerif se jmenuje Joe Arpaio a zakládá si na tom, že je „nejtvrdší šerif v Americe“. Svůj politický úspěch – šerif se volí a Arpaio vyhrál už čtvrté období – založil na extrémně brutální a populisticky zkratkovité koncepci vězeňství: vězení je za trest, a proto v něm všichni musí pořádně trpět, aby si příště porušování zákona rozmysleli.

Joe Arpaio, "nejtvrdší šerif Ameriky" (další fotografie autora na konci článku)
Státní věznice vybavené klimatizací zavřel a nechal přebudovat na zvířecí útulky, zatímco lidi posílá do stanového tábora pod otevřenou oblohou arizonské pouště. Vězni dostávají stravu v hodnotě 85 centů na den, muži jsou nuceni nosit trenýrky, ponožky i pouta v růžové barvě, protože – jak nám vysvětlil šerif – přesně tohle nesnášejí. Trestanci jsou zamykáni společně do řetězů, a to i ženy a mladiství – šerif se spokojeným úsměvem dodal, že prý to šokovalo i jednu delegaci z Ruska, ale rovnoprávnost je přece rovnoprávnost. Dozorci tolerují vzájemné bojůvky mezi vězni (rozuměj: šikanu), protože prý by bez pevné vnitřní hierarchie nedokázali žít. Dozorkyně exemplárně vyzvala jednu z trestankyň, aby nám řekla, jak se zde ocitla: tráví v této věznici půl roku za zfalšování šeku v hodnotě 75 dolarů.
Vsadil bych se, že bude méně těch, koho projití takovými podmínkami spolehlivě odradí od budoucího překračování zákona, než těch, které to naopak zlomí ke hrubosti, k nenávisti vůči společnosti a k asociálním, ne-li přímo kriminálním návykům.
Koncepce tvrdého postihu i malých deliktů, kvůli které je dnes za mřížemi každý stý Američan a jejíž extrémní provedení jsem viděl na vlastní oči, je barbarská a proticivilizační. Populistické zkratky, které takové praktiky zdánlivě logicky zdůvodňují - ať už jde o vězeňství, drogy, násilí nebo zdravotnictví - představují proto velmi vážné nebezpečí.
Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.

dozorkyně vysvětluje výhody stanového vězení

Joe Arpaio propagaci svého projektu "Tent City" rozhodně nezanedbává

chloubou šerifova projektu je i akce "Chain Gang"



Další moje fotografie pořízené během stáže v USA najdete zde:
http://janberanek.cz/jb_fotografie_usa.htm
http://janberanek.cz/jb_fotografie_usa2.htm
Skoro jsem nevěřil titulku novinového článku z březnového Guardianu, podle něhož je už víc než jeden ze sta dospělých občanů Spojených států za mřížemi. Nedalo mi to a vyhledal jsem původní studii, která toto šokující zjištění přinesla. Organizace Pew Center on the States v ní konstatuje, že počátkem roku bylo ve federálních a státních věznicích zavřeno dohromady 2 319 258 Američanů. S výhradou možné nepřesnosti oficiálních statistik je to o třetinu víc, než kolik činí počet vězňů v miliardové Číně, nebo třeba téměř trojnásobek vězňů v Rusku. Zatímco ve Spojených státech je za mřížemi jeden ze sta dospělých, v Německu je to přibližně jeden z tisíce (a u nás asi dva z tisíce).
Více než celkový počet lidí zbavených osobní svobody vypovídá o stavu americké společnosti jemnější analýza. Zatímco z bílých mužů starších osmnácti let uvězněn jeden ze 106, u mužů černé pleti je to jeden z 15. A ve skupině mladých černých mužů od 20 do 34 let je za mřížemi dokonce každý devátý! Studie Pew Center přináší také další srovnání, zajímavé z koncepčního hlediska: výdaje na vězeňský systém očištěné o inflaci narostly za poslední dvě dekády o 127 %, zatímco výdaje na střední a vysoké vzdělání se ve stejném období zvýšily jen o 21 %.
Za obzvláště pozoruhodný fakt považuji to, že během posledních dvaceti let se počet vězňů v USA ztrojnásobil. Odpovědi na otázku, o kolik je v USA bezpečněji dnes než v roce 1987, jsem se zatím nedopátral – pochybuji však, že by jak tvrdá data, tak subjektivní pocit obyvatel odpovídaly tak masivnímu nárůstu vězeňství.
Osou tamní vězeňské politiky, která od poloviny osmdesátých let k současnému stavu vedla, je teze, že je třeba tvrdě trestat i malé delikty, aby to občany odradilo od páchání těžších trestných činů. Tato přímočará, populárně působící, leč velice nebezpečná zkratka se mi od té doby vybavila několikrát.
Poprvé to bylo, když jsem četl na internetu rozhovor s ministryní Džamilou Stehlíkovou, která prohlásila: „Myslím, že fackování nebo pohlavkování dětí je prvním krokem k jejich týrání. Je to podobné jako u měkkých drog, přes které se člověk dostane ke tvrdým.“ Ačkoliv jsem rád, že se vláda snaží prosadit opatření s cílem omezit týrání dětí, určitě si nemyslím, že by občasné plácnutí dítěte rodiči představovalo první krok na cestě k jejich týrání. Druhý výrok o tom, že lehké drogy jsou cestou k tvrdým, je dokonce objektivně mylný a vůbec nerozumím tomu, jak něco takového může pronést ministryně za Stranu zelených (!) – stranu, která se ve svém programu hlásí k toleranci měkkých drog, a to právě proto, že představa o měkkých drogách jako přestupní stanici k drogám tvrdým je jen falešný mýtus.
Podruhé mi zatrnulo při nedávném výroku náměstka ministra zdravotnictví Pavla Hroboně, že „V oblasti poskytování zdravotní péče […] patří Spojené státy k průkopníkům moderních metod - zkracování hospitalizace, jednodenní chirurgie, ambulantní a domácí péče.“ Určitě nepatřím mezi fanoušky zkostnatělého přístupu řady českých nemocnic, ostatně moje manželka se zasazuje o zlepšení přístupu k dětem a rodičům v dětské fakultní nemocnici v Brně. Podobně již sám mohu, po úrazu svého syna, srovnávat pozitivní osobní zkušenost se zdravotnictvím v Nizozemsku s frustrujícími zážitky z České republiky.
Když ale sleduji, jak je pod záminkou zlepšení zdravotnictví likvidována ukázkově fungující úrazová nemocnice v Brně a jak se vláda chystá plošně privatizovat veřejná zdravotnická zařízení i zdravotní pojišťovny, cítím potřebu veřejně vyslovit svůj nesouhlas. Zdravotnictví jistě potřebuje reformu, ale pod ní se nesmí skrývat cíl převést je (podobně jako třeba i školství) z veřejné sféry založené na obecné prospěšnosti a solidaritě do sféry privátní, zaměřené na vytváření zisku pro malou část společnosti. Ve Spojených státech podstatná část pacientů odchází z nemocnic předčasně nebo i bezprostředně po zákroku prostě proto, že si nemohou dovolit platit za péči a za pobyt na lůžku – a to je i případ mnohých z těch, kteří mají zdravotní pojištění, přičemž každý pátý Američan nemá vůbec žádné a musí platit účty v plné výši – nebo si zdravotní péči rozmyslet.
Aby nebylo mýlky: Spojené státy mám rád, jsou v mnoha ohledech inspirující a žije tam řada mých dobrých přátel. Během mimořádně zajímavé poznávací stáže, kterou jsem tam před třemi lety absolvoval díky programu nadace German Marshall Fund, jsem viděl i mnoho skvělých a pozitivních věcí. Nicméně právě pronikání do tamního zdravotnictví a vězeňství ve mně zanechalo ty nejotřesnější zážitky.
Tím se vracím k úvodnímu tématu. Bylo to v Arizoně v okresu Maricopa, kam spadá i hlavní město Phoenix. Díky naším hostitelům jsme se osobně setkali s tamním šerifem, navštívili jeho věznici a strávili jednu směnu s noční policejní patrolou. Šerif se jmenuje Joe Arpaio a zakládá si na tom, že je „nejtvrdší šerif v Americe“. Svůj politický úspěch – šerif se volí a Arpaio vyhrál už čtvrté období – založil na extrémně brutální a populisticky zkratkovité koncepci vězeňství: vězení je za trest, a proto v něm všichni musí pořádně trpět, aby si příště porušování zákona rozmysleli.

Joe Arpaio, "nejtvrdší šerif Ameriky" (další fotografie autora na konci článku)
Státní věznice vybavené klimatizací zavřel a nechal přebudovat na zvířecí útulky, zatímco lidi posílá do stanového tábora pod otevřenou oblohou arizonské pouště. Vězni dostávají stravu v hodnotě 85 centů na den, muži jsou nuceni nosit trenýrky, ponožky i pouta v růžové barvě, protože – jak nám vysvětlil šerif – přesně tohle nesnášejí. Trestanci jsou zamykáni společně do řetězů, a to i ženy a mladiství – šerif se spokojeným úsměvem dodal, že prý to šokovalo i jednu delegaci z Ruska, ale rovnoprávnost je přece rovnoprávnost. Dozorci tolerují vzájemné bojůvky mezi vězni (rozuměj: šikanu), protože prý by bez pevné vnitřní hierarchie nedokázali žít. Dozorkyně exemplárně vyzvala jednu z trestankyň, aby nám řekla, jak se zde ocitla: tráví v této věznici půl roku za zfalšování šeku v hodnotě 75 dolarů.
Vsadil bych se, že bude méně těch, koho projití takovými podmínkami spolehlivě odradí od budoucího překračování zákona, než těch, které to naopak zlomí ke hrubosti, k nenávisti vůči společnosti a k asociálním, ne-li přímo kriminálním návykům.
Koncepce tvrdého postihu i malých deliktů, kvůli které je dnes za mřížemi každý stý Američan a jejíž extrémní provedení jsem viděl na vlastní oči, je barbarská a proticivilizační. Populistické zkratky, které takové praktiky zdánlivě logicky zdůvodňují - ať už jde o vězeňství, drogy, násilí nebo zdravotnictví - představují proto velmi vážné nebezpečí.
Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.

dozorkyně vysvětluje výhody stanového vězení

Joe Arpaio propagaci svého projektu "Tent City" rozhodně nezanedbává

chloubou šerifova projektu je i akce "Chain Gang"



Další moje fotografie pořízené během stáže v USA najdete zde:
http://janberanek.cz/jb_fotografie_usa.htm
http://janberanek.cz/jb_fotografie_usa2.htm