Škola, ze které se dětem nechce na prázdniny
Byli jsme požádáni o o příspěvek na téma, jak fungují školy v Nizozemí. Namísto akademického rozjímání jsme se rozhodli jednoduše popsat, jak vypadal náš minulý školní rok na mezinárodní škole v Amsterdamu.
Naše tři děti mají za sebou první rok pobytu v zahraničí. V Amsterdamu, kde nyní bydlíme, si můžeme vybrat z bohaté nabídky základních škol. Na cestách městem míjíme školy obyčejné, waldorfské, daltonské, montessori a kdovíjaké další. Všechny při letmém pohledu do oken tříd slibují příjemné a tvůrčí prostředí.
I když je nizozemské školství proslulé svojí otevřeností a kvalitou, z praktických důvodů jsme náš výběr omezili na školy mezinárodní, kde se učí anglicky. Říkali jsme si, že dětem se v životě bude angličtina hodit více než holandština, tu se navíc ve škole stejně učí v hodinách „cizího“ jazyka. Můžeme tak i lépe sledovat, co se učí, a případně jim pomoci, což bychom v holandštině při vší snaze asi nezvládali. V mezinárodní škole také už předem odpadá problém případné marginalizace, protože každé dítě tam je přistěhovalcem z ciziny.
Školy s anglickou výukou se v našem městě nabízejí tři: britská, mezinárodní a komunitní. Zvolili jsme tu třetí, z našeho pohledu nejzajímavější. Na rozdíl od britské tam děti nemusejí nosit uniformy. Většinu školného dotuje město, tudíž je tam opravdu kulturně i sociálně pestrý kolektiv, nikoliv jen děti bohatých manažerů korporací. Angličtina je tam také druhým jazykem pro většinu dětí, což snižuje jazykovou bariéru pro nás, nově příchozí ze střední Evropy. Svoji roli sehrály i praktické důvody, cestu z domu zvládneme za patnáct minut na kole.
Hned při zařizování prvních formalit spojených se změnou bydliště nás překvapilo, že v Nizozemí je povinná škola už od dovršených čtyř let dítěte. Dcery tedy chodily do zdejší už čtvrté a šesté třídy a náš syn začal nečekaně chodit do první třídy už vloni. Jak se však ukázalo, první dva roky fungují zčásti jako školka a příprava na „opravdovou“ školu. Ve třídě jsou spousty hraček, děti tam dokonce mají i malé pískoviště a vanu s vodou na hraní. Zároveň má ale den už svůj pevný řád s výukou: každý týden se děti učí jedno písmeno, nosí si podle něj hračky a povídají si o souvisejících věcech, zpívají, zkoušejí ovládat počítač, chodí na hodiny angličtiny a holandštiny. V prvních a druhých třídách je na patnáct až dvacet dětí kromě třídní učitelky i asistentka.
Měli jsme zpočátku obavy, jak budou zvládat cizí prostředí a nakolik je bude frustrovat to, že vůbec neumí anglicky. Změna byla pro ně o to větší, že ve vlasti jsme do té doby vyučovali doma v rámci domácí školy. Nicméně už první den přiběhly všechny tři děti nadšené a hlásily: „je to tady super, škola je lehká, ničemu nerozumíme!“. Naše škola však s nově příchozími dětmi bez jazykových znalostí počítá, první tři měsíce je proto učitelé posílali do intenzivních hodin angličtiny. Kolem Vánoc už se dcery dokázaly domluvit a poslední měsíce prvního školního roku už zvládaly dokonale, starší se dokonce stala premiantkou třídy. Mluví navíc opravdu skvělou angličtinou, na rozdíl od nás rodičů bez přízvuku.
Na celém prvním stupni tady škola začíná ve tři čtvrtě na devět a končí v půl čtvrté s výjimkou středy, kdy jdou děti domů už ve dvanáct. Obědová přestávka se řeší typicky holandsky: žádná jídelna, žádné teplé jídlo, každý si přinese z domu krabičku se sendvičem (nebo rýží či nudlemi, podle rodinných zvyklostí). Děti tráví hodinu mimo třídy v aule nebo venku, dohlížejí na ně dobrovolníci z řad rodičů.
Výuka sice trvá dlouho do odpoledne, děti zato zvládají všechno ve škole a úkoly si nosí domů jen jednou týdně, takže když přijdou domů, mají opravdové volno. Má to i další výhodu - učebnice i sešity nechávají ve škole, takže nemusí každodenně vláčet těžké brašny. Také letní prázdniny tady trvají jen do půli srpna, dalších šest týdnů prázdnin je ale rozložených v průběhu školního roku: podzimní prázdniny na konci října, dva týdny o Vánocích, další volný týden je koncem února, následují velikonoční prázdniny a pak ještě jedny májové, začátkem května. Řekli bychom, že je to tak větší pohoda.
Školní rok je rozdělený nikoliv na pololetí, ale na třetiny. Vysvědčení je kombinací slovního individuálního hodnocení a poměrně sofistikované klasifikace, která v desítkách položek definovaných pro každý ročník státními osnovami posuzuje ve třech stupních, zda dítě danou oblast (například čtení/dokáže dramaticky předčítat a zaujmout ostatní, psaní/dokáže správně strukturovat větu a požívat interpunkci, matematika/dokáže třídit soubor dat do tabulky podle dvou vlastností) teprve objevuje, zda se v ní rozvíjí, nebo ji už plně zvládá. Jednu položku si dokonce určují samy děti, když si na začátku daného období s pomocí učitele stanoví svůj osobní cíl a pak hodnotí, jak se jim jej podařilo dosáhnout. Vysvědčení je pak namísto jedné strany svazek několika listů, kromě ředitele a učitele je podepisuje i samotný žák.
Průběžně děti nedostávají žádné známky, v sešitech mají jen opravené chyby – často si je opravují sami navzájem – a pokaždé pochvalu nebo povzbuzení od učitele (well done, geat job, keep up, excellent apod.). Každý pátek se ve třídě vyhlašuje „hvězda týdne“, dětí dostávají diplomy a sdílí radost z toho, jak se jim daří v učení. Když naše prostřední dcera udělala minulé jaro opravdu obdivuhodný pokrok v angličtině, dostala diplom „hvězda měsíce“, dodnes jí visí nad stolem. Zářila štěstím a o to víc se pak i doma snažila číst anglicky.
Na první pohled se pozitivní motivace zdála až hypertrofovaná, ale s odstupem musíme říct, že jednak opravdu výborně funguje, jednak z dětí vychovává sebevědomé a nebojácné osobnosti, nikoliv nejisté a zakomplexované mátohy. Škola je vede k samostatnému uvažování, řešení problémů, aktivnímu vystupování, výměně názorů a diskusi. Teprve tady jsme viděli plasticky, že učit se dá skutečně zcela jinak než přednášením látky před tabulí, jejím biflováním a následným zkoušením.
Děti ve třídách sedí většinou ve skupinkách kolem stolů, které se během dne různě přeskupují podle potřeby. Často pracují samostatně v připravených centrech, mezi kterými si mohou sami vybrat. Trénují si tak samostatně nebo ve skupinkách čtení, psaní, počítání, dělají rozmanité pokusy. Základními bloky v rozvrhu jsou angličtina, holandština, matematika, věda a tělocvik. V předmětu vědy se vždy několik týdnů ze všech možných stránek zabývají určitým tématem: například sopečnou činností, počasím nebo pralesy. Zkoumají je na mapách, sestavují jednoduché statistiky, vyrábějí modely a kreslí výkresy, čtou si o nich knížky, píšou úvahy, občas jedou na exkurzi.
Učitelky (těch je stejně jako v Česku většina) a učitelé jsou výrazné osobnosti, které rozumí dětem a živě se o ně zajímají. Ve škole fungují skupinky rodičů, studentů i učitelů, v nichž společně pracují na mimoškolních aktivitách. Všichni rodiče dostávají jednou týdně třístránkový dopis o tom, co se ve škole děje a chystá, navíc každá třídní učitelka posílá jednou za měsíc podrobný dopis o své třídě a probírané látce. Několikrát ročně probíhají ukázkové dny, kdy mohou rodiče nahlédnout do třídy během vyučování a kdy se mohou setkat s třídním učitelem nebo učitelkou, projít společně pracovní sešity dítěte a probrat, jak se mu daří a čím mu případně mohou v učení pomoci.
Na druhém stupni má škola skvěle vybavené specializované učebny odborných předmětů – biologie, chemie, fyziky. Vedení školy najalo jako správce laboratoří vědeckou pracovnici z univerzity a docela velkoryse investuje do zařízení. Mají moderní pece, spektrometry, digitální měřící a analytické přístroje, o kterých jsme si na brněnské přírodovědecké fakultě na přelomu osmdesátých a devadesátých let mohli nechat jenom zdát. Zaujalo nás, že se už na základní škole učí bezpečně pracovat s ionizačním zářením, izotopy a detektory. Určitě tak našim dětem nehrozí absurdní příhody s kontaminovaným vybavením, jaké zažil během studia jejich táta.

Prostředí v naší komunitní mezinárodní škole je skutečně kosmopolitní, v jedné třídě je běžně deset národností, mnohé děti navíc pocházejí ze smíšených rodin. Když měl syn narozeniny, ve třídě mu spolužáci zpívali gratulaci postupně v devíti jazycích. Dvakrát ročně probíhá slavnost, kdy rodiče přinesou do školy ukázky domácích a tradičních jídel, takže pak nastává ochutnávka doslova světových kuchyní.
Problémy se řeší otevřeně tak, jak školu během roku potkávají. Šikanování i utlačování mezi dětmi zjevně úspěšně zamezuje soupis několika zásad, které žáci společně potvrdí otisky svých rukou. Když někdo pravidla poruší, řeší přestupek učitel okamžitě v kruhu všech žáků, a to nikoliv trestem nebo hanbou, ale otevřenou diskusí. Dětí společně a nahlas přemýšlejí o tom, proč se provinilec nezachoval správně, čím tomu druhému ublížil, jak by se na jeho místě cítily ony a navrhují, jak tomu příště předejít.
Naše škola je mladá, některé – zejména prakticky organizační - věci se teprve zabíhají a postupně vylepšují. Jako ostatně na všem, i tady se dají najít různé mouchy. Když se nám něco nelíbí, máme možnost oslovit učitele nebo ředitele a navrhnout lepší řešení. Funguje to většinou dobře, i když rodiče mají často rozlišné představy, což je dáno i různými kulturními tradicemi.
Na konci června probíhalo dojemné loučení s učiteli. Leckteré děti plakaly a naše byly smutné, že začínají prázdniny, a to přesto, že se už dlouho těšily na cestu do vlasti k babičkám a dědečkům. Kdyby tehdy bylo na nich, nejraději by chodily dál do školy i v létě. Naši školu máme prostě rádi.
Hana a Jan Beránkovi
Text byl napsán pro Literární noviny, kde vychází tento týden.
Naše tři děti mají za sebou první rok pobytu v zahraničí. V Amsterdamu, kde nyní bydlíme, si můžeme vybrat z bohaté nabídky základních škol. Na cestách městem míjíme školy obyčejné, waldorfské, daltonské, montessori a kdovíjaké další. Všechny při letmém pohledu do oken tříd slibují příjemné a tvůrčí prostředí.
I když je nizozemské školství proslulé svojí otevřeností a kvalitou, z praktických důvodů jsme náš výběr omezili na školy mezinárodní, kde se učí anglicky. Říkali jsme si, že dětem se v životě bude angličtina hodit více než holandština, tu se navíc ve škole stejně učí v hodinách „cizího“ jazyka. Můžeme tak i lépe sledovat, co se učí, a případně jim pomoci, což bychom v holandštině při vší snaze asi nezvládali. V mezinárodní škole také už předem odpadá problém případné marginalizace, protože každé dítě tam je přistěhovalcem z ciziny.
Školy s anglickou výukou se v našem městě nabízejí tři: britská, mezinárodní a komunitní. Zvolili jsme tu třetí, z našeho pohledu nejzajímavější. Na rozdíl od britské tam děti nemusejí nosit uniformy. Většinu školného dotuje město, tudíž je tam opravdu kulturně i sociálně pestrý kolektiv, nikoliv jen děti bohatých manažerů korporací. Angličtina je tam také druhým jazykem pro většinu dětí, což snižuje jazykovou bariéru pro nás, nově příchozí ze střední Evropy. Svoji roli sehrály i praktické důvody, cestu z domu zvládneme za patnáct minut na kole.
Hned při zařizování prvních formalit spojených se změnou bydliště nás překvapilo, že v Nizozemí je povinná škola už od dovršených čtyř let dítěte. Dcery tedy chodily do zdejší už čtvrté a šesté třídy a náš syn začal nečekaně chodit do první třídy už vloni. Jak se však ukázalo, první dva roky fungují zčásti jako školka a příprava na „opravdovou“ školu. Ve třídě jsou spousty hraček, děti tam dokonce mají i malé pískoviště a vanu s vodou na hraní. Zároveň má ale den už svůj pevný řád s výukou: každý týden se děti učí jedno písmeno, nosí si podle něj hračky a povídají si o souvisejících věcech, zpívají, zkoušejí ovládat počítač, chodí na hodiny angličtiny a holandštiny. V prvních a druhých třídách je na patnáct až dvacet dětí kromě třídní učitelky i asistentka.
Měli jsme zpočátku obavy, jak budou zvládat cizí prostředí a nakolik je bude frustrovat to, že vůbec neumí anglicky. Změna byla pro ně o to větší, že ve vlasti jsme do té doby vyučovali doma v rámci domácí školy. Nicméně už první den přiběhly všechny tři děti nadšené a hlásily: „je to tady super, škola je lehká, ničemu nerozumíme!“. Naše škola však s nově příchozími dětmi bez jazykových znalostí počítá, první tři měsíce je proto učitelé posílali do intenzivních hodin angličtiny. Kolem Vánoc už se dcery dokázaly domluvit a poslední měsíce prvního školního roku už zvládaly dokonale, starší se dokonce stala premiantkou třídy. Mluví navíc opravdu skvělou angličtinou, na rozdíl od nás rodičů bez přízvuku.
Na celém prvním stupni tady škola začíná ve tři čtvrtě na devět a končí v půl čtvrté s výjimkou středy, kdy jdou děti domů už ve dvanáct. Obědová přestávka se řeší typicky holandsky: žádná jídelna, žádné teplé jídlo, každý si přinese z domu krabičku se sendvičem (nebo rýží či nudlemi, podle rodinných zvyklostí). Děti tráví hodinu mimo třídy v aule nebo venku, dohlížejí na ně dobrovolníci z řad rodičů.
Výuka sice trvá dlouho do odpoledne, děti zato zvládají všechno ve škole a úkoly si nosí domů jen jednou týdně, takže když přijdou domů, mají opravdové volno. Má to i další výhodu - učebnice i sešity nechávají ve škole, takže nemusí každodenně vláčet těžké brašny. Také letní prázdniny tady trvají jen do půli srpna, dalších šest týdnů prázdnin je ale rozložených v průběhu školního roku: podzimní prázdniny na konci října, dva týdny o Vánocích, další volný týden je koncem února, následují velikonoční prázdniny a pak ještě jedny májové, začátkem května. Řekli bychom, že je to tak větší pohoda.
Školní rok je rozdělený nikoliv na pololetí, ale na třetiny. Vysvědčení je kombinací slovního individuálního hodnocení a poměrně sofistikované klasifikace, která v desítkách položek definovaných pro každý ročník státními osnovami posuzuje ve třech stupních, zda dítě danou oblast (například čtení/dokáže dramaticky předčítat a zaujmout ostatní, psaní/dokáže správně strukturovat větu a požívat interpunkci, matematika/dokáže třídit soubor dat do tabulky podle dvou vlastností) teprve objevuje, zda se v ní rozvíjí, nebo ji už plně zvládá. Jednu položku si dokonce určují samy děti, když si na začátku daného období s pomocí učitele stanoví svůj osobní cíl a pak hodnotí, jak se jim jej podařilo dosáhnout. Vysvědčení je pak namísto jedné strany svazek několika listů, kromě ředitele a učitele je podepisuje i samotný žák.
Průběžně děti nedostávají žádné známky, v sešitech mají jen opravené chyby – často si je opravují sami navzájem – a pokaždé pochvalu nebo povzbuzení od učitele (well done, geat job, keep up, excellent apod.). Každý pátek se ve třídě vyhlašuje „hvězda týdne“, dětí dostávají diplomy a sdílí radost z toho, jak se jim daří v učení. Když naše prostřední dcera udělala minulé jaro opravdu obdivuhodný pokrok v angličtině, dostala diplom „hvězda měsíce“, dodnes jí visí nad stolem. Zářila štěstím a o to víc se pak i doma snažila číst anglicky.
Na první pohled se pozitivní motivace zdála až hypertrofovaná, ale s odstupem musíme říct, že jednak opravdu výborně funguje, jednak z dětí vychovává sebevědomé a nebojácné osobnosti, nikoliv nejisté a zakomplexované mátohy. Škola je vede k samostatnému uvažování, řešení problémů, aktivnímu vystupování, výměně názorů a diskusi. Teprve tady jsme viděli plasticky, že učit se dá skutečně zcela jinak než přednášením látky před tabulí, jejím biflováním a následným zkoušením.
Děti ve třídách sedí většinou ve skupinkách kolem stolů, které se během dne různě přeskupují podle potřeby. Často pracují samostatně v připravených centrech, mezi kterými si mohou sami vybrat. Trénují si tak samostatně nebo ve skupinkách čtení, psaní, počítání, dělají rozmanité pokusy. Základními bloky v rozvrhu jsou angličtina, holandština, matematika, věda a tělocvik. V předmětu vědy se vždy několik týdnů ze všech možných stránek zabývají určitým tématem: například sopečnou činností, počasím nebo pralesy. Zkoumají je na mapách, sestavují jednoduché statistiky, vyrábějí modely a kreslí výkresy, čtou si o nich knížky, píšou úvahy, občas jedou na exkurzi.
Učitelky (těch je stejně jako v Česku většina) a učitelé jsou výrazné osobnosti, které rozumí dětem a živě se o ně zajímají. Ve škole fungují skupinky rodičů, studentů i učitelů, v nichž společně pracují na mimoškolních aktivitách. Všichni rodiče dostávají jednou týdně třístránkový dopis o tom, co se ve škole děje a chystá, navíc každá třídní učitelka posílá jednou za měsíc podrobný dopis o své třídě a probírané látce. Několikrát ročně probíhají ukázkové dny, kdy mohou rodiče nahlédnout do třídy během vyučování a kdy se mohou setkat s třídním učitelem nebo učitelkou, projít společně pracovní sešity dítěte a probrat, jak se mu daří a čím mu případně mohou v učení pomoci.
Na druhém stupni má škola skvěle vybavené specializované učebny odborných předmětů – biologie, chemie, fyziky. Vedení školy najalo jako správce laboratoří vědeckou pracovnici z univerzity a docela velkoryse investuje do zařízení. Mají moderní pece, spektrometry, digitální měřící a analytické přístroje, o kterých jsme si na brněnské přírodovědecké fakultě na přelomu osmdesátých a devadesátých let mohli nechat jenom zdát. Zaujalo nás, že se už na základní škole učí bezpečně pracovat s ionizačním zářením, izotopy a detektory. Určitě tak našim dětem nehrozí absurdní příhody s kontaminovaným vybavením, jaké zažil během studia jejich táta.

Prostředí v naší komunitní mezinárodní škole je skutečně kosmopolitní, v jedné třídě je běžně deset národností, mnohé děti navíc pocházejí ze smíšených rodin. Když měl syn narozeniny, ve třídě mu spolužáci zpívali gratulaci postupně v devíti jazycích. Dvakrát ročně probíhá slavnost, kdy rodiče přinesou do školy ukázky domácích a tradičních jídel, takže pak nastává ochutnávka doslova světových kuchyní.
Problémy se řeší otevřeně tak, jak školu během roku potkávají. Šikanování i utlačování mezi dětmi zjevně úspěšně zamezuje soupis několika zásad, které žáci společně potvrdí otisky svých rukou. Když někdo pravidla poruší, řeší přestupek učitel okamžitě v kruhu všech žáků, a to nikoliv trestem nebo hanbou, ale otevřenou diskusí. Dětí společně a nahlas přemýšlejí o tom, proč se provinilec nezachoval správně, čím tomu druhému ublížil, jak by se na jeho místě cítily ony a navrhují, jak tomu příště předejít.
Naše škola je mladá, některé – zejména prakticky organizační - věci se teprve zabíhají a postupně vylepšují. Jako ostatně na všem, i tady se dají najít různé mouchy. Když se nám něco nelíbí, máme možnost oslovit učitele nebo ředitele a navrhnout lepší řešení. Funguje to většinou dobře, i když rodiče mají často rozlišné představy, což je dáno i různými kulturními tradicemi.
Na konci června probíhalo dojemné loučení s učiteli. Leckteré děti plakaly a naše byly smutné, že začínají prázdniny, a to přesto, že se už dlouho těšily na cestu do vlasti k babičkám a dědečkům. Kdyby tehdy bylo na nich, nejraději by chodily dál do školy i v létě. Naši školu máme prostě rádi.
Hana a Jan Beránkovi
Text byl napsán pro Literární noviny, kde vychází tento týden.