Zpravodajství Aktualne.cz upozornilo na nárůst množství jaderného odpadu, ke kterému by vedla stavba dalších reaktorů v České republice. Ředitel Správy úložišť radioaktivních odpadů v textu vysvětluje, že si nemusíme dělat starosti. Jenže jaderný odpad zůstává nevyřešeným problémem i po šedesáti letech výzkumu a masivních dotací. Na otázku, co s vyhořelým palivem, nemáme dnes lepší odpověď než před dvaceti lety. Události tohoto léta z několika zemí názorně dokládají, že tvrzení jaderného průmyslu o zvládnutých technologiích je holá blamáž.

Plánům na oživení jaderné energetiky stojí v cestě důvodné obavy z rizik spojených s provozem reaktorů, vysoké přímé i skryté náklady, hrozba vojenského nebo teroristického zneužití jaderných technologií i materiálů a problém jaderných odpadů.

Je součástí nové strategie průmyslu předstírat, že tyto problematické otázky jsou již vyřešeny a že zbývá už jen vyvrátit iracionální znepokojení veřejnosti. Nedávno jsme si ukázali na příkladu skandální stavby francouzského reaktoru nové generace EPR, jak pusté jsou řeči o levnějších a spolehlivějších reaktorech těžících z bohaté zkušenosti a vyzrálosti jaderného průmyslu. Ten si nevede o nic lépe ani v oblasti likvidace vysoce nebezpečných radioaktivních odpadů. Dokresluje to několik zpráv, které jsme mohli zaznamenat během letošního léta.

Vyhořelého paliva z komerčních reaktorů přibývá na naší planetě každý rok asi deset tisíc tun. Obsahuje směs mnoha radioaktivních látek včetně plutonia-239, které má poločas rozpadu 24 tisíc let. Potrvá statisíce let, než aktivita a toxicita odpadu klesne na úroveň srovnatelnou s přírodní uranovou rudou. Plány na jeho vystřelování do vesmíru, potápění do oceánů, transmutaci i hlubinné ukládání zůstávají vzdálenou a dost možná nedosažitelnou fikcí. Nepomohlo ani přejmenování vyhořelého paliva na palivo použité ve snaze podsunout lidem, že vlastně nejde o odpad, ale o cennou surovinu.

Aby ve stavu, kdy neexistuje řešení pro jejich odpad, mohly jaderné elektrárny dále fungovat, začaly se stavět takzvané mezisklady vyhořelého paliva na „dočasnou“ dobu padesáti až sto padesáti roků. Eufemisticky pojmenované mezisklady zaručují spolehlivě pouze jedinou věc: že konečnou likvidaci odpadů nebudou muset řešit a platit dnešní manažeři ani politikové.

Nu a jak postoupila během letošního léta příprava projektů finálního úložiště v USA, Německu a Británii?

Spojené státy: Začátkem srpna oznámilo federální ministerstvo energetiky, že zpracovalo nový odhad nákladů na výstavbu podzemního úložiště odpadů v Yucca Mountain v Nevadě. Zatímco poslední rozpočet z roku 2001 došel k součtu 57,5 miliardy dolarů, nyní se náklady vyšplhaly o dvě třetiny na 96,2 miliardy (dolar v hodnotě z roku 2007, tedy ještě před velkou inflací). Práce na budování centrálního úložiště začaly v roce 1983 a původně mělo být uvedeno do provozu v roce 1998. Po řadě odkladů se nyní hovoří stále o zhruba stejném horizontu patnácti let – šéf projektu Ward Sproat říká, že první odpad zde může být uložen nejdříve v 2020, avšak dodává: pokud nedojde k dalším skluzům. K dokončení ukládání odpadů a uzavření úložiště má dojít v roce 2133 (sic!). Je ale možné, že úložiště nebude dokončeno nikdy a dosavadních patnáct miliard dolarů na jeho přípravu bylo utopeno zbytečně: oba hlavní prezidentští kandidáti, Obama a McCain, se k projektu vyjadřují skepticky. (To mimochodem ukazuje další problém, jakým je potřeba zajištění dlouhodobé politické stability a kontinuity rozhodování po dobu mnoha generací.)

Za dosavadními komplikacemi projektu stojí nečekané problémy s rychlým prosakováním spodní vody v pouštním sopečném masivu (žádná voda tam být neměla) a další technické potíže, které přinutily federální vládu změkčovat původně přísná kritéria pro izolaci úložiště a ochranu budoucích generací před radioaktivitou. Poslední zmíněná manipulace stojí za popsání: Federální Agentura pro životní prostředí (EPA) vyhlásila před dvěma lety pro projekt Yucca Mountain speciální normu. Individuální radiační dávka způsobená úložištěm musí být nižší než 0,15 milisievert (mSv) za rok po dobu příštích 10 000 let, ale po uplynutí této doby se může zvýšit na 23-násobek a dosáhnout 3,5 mSv ročně! Sama EPA přitom v minulosti opakovaně prohlašovala, že dávky 1 mSv ročně představují nebezpečnou míru rizika. Nyní ale navrhuje považovat více než trojnásobné dávky za přijatelné. Nepřímo tak přiznává, že po uplynutí 10 000 let nelze prakticky garantovat těsnost a nezávadnost úložiště. V posledních letech vyšlo najevo i falšování údajů z hydrogeologického průzkumu. Nelze se pak divit, že stát Nevada, který s umístěním úložiště nesouhlasí, využívá tyto a další příležitosti k podávání žalob proti federální vládě.

Velká Británie: V půli července ohlásil britský úřad pro vyřazování jaderných zařízení (Nuclear Decommissioning Authority, NDA), že likvidace současných reaktorů a jejich jaderných odpadů nebude stát 73 miliard liber, ale o deset miliard liber víc – celkem tedy cca 2,5 bilionu korun. Práce na projektu mají trvat 130 let. Ještě před třemi lety se ovšem počítalo s náklady 56 miliard liber; cena se tak za tři roky zvýšila o polovinu. Brownova vláda, jež prosazuje stavbu flotily nových reaktorů, zároveň oznámila, že investoři budou na vyřazování elektráren a ukládání odpadů přispívat pevně stanovenou částkou, aby nebyli vystaveni nejistotám ohledně budoucích nákladů. To znamená, že v rozporu s dřívějšími sliby ponesou břemeno další (vzhledem k dosavadnímu vývoji velmi pravděpodobné) eskalace cen daňoví poplatníci a nikoliv firmy, které vydělávají na provozu elektráren.

Další ránu dostala vládní koncepce koncem srpna, kdy britská agentura pro životní prostředí připravila zprávu o stavu radioaktivních odpadů v zemi. Tisíce kontejnerů se smrtelně nebezpečnými odpady nedokážou podle nové analýzy zajistit jejich bezpečnou izolaci a uložení. Zatím jsou umístěny v meziskladech na povrchu v jednotlivých jaderných zařízeních, ale i podle oficiálních plánů potrvá sto padesát let, než budou přesunuty do konečného úložiště, a i to bude uzavřeno teprve po dalších třech staletích (sic!). Podle počítačových modelů hrozí, že těsnost 40 % z nich bude narušena ještě před uplynutím prvního tisíce roků.

Německo: V červnu vyšlo najevo, že do bývalého draslíkového dolu Asse II u severoněmeckého města Wolfenbüttel, který nyní slouží pro ukládání středně radioaktivních odpadů, proniká voda rychlostí 12 tisíc litrů denně. Tamější úložiště je přitom založeno na stejné koncepci využití opuštěných šachet v domněle stabilním prostředí solných sedimentů, s níž počítá projekt německého úložiště vysoce aktivních odpadů v solném dolu u Gorlebenu. Podobné problémy samozřejmě vylučují spolehlivou izolaci a ochranu kontejnerů po dobu stovek tisíc let. Vhodnost využití bývalého dolu na draslík byla přitom zkoumána pětadvacet let, aniž by byla rizika vedoucí k dnešní havarijní situaci odhalena. Šachtám skládky v Asse II nyní nejen hrozí zhroucení, ale dosud neznámým mechanismem došlo ke kontaminaci solného roztoku izotopy césia 137, stroncia, rádia a plutonia.

Kauza také rozpoutala novou vlnu protestů proti chystanému úložišti středně a nízce aktivních odpadů v bývalém dole na železnou rudu Konrad, který leží ve stejném regionu. Skládka Asse II byla totiž v minulosti explicitně předváděna jako úspěšný prototyp, podle kterého budou dokončena úložiště Gorleben pro vysoce radioaktivní odpady a Konrad pro odpady nižších kategorií. Instituce nazvaná "Helmholztovo centrum centrum pro zdraví a životní prostředí" (sic!), která úložiště Asse II provozuje, teď plánuje všechny šachty zaplavit roztokem hořčíku, který by solný koktejl neutralizoval. Úřad pro jadernou bezpečnost BfS však zpracoval studii, podle které by takový postup urychlil korozi barelů s odpadem a radioaktivní odpady by začaly unikat do biosféry. Podle modelů BfS by už za 150 let úniky měly několikanásobně vyšší koncentraci radioaktivních látek, než jakou připouštějí současné normy.

Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.