Český exekutor disponuje pravomocemi, které by mu záviděl snad i Stalin. Dostat se do jeho spárů není tedy žádná slast. Podle statistik mělo s exekutorem co do činění asi 20 procent českého obyvatelstva. Tedy každý pátý Čech o tuto bohulibou instituci nějakým způsobem zavadil. To ovšem neznamená, že by Češi byli vyhlášení „lumpové“. Při bližší analýze problému se zjistí často pravý opak.

Psy exekuce pouští ze řetězu soudcovská moc jurisprudence, jejímž výhradním úkolem by mělo být hledání práva a spravedlnosti. K tomu často nedochází. Justice neplní poslání, ke kterému byla určena. Nekompetentní rozsudky znemožňují loajálním občanům a institucím této země důstojně žít a svobodně dýchat. Odvolání (resp. dovolání) je možné opět pouze k soudu. To znamená zpět do míst, kde peklo vzniklo. Je to asi tak, jako kdybyste jedli nepoživatelnou vánočku a dovolání by bylo možné zase jenom u pekaře…

Národní památkový ústav v Praze se roku 2006 dostal do soudního sporu s jakousi firmou Protocol Service. Jednalo se o pronájem Ledeburské zahrady. Z hlediska finančního se pohybovala sporná finanční částka v řádu desetitisíc korun měsíčně. Malicherný spor, za normálních okolností řešitelný během jednoho týdne, se táhl až do roku 2009 a drásal nervy obou stran. Památkový ústav spor prohrál a soud na něho uvalil exekuci. Exekuce zahrnovala celkem 136 hradů a zámků v České republice. Byly mezitím i takové světové skvosty jako Hluboká nad Vltavou, Karlštejn, Konopiště a Křivoklát.

Není zajímavá premisa, zdali právo a spravedlnost byly na straně Památkového ústavu či Protokol Service. To je věc objektivního posouzení. Šokující je skutečný postoj justice ke společenské problematice exekučního nařízení. Obě strany vedly spor o poměrně bezvýznamný palouk na Hradčanech. Justice však doslova ohrozila turistické fungování střední Evropy „vyvlastněním“ (oficiální pojem pro legální krádež) kulturně-historických památek za několik miliard korun. Další finanční i morální ztráty, jež by vznikly uzavřením daných objektů, jsou prakticky nevyčíslitelné. Co hodlal soud s takto zabaveným majetkem národa (národní kulturní památky) vůbec podniknout?

Nevím, zdali soudce, který vydá tak bestiální rozsudek, vůbec stojí na straně svého národa, společenského systému, který má chránit a zdali se snad nejedná o úmyslnou sabotáž - škodit, kde se škodit dá. Normální ortel by měl znít: Vlastizrada!

Takto pracuje ona osoba v černém taláru proti zájmům společenského zřízení, které by měla vlastně hájit. I kdyby nadělala miliardové škody je prakticky nedotknutelná. Zde se jedná o opatření a praktiky doslova hraničící se šílenstvím…

V podobné konstelaci jako Národní památkový ústav v Praze v roce 2009, se nacházím i já v roce 2010. Dovolte mi, abych vám nastínil praktiky táborské justice detailně a od samého počátku. Světoznámý román Franze Kafky „Proces“ je proti tomu, co doposud zapříčinila táborská justice naší celé rodině, naprostou „labutí písní“. Na rozdíl od Národního památkového ústavu žádných 136 hradů a zámku nevlastním, ale i ten jeden barokní zámek, který mám, se justiční cestou také ukrást dá.

Hrdina Kafkova románu, třicetiletý prokurista pražské banky Josef K., je obžalován z neznámého provinění u neznámého soudu. Hierarchie soudního aparátu je rozvětvena do nedohledna. Vše je nepřehledné. Stýká se s mnoha lidmi od justice, ale ztrácí přehled, kdo je kdo. Všechna vysvětlení, proč je obžalován a který soud vlastně je kompetentní, aby mu celou věc objasnil, se utápějí v justičních frázích. Nakonec je popraven, aniž by věděl proč, i když trest smrti pro jeho případ neexistuje a to způsobem, jakým se vůbec popravy neprovádějí – obyčejným řeznickým nožem. Kafka chtěl patrně upozornit na neprůhlednost soudních rozhodnutí, jejich nekompetentnost a nesrozumitelnost, vedoucí až k justiční vraždě. Ta sice nemá žádnou logiku, ale existuje, aniž by někdo věděl proč a je nestíhatelná.

Na rozdíl od románové postavy Josefa K. já všechny soudy v mé kauze znám a soudce rovněž. Jejich neprůhlednost a nevypočitatelnost je ovšem ta samá. Jejich rozhodování a chování je mi, tak jako v případě Josefa K., nepopsatelnou záhadou. Podívejme se nyní na „kafkovské hrůzy“ mého případu zblízka:

V listopadu 1997 jsem získal od města Tábora za symbolickou cenu barokní zámek v Táboře-Měšicích. Tento objekt vystavěli 1545 prapředkové mé matky (Prokopové z Hejlovce) jako renesanční tvrz. Když byla tvrz začátkem 18. století přestavěna na barokní zámek, zakoupil jej 1750 rovněž příbuzný z matčiny strany Antonín Votápek z Ritterswaldu. Tím je objekt od roku 1545 (s výjimkou komunismu) až do dnešních časů v držení rodinných příslušníků.

V roce 1997 se budova a celé panství (zámecký park + přilehlé pozemky) nacházely v zoufale dezolátním stavu. Mimo bezdomovců zde nebyla ani duše. Předpokládané náklady na rekonstrukci se pohybovaly mezi 40.000.000 – 60.000.000 Kč. Všechny možné i nemožné firmy se ucházely o zakázky. Mezi nimi dominovala táborská firma Q-Stav vedená Ing. Ivanem Cíchou. Onen podnik se od ostatních stavebních podnikatelů (resp. „podnikavců“) lišil tím, že žádnou konkurenci zásadně nepomlouval. To bylo tehdy naprosté novum vzbuzující důvěru! Zakázku získal tím pádem v roce 2000 ing. Cícha pro svou firmu Q-Stav.

Nejprve se zdálo vše fungovat naprosto normálně. Avšak při finálních dokončeních jsme zjistili otřesné skutečnosti: většina prací byla neodborně zhotovena a některé z nich nebyly dodělány vůbec. Poznal to i laik. Tedy i já, coby docent politických věd. Prostě vše se rovnalo nule a vypadalo to dokonce na úmyslnou sabotáž. Nechápal jsem, proč si firma dala takovou práci, aby nic nefungovalo. Nevylučuji národnostní nebo sociální předsudky jako jakýsi druh pomsty. Prostě vypadalo to vše na nefalšovanou „válečnou sabotáž“. Vyzval jsem ing. Cíchu, aby vše uvedl do pořádku, jinak nezaplatím doplatek ve výši kolem 160.000 Kč. Tedy z mé strany metoda, „tonoucí se i stébla chytá“. Došlo k dalšímu rébusu. Nerozumím tomu dodnes: ing. Cícha mě několikrát velice zdvořile žádal o uhrazení doplatku, ale nemínil hnout ani brvou. Proč nechtěl nic opravit ani dodělat? Domněnka o sabotáži se prohlubovala.

Náhle a nečekaně jsem dostal platební rozkaz od Okresního soudu v Táboře. Nadmíru jsem tím byl šokován. Napsal jsem sice odvolání, ale to nestačilo. Bylo třeba ještě zdůvodnění, aby mohl být zahájen soudní proces. Dostavil jsem se osobně. Soudce Mgr. Pavel Přibyl nebyl údajně přítomen. Později jsem se dozvěděl něco zcela jiného. Přítomen prý sice byl, ale nechtěl se mnou mluvit. Požádal jsem kompetentní úřednici o tři dny prodloužení termínu zdůvodnění odvolání, když už jsem se nemohl dostat k soudci. Měl jsem v té době dvě přednášky v Berlíně a mimo jiné jsem dokončoval dvojjazyčnou publikaci „Konrad Adenauer a Evropská unie – Konrad Adenauer und die Europäische Union“. Rukopis musel urychleně do tisku. Úřednice byla nesmírně vstřícná. Vše zapsala, tvrdíc, že tři dni nehraji žádnou roli.

Po návratu z Berlína soudce Mgr. Přibyl jakékoliv písemné zdůvodnění odporu proti platebnímu rozkazu z mé strany odmítal, tvrdě, že jsem nedodržel lhůtu. Nechtěl uznat ony tři dny, ačkoli úřednice prodloužení slíbila a potvrdila. Ať jsem tvrdil cokoliv, neustále stereotypně opakoval to samé: „Co já s tím nadělám? Musíte to zaplatit!“ Vehementně mi zakazoval soudní proces proti ing. Cíchovi. Byl jsem na pokraji šílenství. Onu zvrhlost jsem zpočátku vůbec nechápal…

Později jsem na to konečně přišel. Trik je zcela jednoduchý, ale nesmírně účinný: Soudce se zapře. Na jeho místo nastoupí úřednice. Ta vám něco slíbí, ale soudce to v konečné fázi zamítne. Chová-li vůči vám zášť, může vás tím absolutně odrovnat. Bez soudního procesu, který máte zakázaný, do konce života naprosto nic nezmůžete. Stanete se živoucí bezbrannou mrtvolou.

Vzal jsem si táborského advokáta JUDr. Aleše Janů. Byl mi doporučen z několika stran. Nejdříve jsem si myslel, že takovou anomálii jako je zákaz soudního procesu, musí každá vyšší soudní instance zamítnout coby prostě psychopatickou úchylku.

Mýlil jsem se. Nehorázně jsem se zmýlil. JUDr. Janů mě na můj omyl hned na samém počátku upozornil. Pochybovačně pokyvoval hlavou, řka: „Musíte se obrnit železnou trpělivostí. Nebude to lehké. Opravdu nebude. Udělám, co se udělat dá. Na výsledek můžete čekat celé roky a může být nejasný.“

Tomu jsem zpočátku vůbec nechtěl uvěřit. Právní zástupce JUDr. Janů měl ovšem své zkušenosti a tím se přibližoval nebezpečně blízko pravdě. Okresní soud předal odvolání Krajskému soudu. Ten ve složení JUDr. Roberta Ožvalda, JUDr. Ivany Kosové a JUDr. Libuše Vorlíčkové diskriminující rozsudek soudce Mgr. Přibyla nejen potvrdil, ale místy jsem měl dokonce dojem, jako by mě chtěli vyhrožovat. Nevím, co jsem komu udělal. Tyto soudce jsem viděl poprvé v životě. Proč ta arogance?

Nejdříve jsem myslel na jakousi justiční propojenost. Krajský soud České Budějovice se totiž nalézá v Táboře asi dva kilometry od Okresního soudu Tábor. Jde o geograficko-justiční podvod. V každé jiné civilizované zemi by takovéto kulminační zařízení na území Tábora, pod krycím jménem „Krajský soud České Budějovice“ bylo zařízením evidentně protiústavním. Propojenost obou celků, a tím snížená objektivnost rozhodování, se naprosto prolínají. V provinčním městě, kde zná skoro každý každého, to platí v resortech justice a exekutivy dvojnásob. Další propojenost mezi justičními orgány advokacií a prokuraturou bych zásadně nevylučoval, i když prokázat něco bez k tomu určených kontrolních mechanizmů je takřka nemožné. Pakliže se v takovýchto poměrech někomu ze zmíněných institucí znelíbíte, čeká vás nezadržitelně osud Kafkova Josefa K.

Tím více bylo šokující zprávou pro mne i advokáta JUDr. Janů zjištění, že Nejvyšší soud se případem vůbec nezabýval a pouze několika větami se k rozhodnutí táborské justice prostě připojil. Nejde tedy v mém případě o regionální propojenost táborské justice, jak jsem omylem tušil, nýbrž i Nejvyšší soud uznal anomálii zákazu soudního procesu za právo a spravedlnost.

Začarovaný kruh se začal neprodleně uzavírat. Všechny soudní instance ČR mě zakazovaly soudní proces proti ing. Cíchovi a firmě Q-Stav. Nervový a psychický tlak byl nesnesitelný. V létě 2003 jsem dostal v Berlíně infarkt a musel jsem se podrobit dvěma operací srdce. Na podzim téhož roku následovala srdečním infarktem moje matka a operovali jí v Českých Budějovicích vynikající lékaři. Zachránili jí prakticky život. Padla na nás tíseň, že táborská justice hodlá naší rodinu patrně zlikvidovat, jako se to stalo Josefu K., i když nikoli pomocí řeznického nože.

Nervové a psychické zatížení je permanentní a často z podvědomí nevylučitelné. Ať ráno vstáváte nebo jdete večer spát, máte dojem, že se na vás sápou táborské soudy. To enormně snižuje kvalitu lidského života a ponižuje důstojnost člověka.

Ústavní soud nakonec celou nesmyslnou eskapádu zrušil. Bylo mi povoleno se s ing. Cíchou a firmou Q-Stav soudit. Prošlá procedura trvala ponižujících šest let, ohrožujíc zdraví celé rodiny. Za tu dobu jsem na soudních výlohách včetně doplatku ing. Cíchovi zaplatil přes 200.000 Kč, abych si alespoň vydobyl ústavou zaručené právo na soudní proces. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych těmito finančními prostředky nedisponoval.

Byl jsem naprosto vyčerpán a neměl jsem sílu soudně pokračovat. Tehdá na mě zapůsobil JUDr. Janů. Byl příjemně překvapen nečekaným vítězstvím a hodlal dotáhnout celou kazu do vítězného konce: „Když jsme zvládli první fázi, zvládneme i tu druhou. Bylo by chybou, kdybyste přestal. Je třeba to dotáhnout do konce.“

Povzbuzen odhodláním mého advokáta, jsem se tedy vydal opět do společného zápasu, i když mě lékaři po infarktu zakazovali nervová a psychická zatížení coby smrtelná nebezpečí. Odhodlání JUDr. Janů se mi však zdálo i mou inspirací. Prostě vrhli jsme se do studené vody. Šli jsme do toho.

I když JUDr. Janů po všech zkušenostech vystavil žalobu na bázi „Vydání bezdůvodného obohacení v částce 169.631,33 Kč“, má představa byla zcela jednoduchá. Okresní soud patrně rozhodne, jak je v parlamentních demokraciích západní Evropy zvykem, během deseti minut asi takto: „Obžalovaný Ing. Cícha dohotoví nedodělané práce a práce chybné opraví. Žalobce zaplatí doplatek.“

Protože doplatek již před sedmi lety zaplacen byl, zbývají tím pouze opravy a dodělávky. Na tahu je tedy firma Q-Stav. To byla moje naivní dětinská představa. Od doby vynesení rozsudku Ústavního soudu jsem si totiž bláhově myslel, že celá věc dostala lidskou tvář a začne se civilizovat. Můj další omyl měl fatální následky. Nejdřív si soud vyžádal odborného znalce. Ačkoli se jednalo o objednávku soudu, musel jsem specialistu zaplatit já. Proč nikoli soud a nikoli obžalovaný Ing. Cícha, nýbrž vyloženě já jsem měl tento tah financovat, to dodnes nevím. Ona logika je mi kafkovskou záhadou. Přesně tak jako nevěděl Kafkův Josef K., co soud tím či oním zamýšlí, neměl jsem jistotu ani já. Navíc soud sezval zástupce všech firem, které se podílely na opravách měšického zámku v úloze svědků. Firmy bez výjimky i znalec svědčili v neprospěch ing. Cíchy a Q-Stavu. Žádných „deset minut“. Procedura se táhla celé hodiny. Všichni byli na ždímání. Advokát protilehlé strany to patrně už nevydržel. Náhle vstal a z ničeho nic odešel. Nakonec Okresní soud Tábor rozhodl ve prospěch mého právního zástupce JUDr. Janů. Pod tíhou důkazů to celé patrně ani zvrátit nešlo. Výpověď znalce a svědků byly jednoznačné…

Odvoláním se rozsudek dostal k imaginárnímu „Krajskému soudu České Budějovice“ v Táboře. Senát byl opět složen ze známých tváří – JUDr. Ivana Kosová, JUDr. Robert Ožvald a JUDr. Libuše Orlíčková. Ačkoli jsem bývalým zpravodajským poručíkem britské armády v Západním Berlíně (2nd Lieutenant, British Army, West Berlin) a záložním kapitánem SDaP Armády ČR, dostal jsem strach. Měl jsem ty samé pocity strachu jako Kafkův Josef K. před „nevyhnutelnou popravou“. Tito zástupci zákona přivedli v roce 2003 mě a mojí matku na operační sály kardiologických oddělení. Na rozdíl od Josefa K. jsme přežili díky vynikajícím lékařským odborníkům.

Britská královna mě umožnila vojenský výcvik (1981-89) v těch nejtěžších životních podmínkách. Na boj s táborskou justicí jsem ovšem připraven nebyl. Zde jsem nenacházel žádné záchytné opěry pro právo a spravedlnost. Měl jsem oprávněný strach, že mě uškrtí na nejbližším paragrafu. Sdělil jsem své pocity JUDr. Janů: „Nemám k těmto lidem ani špetku důvěry. Zaujatost těchto soudců vůči mně považuji za fundamentální. Jako věřící křesťan a katolík v nich vidím síly pekla.“ Advokát se tomu vůbec nedivil a okamžitě napsal mé stanovisko Městskému soudu v Praze. Odpověď přišla rychle a plná arogantních poznámek: Musím se podrobit „Krajskému soudu České Budějovice“ v Táboře. Tak jako Josef K. byl jsem de facto poslán na „smrt“.

Rozsudek se dal očekávat. Bylo mi sice přiznáno směšných 5.000 Kč místo 169.631,33 Kč, ale současně jsem byl odsouzen k úhradě soudních nákladů a nákladů na honorář za advokáta firmy Q-Stav, JUDr. Ladislavu Novotnému, ad hoc v celkové výši cca. 200.000 Kč. To vše jsem měl zaplatit do třech dnů od právní moci rozsudku. Prosím čtenáře, abych mu směl položit otázku: Už jste se někdy pokusili obstarat si během tří dnů 200.000 Kč a ještě je stihnout poslat na cizí bankovní účet? Normálně myslící člověk to ví přesně. Jde o výkon pro Guinessovu knihu rekordů! Česká justice si však myslí, že je to běžné. Když to nestačíte, pošlou na vás exekutora. Ten vám zabaví 136 hradů a zámků, pakliže je vlastníte.

Pakliže vlastníte pouze jeden zámek, postupuje se následovně: Táborská justice vyzvala píseckého exekutora JUDr. Stanislava Pazderku, aby proti mně exekučně zasáhl. Ožebračení se zahajuje tzv. „Exekučním příkazem č. 1“. Tam je mi sděleno, že je mi za účelem prodeje zabaven zámek a celé panství (park + přilehlé pozemky) včetně vnitřního vybavení budov. To vše v celkové hodnotě cca. 60. 000.000 Kč., ačkoli se ve skutečnosti jedná o exekuční částku ve výši 220.000 Kč. Od listopadu 2009 je sice v platnosti tzv. „klauzule přiměřenosti“, tzn. exekutor by měl zajistit pouze majetek ve výši 220.000 Kč. Když jsem se na to odvolával, obdržel jsem tzv. „Exekuční příkaz č.2“, který tvrdí to samé jako „Exekuční příkaz č. 1“. Prostě z tohoto kafkovského sevření není patrně úniku. Nejenže jsem ničeho nedosáhl, ale ještě navíc mě bylo uzavřeno bankovní konto.

Pakliže nebudu moci zaplatit příští měsíc poplatky, vypnou nám na zámku, elektřinu, plyn a vodu. Nemohu si ani nic koupit. Banka mi nesmí vydat ani korunu. Nevím, jak dlouho to vydržím bez jídla a pití. Na zámku však určité zásoby jsou. Největší problém představují medikamenty na srdce žaludek a cukrovku. Ty musím buďto kupovat a nebo na ně přinejmenším připlácet. Kafkův Josef K. zemřel popravou řeznickým nožem. V mém případě táborská justice žádný řeznický nůž nepotřebuje. Když mi soudní exekutor bude blokovat i nadále můj bankovní účet, a já se tím pádem nedostanu k penězům na léky, zemřu maximálně za dva týdny tak jako tak.

Naposled bych chtěl jenom ještě jednou dodat, že mě šlo vždy pouze o to, aby firma Cícha práce nehotové na zámku dodělala a špatné opravila. Proč musím být tímto nevinným lidským požadavkem o vše ožebračen a ještě se stát navíc obětí pokusu o justiční vraždu, to ani při svém politologicko-filosofickém vzdělání asi nikdy nepochopím.