Britský premiér Gordon Brown hájil lednové rozhodnutí svého kabinetu o podpoře stavby nových jaderných elektráren jako „těžkou, ale nezbytnou volbu“ k zajištění ochrany klimatu a energetické bezpečnosti ostrovního království. Fakta i politické pozadí ale spíše ukazují, že šlo o snadný únik od zodpovědnosti a naléhavosti začít s oběma problémy konečně něco dělat. Minulý týden ohlášené francouzsko-britské jaderné bratrství toto pokrytectví prokresluje novými detaily.

Jaderná energetika představuje pro politiky přitažlivou volbu. Mohou se tvářit jako státníci, kteří přijali nepopulární řešení tváří v tvář větším hrozbám klimatických změn a závislosti na dovozu energetických zdrojů. Nové reaktory ale mohou při veškeré snaze začít dodávat elektřinu nejdříve za deset let od politického rozhodnutí je vybudovat. To paradoxně otevírá skvělé alibi pro to, aby vedoucí činitelé nemuseli ještě dvě až tři volební období žádná zásadní opatření dělat. Než se totiž ukáže, že jaderné elektrárny ani jeden problém neodstranily – prostě proto, že prokazatelně nemohou hrát jinou než okrajovou roli za cenu obrovských nákladů a rizik – bude se psát nejméně rok 2020. Bohužel hrozí, že kvůli tomu fatálně zmeškáme příležitost k včasnému a podstatnému snížení emisí skleníkových plynů.

Podíváme-li se na případ Velké Británie, fakta jsou následující. I kdyby postavili deset nových reaktorů, o čemž se optimisticky mluví v jejich nové energetické koncepci, snížilo by to tamní emise skleníkových plynů o pouhá čtyři procenta, a to až po roce 2025. Devatenáct jaderných reaktorů, které dnes ve Velké Británii vyrábějí pětinu elektřiny, pokrývá pouhých 3,6 % tamní spotřeby veškeré energie.

Bláznivá show ale pokračuje. Minulý týden navštívil Británii francouzský prezident Sarkozy, aby velkolepě oznámil vznik francouzsko-britského jaderného bratrství, které „bude mít za cíl rozvíjet a šířit jadernou energetiku do celého světa“. Událost trochu zastínilo to, že se anglická média nakonec spíše věnovala tomu, kdo z trojice královna Alžběta II., Carla Bruni a Nicolas Sarkozy měl na večeři v Buckinghamském paláci nejvyšší podpatky (mimochodem, byl to ten třetí). Možná proto ministr průmyslu John Hutton přišel s prohlášením, že tento ambiciózní plán může vytvořit sto tisíc pracovních příležitostí a přinést dvacet miliard liber zisku.

Jeden britský komentátor trefně prohlásil, že argument pracovních míst může odůvodnit jakýkoliv nesmysl včetně tohoto, který může britskou společnost přijít stejně draze jako francouzská invaze roku 1066. Nicméně i z pohledu zaměstnanosti jde objektivně o špatnou volbu. Jenom v samotném Německu, které rozhodlo před osmi lety zavřít své jaderné elektrárny a otevřelo tím cestu k rozmachu obnovitelných zdrojů v komerčním měřítku, bylo v tomto čistém, perspektivním odvětví vytvořeno přes čtvrt milionu pracovních míst. Kromě toho, že představuje rozsáhlé exportní příležitosti – dvě třetiny tamních větrných elektráren se vyváží – významně přispívá k výrobě elektřiny bez nutnosti dovážet uran, ropu a plyn ze zahraničí, protože vítr fouká, slunce svítí, biomasa roste a voda teče přímo v Německu. Za jediný rok 2007 vzrostl objem takto vyrobené elektřiny v Německu o třináct terawatthodin; to odpovídá plné kapacitě dvou temelínských reaktorů (tedy pokud by dokázaly fungovat spolehlivě a bez závad), které se stavěly patnáct let.

Británie má sice největší potenciál větrné energie v Evropě – dokonce výrazně vyšší Německo – jenže na rozdíl od něj nedokázalo pro jeho využití v posledním desetiletí udělat vůbec nic. V důsledku toho zde může jaderný průmysl bubnovat na poplach a tvrdit, že se obnovitelné zdroje neosvědčily, takže je třeba vrátit se, navzdory jejich rizikům, k reaktorům. To, že alternativy nedostaly šanci, není náhoda, a příslušná lobby usiluje o to, aby zůstaly vytlačené na okraj i nadále. Výkonný ředitel britské pobočky EdF – francouzské státní firmy, která je nejvlivnějším hráčem usilujícím o stavbu reaktorů v Británii – otevřeně prohlásil v březnu na konferenci v Londýně, že podpora obnovitelných zdrojů ohrožuje jadernou energetiku. A proč vláda francouzskému průmyslu tolik naslouchá? Může nám napovědět fakt, že EdF od roku 2004 zaměstnává muže jménem Andrew Brown – ano, je to mladší bratr premiéra Gordona Browna – jako šéfa pro public relations a lobbying ve své britské dceřinné firmě.

V posledních dnech se ale objevily nové informace, které zachovávají naději, že jaderný únik od zodpovědnosti politikům přece jen neprojde tak snadno. Stavba nového reaktoru ve Finsku, který měl být ukázkovým projektem francouzského reaktoru pokročilé generace EPR, se po dvou letech výstavby potýká s komplikacemi, které odsunuly předpokládaný termín dokončení o dva roky. Nekonečnou temelínskou ságu připomíná i tím, že schválený rozpočet se již stihl zvýši o půldruhé miliardy Euro, tedy asi čtyřicet miliard korun. Finanční analytici v Německu nyní upozornili, že toto fiasko je jedním z hlavních faktorů překvapivého ekonomického propadu společnosti Siemens – ta se podílí na finském projektu jednou třetinou a musela vytvořit proti související ztrátě opravnou položku půl milliardy Euro.

Jaderný průmysl dosud tvrdil, že problémy ve Finsku pramení zčásti z neschopnost místních dodavatelů a zčásti z toho, že jde o první projekt tohoto typu, na kterém se teprve učí. Jenže v pondělí přišla varovná zpráva i ze samotné Francie, kde se EdF snaží napravit reputaci EPR stavbou druhého exempláře na domácí půdě. Práce začaly vloni v prosinci, ale už březnová inspekce úřadu pro jadernou bezpečnost ASN odhalila nedostatky v betonáži základové desky, nedodržování předpisů, odklon od schváleného projektu, špatnou úroveň kontroly i neschopnost učinit včasnou nápravu odhalených chyb.

Na druhé straně oceánu oznámily dvě americké elektrárenské společnosti, že přehodnotily loňské odhady investičních nákladů na záměr stavby nových reaktorů na Floridě. Atraktivní cena dvou tisíc dolarů za instalovaný kilowatt jaderného výkonu, kterou dodavatelé doposud slibovali a díky které přiměly přehodnotit skeptický postoj řady firem i politiků, se najednou vyšvihla na pět až osm tisíc. Cena vzrostla více než trojnásobně, a to se do stavebního pozemku ještě ani nezaryl první bagr.

Navzdory systematické propagandě o tom, jak se jaderný průmysl poučil a jak teď už dokáže spolehlivě stavět levné a bezpečné reaktory, se tak potvrzuje moudrost, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Možná se tedy ku prospěchu záchrany klimatu ukáže dříve než po roce 2020, že ono snadné „těžké rozhodnutí“ vydat se jadernou cestou přece jenom není to pravé a i v Británii je budou nuceni přehodnotit.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.

Text byl publikován v Literárních novinách.