Jaderný odpad? Děkujeme, nechceme
Nedávno jsem dělal rozhovor s redakcí informačního zpravodaje, který vydává Hnutí DUHA a sdružení CALLA ve spolupráci s občanskými iniciativami z lokalit ohrožených jaderným úložištěm. Jeho znění nyní publikuji i na svém blogu.
Rozhovor pro nové vydání informačního zpravodaje "Jaderný odpad? Děkujeme, nechceme"
Hlubinné úložiště je dnes vlastně jediná šance, jak se jaderného odpadu zbavit. Občas se objevují názory, že je třeba počkat na vědecký pokrok – transmutaci nebo reaktory čtvrté generace. Avšak dočkáme se, nebo alespoň naši vnuci?
Předpokládám, že se bavíme o vysoce aktivních odpadech, o vyhořelém jaderném palivu. Tak za prvé, jaderného odpadu se nezbavíme – ten zůstane nebezpečný statisíce let, i když ho zakopeme do země. Ve Spojených státech úřady povinně regulují budoucí radiační zátěž z hlubinného úložiště dokonce jeden milion let dopředu. Za druhé, žádný stávající koncept hlubinného úložiště nedokáže zaručit dlouhodobou izolaci radioaktivních látek od životního prostředí. Dost možná to ani technicky nejde, vždyť jde o časové škály přesahující historickou zkušenost lidstva: vznikne a zanikne řada civilizací, vystřídají se tu klimatické epochy. Smysl má proto jen diskuse o technologii, která pokud možno co nejvíce omezí rizika – zcela eliminovat je nelze. Reaktory čtvrté generace a transmutace jsou koncepty, které mohou vypadat hezky na papíře a z hlediska fyzikálního principu, ale jsem krajně skeptický k tomu, že by se mohly dočkat komerčního provozu, a poté masového nasazení, které by bylo třeba.
Co soudíš o možnosti dohody států nad společným evropským úložištěm?
Dosavadní přístup, že každý stát nese zodpovědnost za odpady, jejichž vznik na svém území připustí je naprosto správný. Je to důležitá zpětná vazba a pojistka pro to, aby se alespoň udržovalo povědomí o tom, jakou obrovskou zodpovědnost na sebe bereme, pokud souhlasíme s rozvojem jaderné energetiky. Průmyslu by samozřejmě vyhovovalo, kdyby se problém odsunul někam do zapadlého koutu Evropy: sejde z očí, sejde z mysli. Snadno domyslíme, že v reálném světě by to znamenalo přesun zátěže do státu, který má nejslabší legislativu, vymáhání práva a spoluúčast veřejnosti na rozhodování.
Úložiště má být v České republice spuštěno až v roce 2065. Evropa patří mezi nejstabilnější kontinenty a vyhýbají se jí jak válečné konflikty, tak i rozsáhlé přírodní katastrofy. Je však šťastné spoléhat na dlouhodobou stabilitu a dál hromadit nebezpečný odpad v blízkosti jaderných elektráren?
Ano – a Temelín měl být spuštěn v roce 1992. Termíny realizace jaderných projektů naprosto selhávají i v rámci několika let, tady přitom mluvíme o více než polovině století. Rok 2065 je chiméra, i když je z ní zřejmé alespoň tolik, že problém přehazujeme na budoucí generace. Ale ke Tvé otázce: hromadění jaderných odpadů, které neumíme zneškodnit, je problém sám o sobě – a to nezávisle na tom, kde jsou dočasně umístěny. Alternativou skladů v areálech elektráren je jejich převoz jinam, což znamená přesun zatížení do dosud nedotčené lokality, plus vytvoření nových rizik spojených s jadernými transporty.
Vypadá to, že některé státy zvažují změnu koncepce a následnou realizaci přípovrchového dočasného úložiště, namísto hlubinného. Nakolik může být podobné rozhodnutí dobré?
Není dobré žádné. Chce-li někdo upřímně omezit rizika, na prvním místě by měl usilovat o to, aby se další takové odpady nevyráběly. Jako druhý krok pak můžeme diskutovat, jaká metoda a technologie co nejvíce omezí rizika spojená s trvalým uložením odpadů, které už máme.
Francie a Velká Británie část vyhořelého paliva přepracovává. Dá se touto cestou alespoň částečně zmenšit množství odpadů nutných k trvalé izolaci od okolního prostředí?
Teoreticky ano, praxe ale opět vypadá jinak. Přepracování je mimořádně náročný proces, při kterém se z vyhořelého paliva separuje uran, plutonium a ostatní izotopy. Vzniká přitom velký objem kapalných radioaktivních odpadů, které oba státy vypouštějí do moře. Reálně se pak využívá možná procento separovaných materiálů k výrobě nového paliva. Francie většinu separovaného plutonia prostě hromadí, uran získaný přepracováním vyváží do Ruska, kde se dlouhodobě – dost možná natrvalo – skladuje na Sibiři. Jaderný odpad tím nemizí, jen se naředí, část se vypustí do životního prostředí přímo, část se odveze tisíce kilometrů daleko, část se hromadí ve skladech. Možná se budete divit, ale Francie nemá trvalé úložiště pro své vlastní středně aktivní ani vysoce aktivní jaderné odpady.
Vybudování úložiště je ekonomicky extrémně náročný projekt. Příklad z USA ukazuje, že původní plánované horizonty spuštění mohou vzít rychle za své, navíc zde dochází k ohýbání norem a celý projekt se neúměrně prodražuje. V České republice odvádí ČEZ z jaderné elektřiny 50 Kč/MWh. Neriskuje stát, že mu vyhořelé jaderné palivo zůstane na bedrech?
Samozřejmě, že ano – stejně jako se to stalo ve Velké Británii, která nyní odhaduje rozpočet na likvidaci radiačních zátěží a odpadů ve výši sedmdesát miliard liber, tedy zhruba dvou bilionů korun. Pokud se podíváte na ten český poplatek a budete poměrně velkoryse předpokládat, že Temelín i Dukovany poběží naplno čtyřicet let, nahromadí celkem šedesát miliard korun. Na takovou částku má přitom vyjít jenom likvidace starých uranových zátěží. Pamatuju také, že atomový zákon v devadesátých letech nejprve navrhoval odvod téměř dvojnásobný, ale částka se vzápětí snížila, aniž by to bylo čímkoliv zdůvodněno. Sázím se, že jde o poplatek ve výši, která vyhovuje společnosti ČEZ – nikoliv o poplatek, který by odrážel skutečnost.
Když se podíváme na podobu vyhledávání úložiště pro vysoce radioaktivní odpad v různých státech Evropy, nalezneme stejné chyby: nedemokratická a netransparentní pravidla. Některé státy se však poučily – Švédsko, Finsko – a snaží se do procesu zapojit obce a veřejnost. Obce i ekologické organizace obdobné změny u nás prosazují řadu let. Proč se něco podobného nedaří prosadit přes státní úřady?
České instituce obecně mají mnohem větší strach z otevřenosti, z transparentnosti, z toho, že by jim do toho mluvili lidé. Řekl bych, že je to dáno jednak historickou tradicí – už od Rakouska-Uherska, kdy úřady jednaly z pozice osvícené a autoritářské instituce – jednak tím, že dnes mají skutečně co skrývat. Od objektivních problémů přes to, že miliardové státní zakázky jsou zpravidla doprovázeny klientelismem a korupcí.
Má například skandinávský přístup nějaká rizika? Respektive: co by mělo mít přednost: právo veřejnosti, nebo přísná bezpečnostní kritéria? Lze vůbec tyto prvky nějak vhodně zkombinovat?
Nedávno jsem byl na konferenci, na které několik odborníků poměrně přesvědčivě kladlo otevřené otázky o spolehlivosti skandinávské metody izolace odpadů - tedy uložení do kontejneru z oceli, pak do pláště z mědi, a nakonec utěsnění v bentonitu. Přitom se tamní průmysl tváří, že už má úložiště prakticky hotové – a dokonce tam pořádá mezinárodní exkurze. Zapojení obcí oslabilo odpor obyvatel, ale to samo o sobě k zodpovědnému a nestrannému posouzení projektu zřejmě nestačí.
Když pomineme fakt, že po jednom rozestavěném reaktoru mají ve Finsku a Francii, tak to s atomem v Evropě nevypadá moc dobře. Jaderný průmysl i někteří evropští politici však stále vyhlížejí příchod takzvané jaderné renesance. Nevíš, kam se schovala?
Utekla do Číny. Ale vážně! Ještě před třemi lety průmysl projektoval, že letos bude ve výstavbě tucet nových reaktorů ve Spojených státech a půl tuctu v Evropě. Je to nula v Americe a dva v Evropě. Realita se ukázala jako mnohem složitější: technicky, ekonomicky i politicky. Západní jaderný průmysl přesouvá své naděje do rozvojových zemí, a jedině v Číně probíhá jaderný rozmach tempem, který snese označení renesance. Je to ale za takovou cenu a v takových podmínkách, které snad nikdo v Evropě nemůže vážně očekávat.
Již několik let působíš v Nizozemí a dohlížíš na mezinárodní protijaderné aktivity v Greenpeace Int. Jak se s touto zkušeností díváš na návrh nové české státní energetické koncepce? Není plán Tošovského ministerstva v porovnání například s rozmachem zelené energetiky v sousedním Německu nebo celkovou evropskou klimatickou politikou snižování emisí tak trochu extrémní?
Extrémní není správný výraz - ten plán se v mnoha ohledech jednoduše ubírá opačným směrem. Potlačujeme obnovitelné zdroje a úspory energie, abychom dali prostor stavbě dalších reaktorů a pokračujícímu spalování uhlí. Nemám strach, že se kvůli nám otočí evropské trendy, nakonec nám stejně nezbude, než se k nim přidat, ale je to k naší obrovské škodě. Hrozí, že nám uniknou jedinečné příležitosti spojené s modernizací energetiky a hospodářství a ještě k tomu ztratíme roky času a stovky miliard budováním elektráren, které nakonec přijdou vniveč.
Nová energetická koncepce chce posílit export elektřiny. Jde o rozumný plán? Německo i další státy pečlivě budují svou základnu obnovitelných zdrojů a zvyšují energetickou efektivitu. Budeme vůbec mít, třeba za čtvrtstoletí, kam vyvážet?
Podívejte se, už za deset let bude Evropská unie vyrábět třetinu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Díky tomu také razantně klesnou výrobní náklady jednotlivých technologií: proud z větru je v dobrých lokalitách konkurenceschopný už nyní a do pěti let bude lacinější než produkce centralizovaných elektráren. A výrobní náklady fotovoltaiky i solárních tepelných elektráren jdou také velmi rychle dolů. Stavět dnes nové velké reaktory, jejichž návratnost závisí na tom, zda budou schopny příštích padesát let prodávat svoji produkci odpovídající plnému vytížení, je dost sci-fi. Stačí, aby kvůli levnějšímu proudu z obnovitelných zdrojů tyto reaktory stály dva nebo tři měsíce ročně mimo provoz a investice do nich zůstane trvale ztrátová. Sázet na to, že se v energetice příštích padesát let nic nezmění, může jen beznadějný případ nebo firma, která je přesvědčená, že jí stát bude donekonečna poskytovat nějaké zvláštní výsady. Hluboce se mýlí.
Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.
Rozhovor pro nové vydání informačního zpravodaje "Jaderný odpad? Děkujeme, nechceme"
Hlubinné úložiště je dnes vlastně jediná šance, jak se jaderného odpadu zbavit. Občas se objevují názory, že je třeba počkat na vědecký pokrok – transmutaci nebo reaktory čtvrté generace. Avšak dočkáme se, nebo alespoň naši vnuci?
Předpokládám, že se bavíme o vysoce aktivních odpadech, o vyhořelém jaderném palivu. Tak za prvé, jaderného odpadu se nezbavíme – ten zůstane nebezpečný statisíce let, i když ho zakopeme do země. Ve Spojených státech úřady povinně regulují budoucí radiační zátěž z hlubinného úložiště dokonce jeden milion let dopředu. Za druhé, žádný stávající koncept hlubinného úložiště nedokáže zaručit dlouhodobou izolaci radioaktivních látek od životního prostředí. Dost možná to ani technicky nejde, vždyť jde o časové škály přesahující historickou zkušenost lidstva: vznikne a zanikne řada civilizací, vystřídají se tu klimatické epochy. Smysl má proto jen diskuse o technologii, která pokud možno co nejvíce omezí rizika – zcela eliminovat je nelze. Reaktory čtvrté generace a transmutace jsou koncepty, které mohou vypadat hezky na papíře a z hlediska fyzikálního principu, ale jsem krajně skeptický k tomu, že by se mohly dočkat komerčního provozu, a poté masového nasazení, které by bylo třeba.
Co soudíš o možnosti dohody států nad společným evropským úložištěm?
Dosavadní přístup, že každý stát nese zodpovědnost za odpady, jejichž vznik na svém území připustí je naprosto správný. Je to důležitá zpětná vazba a pojistka pro to, aby se alespoň udržovalo povědomí o tom, jakou obrovskou zodpovědnost na sebe bereme, pokud souhlasíme s rozvojem jaderné energetiky. Průmyslu by samozřejmě vyhovovalo, kdyby se problém odsunul někam do zapadlého koutu Evropy: sejde z očí, sejde z mysli. Snadno domyslíme, že v reálném světě by to znamenalo přesun zátěže do státu, který má nejslabší legislativu, vymáhání práva a spoluúčast veřejnosti na rozhodování.
Úložiště má být v České republice spuštěno až v roce 2065. Evropa patří mezi nejstabilnější kontinenty a vyhýbají se jí jak válečné konflikty, tak i rozsáhlé přírodní katastrofy. Je však šťastné spoléhat na dlouhodobou stabilitu a dál hromadit nebezpečný odpad v blízkosti jaderných elektráren?
Ano – a Temelín měl být spuštěn v roce 1992. Termíny realizace jaderných projektů naprosto selhávají i v rámci několika let, tady přitom mluvíme o více než polovině století. Rok 2065 je chiméra, i když je z ní zřejmé alespoň tolik, že problém přehazujeme na budoucí generace. Ale ke Tvé otázce: hromadění jaderných odpadů, které neumíme zneškodnit, je problém sám o sobě – a to nezávisle na tom, kde jsou dočasně umístěny. Alternativou skladů v areálech elektráren je jejich převoz jinam, což znamená přesun zatížení do dosud nedotčené lokality, plus vytvoření nových rizik spojených s jadernými transporty.
Vypadá to, že některé státy zvažují změnu koncepce a následnou realizaci přípovrchového dočasného úložiště, namísto hlubinného. Nakolik může být podobné rozhodnutí dobré?
Není dobré žádné. Chce-li někdo upřímně omezit rizika, na prvním místě by měl usilovat o to, aby se další takové odpady nevyráběly. Jako druhý krok pak můžeme diskutovat, jaká metoda a technologie co nejvíce omezí rizika spojená s trvalým uložením odpadů, které už máme.
Francie a Velká Británie část vyhořelého paliva přepracovává. Dá se touto cestou alespoň částečně zmenšit množství odpadů nutných k trvalé izolaci od okolního prostředí?
Teoreticky ano, praxe ale opět vypadá jinak. Přepracování je mimořádně náročný proces, při kterém se z vyhořelého paliva separuje uran, plutonium a ostatní izotopy. Vzniká přitom velký objem kapalných radioaktivních odpadů, které oba státy vypouštějí do moře. Reálně se pak využívá možná procento separovaných materiálů k výrobě nového paliva. Francie většinu separovaného plutonia prostě hromadí, uran získaný přepracováním vyváží do Ruska, kde se dlouhodobě – dost možná natrvalo – skladuje na Sibiři. Jaderný odpad tím nemizí, jen se naředí, část se vypustí do životního prostředí přímo, část se odveze tisíce kilometrů daleko, část se hromadí ve skladech. Možná se budete divit, ale Francie nemá trvalé úložiště pro své vlastní středně aktivní ani vysoce aktivní jaderné odpady.
Vybudování úložiště je ekonomicky extrémně náročný projekt. Příklad z USA ukazuje, že původní plánované horizonty spuštění mohou vzít rychle za své, navíc zde dochází k ohýbání norem a celý projekt se neúměrně prodražuje. V České republice odvádí ČEZ z jaderné elektřiny 50 Kč/MWh. Neriskuje stát, že mu vyhořelé jaderné palivo zůstane na bedrech?
Samozřejmě, že ano – stejně jako se to stalo ve Velké Británii, která nyní odhaduje rozpočet na likvidaci radiačních zátěží a odpadů ve výši sedmdesát miliard liber, tedy zhruba dvou bilionů korun. Pokud se podíváte na ten český poplatek a budete poměrně velkoryse předpokládat, že Temelín i Dukovany poběží naplno čtyřicet let, nahromadí celkem šedesát miliard korun. Na takovou částku má přitom vyjít jenom likvidace starých uranových zátěží. Pamatuju také, že atomový zákon v devadesátých letech nejprve navrhoval odvod téměř dvojnásobný, ale částka se vzápětí snížila, aniž by to bylo čímkoliv zdůvodněno. Sázím se, že jde o poplatek ve výši, která vyhovuje společnosti ČEZ – nikoliv o poplatek, který by odrážel skutečnost.
Když se podíváme na podobu vyhledávání úložiště pro vysoce radioaktivní odpad v různých státech Evropy, nalezneme stejné chyby: nedemokratická a netransparentní pravidla. Některé státy se však poučily – Švédsko, Finsko – a snaží se do procesu zapojit obce a veřejnost. Obce i ekologické organizace obdobné změny u nás prosazují řadu let. Proč se něco podobného nedaří prosadit přes státní úřady?
České instituce obecně mají mnohem větší strach z otevřenosti, z transparentnosti, z toho, že by jim do toho mluvili lidé. Řekl bych, že je to dáno jednak historickou tradicí – už od Rakouska-Uherska, kdy úřady jednaly z pozice osvícené a autoritářské instituce – jednak tím, že dnes mají skutečně co skrývat. Od objektivních problémů přes to, že miliardové státní zakázky jsou zpravidla doprovázeny klientelismem a korupcí.
Má například skandinávský přístup nějaká rizika? Respektive: co by mělo mít přednost: právo veřejnosti, nebo přísná bezpečnostní kritéria? Lze vůbec tyto prvky nějak vhodně zkombinovat?
Nedávno jsem byl na konferenci, na které několik odborníků poměrně přesvědčivě kladlo otevřené otázky o spolehlivosti skandinávské metody izolace odpadů - tedy uložení do kontejneru z oceli, pak do pláště z mědi, a nakonec utěsnění v bentonitu. Přitom se tamní průmysl tváří, že už má úložiště prakticky hotové – a dokonce tam pořádá mezinárodní exkurze. Zapojení obcí oslabilo odpor obyvatel, ale to samo o sobě k zodpovědnému a nestrannému posouzení projektu zřejmě nestačí.
Když pomineme fakt, že po jednom rozestavěném reaktoru mají ve Finsku a Francii, tak to s atomem v Evropě nevypadá moc dobře. Jaderný průmysl i někteří evropští politici však stále vyhlížejí příchod takzvané jaderné renesance. Nevíš, kam se schovala?
Utekla do Číny. Ale vážně! Ještě před třemi lety průmysl projektoval, že letos bude ve výstavbě tucet nových reaktorů ve Spojených státech a půl tuctu v Evropě. Je to nula v Americe a dva v Evropě. Realita se ukázala jako mnohem složitější: technicky, ekonomicky i politicky. Západní jaderný průmysl přesouvá své naděje do rozvojových zemí, a jedině v Číně probíhá jaderný rozmach tempem, který snese označení renesance. Je to ale za takovou cenu a v takových podmínkách, které snad nikdo v Evropě nemůže vážně očekávat.
Již několik let působíš v Nizozemí a dohlížíš na mezinárodní protijaderné aktivity v Greenpeace Int. Jak se s touto zkušeností díváš na návrh nové české státní energetické koncepce? Není plán Tošovského ministerstva v porovnání například s rozmachem zelené energetiky v sousedním Německu nebo celkovou evropskou klimatickou politikou snižování emisí tak trochu extrémní?
Extrémní není správný výraz - ten plán se v mnoha ohledech jednoduše ubírá opačným směrem. Potlačujeme obnovitelné zdroje a úspory energie, abychom dali prostor stavbě dalších reaktorů a pokračujícímu spalování uhlí. Nemám strach, že se kvůli nám otočí evropské trendy, nakonec nám stejně nezbude, než se k nim přidat, ale je to k naší obrovské škodě. Hrozí, že nám uniknou jedinečné příležitosti spojené s modernizací energetiky a hospodářství a ještě k tomu ztratíme roky času a stovky miliard budováním elektráren, které nakonec přijdou vniveč.
Nová energetická koncepce chce posílit export elektřiny. Jde o rozumný plán? Německo i další státy pečlivě budují svou základnu obnovitelných zdrojů a zvyšují energetickou efektivitu. Budeme vůbec mít, třeba za čtvrtstoletí, kam vyvážet?
Podívejte se, už za deset let bude Evropská unie vyrábět třetinu elektřiny z obnovitelných zdrojů. Díky tomu také razantně klesnou výrobní náklady jednotlivých technologií: proud z větru je v dobrých lokalitách konkurenceschopný už nyní a do pěti let bude lacinější než produkce centralizovaných elektráren. A výrobní náklady fotovoltaiky i solárních tepelných elektráren jdou také velmi rychle dolů. Stavět dnes nové velké reaktory, jejichž návratnost závisí na tom, zda budou schopny příštích padesát let prodávat svoji produkci odpovídající plnému vytížení, je dost sci-fi. Stačí, aby kvůli levnějšímu proudu z obnovitelných zdrojů tyto reaktory stály dva nebo tři měsíce ročně mimo provoz a investice do nich zůstane trvale ztrátová. Sázet na to, že se v energetice příštích padesát let nic nezmění, může jen beznadějný případ nebo firma, která je přesvědčená, že jí stát bude donekonečna poskytovat nějaké zvláštní výsady. Hluboce se mýlí.
Upozornění: Postoje a názory vyjádřené v tomto textu jsou osobním hodnocením autora, nikoliv organizace Greenpeace.