Prezident, je na nejvyšším společenském žebříčku, nikoli proto, aby se díval na národ pohrdavě z vrchu (tak jako Václav Klaus), nýbrž aby ukazoval cestu. Miloš Zeman sice cestu ukazuje, ale jaksi mimo. Jeho představy řízení státu spíš připomínají chaos vesnického hostince, krátce před rvačkou opilců. Jak má normální občan našeho státu najít tu správnou cestu na zdravý vzduch z tohoto páchnoucího dusna?
Prezident Miloš Zeman není osobností, která by sloužila národu, nýbrž subjekt toužící vládnout a prosazovat své soukromé představy. Ústava vymezuje sice prezidentova práva, ale problém alkoholizmu neřeší. Řídit motorové vozidlo v opilosti je protizákonné, avšak řízení státu v opilosti žádný zákon nezakazuje. Pakliže hlava státu opravdu trpí „virózou“ (je jich mnoho druhů), tak by se mohlo jednat o vážné onemocnění, dokonce znemožňující výkon úřad prezidenta.
Jsme obklopeni průměrností a chybí nám uznávané autority. Naši prezidenti často vraždili, kradli, opíjeli se - a hlavně lhali. Snad podle hesla „tonoucí se i stébla chytá“, se množí hlasy vyzývajíce moji maličkost, abych v příštích volbách kandidoval na úřad prezidenta republiky. Děkuji sice za důvěru, ale vycházejíc z dosavadních zkušeností, nemám žádné předpoklady, abych získal důvěru, a tím většinu hlasů našich voličů. Dovolte mi prosím, abych zde své nepřekonatelné slabiny vylíčil.
„Koho chleba jíš, toho píseň zpívej!“ zní rafinovaná staročeská polopravda, vybízející obyvatelstvo k nepřímé kapitulaci. Podle oné polopravdy sestavil nyní prezident Zeman svojí vlastní vládu, pod krycím jménem „úřednická“. I kdyby Nečasova vláda pokračovala ve své existenci a premiér by neodstoupil, přesto by činil Zeman všechno možné, aby vyvolal vládní krizi. Z jednoho prostého důvodu: Nečasova vláda, není vládou Miloše Zemana…