Kritizovat umí každý vůl. Jde snad o jediný druh práce na světě, kterou všichni udělají rádi a dokonce i zadarmo. Kdekdo se s upřímným nadšením a neskrývanou radostí bez donucování připojí. Pokuste se však najít pro akutní nedostatky naší doby přijatelné řešení! To zas tak snadné vůbec není. Když se do toho pustíte, garantuji vám, že v tom budete hezky dlouho sami. Jde o zatraceně těžké a nevděčné předsevzetí. Přijít s řešením vyžaduje totiž důkladnou znalost a prostudování problematiky. Na rozdíl od přihlouplé kritiky se do této roviny nikomu ani za mák nechce…

Obdivuji Hanse A. Pestalozziho a jeho publikaci „Nach uns die Zukunft“ (Po nás budoucnost). Napsal jí sice 1979, ale její obsah je nadčasový. Do roku 1981 dosáhla kniha celkem šesti nákladů v celkovém počtu 50.000 výtisků, což je na takovou zemičku jako je Švýcarsko úctyhodný výkon. Autor se sice zabývá problematikou švýcarské společnosti začátkem 80. let, která dnes již v dané zemi není příliš aktuální, ale zdá se jako by Česká republika k dané problematice dorazila až nyní v 21. století. Podívejme se na některé pozoruhodné Pestalozziho citáty:

„Pouze 10% našeho obyvatelstva přináleží k nějaké politické straně a jenom 6% občanů má positivní postoj k současným politickým stranám. V parlamentě, pokud vím, však nesedí ani jeden nestraník. Proč si tedy nepřiznat, že naše demokracie jako taková ztratila jakýkoli smysl.“ Podle Pestalozziho, vláda sestavená z politiků, nereprezentuje vůli většiny národa. Do vlády by tím měli podle něho být delegováni odborníci a nikoli politici. Politici zastupují zájmy svých mateřských stran a nikoli národa. V České republice s tím máme praktické zkušenosti. Nejvýkonnějšími a nejproduktivnějšími vládami byly vždy vlády úřednické, které vládly bez politicko-stranické demagogie.

„Stále vychováváme své děti podle hesla ´Bez práce nejsou koláče´(´Müssiggang ist aller Laster Anfang´). Nedávno musel můj syn psát ve škole za trest úlohu pod názvem ´Nejdříve práce a potom zábava´. Podíváte-li se na tragické osudy dlouhodobě nezaměstnaných, nemáte ten dojem, že jde o cynický výsměch? Lidová moudrost ztrácí v naší perverzní společnosti jakýkoli význam.“ Pestalozzi se domnívá, že otázka nezaměstnanosti je otázkou chybné organizace státní administrativy a nikoli problémem pracovního trhu. Práci lze zajistit každému, kdo pracovat chce, přeorganizováním společensko-hospodářských hodnot, popř. regulací a snížením pracovní doby.

„Impulsy nového myšlení, nového chování a nového jednání nikdy nepřicházejí z ´mlčící většiny´, nýbrž jsou plodem menšinových seskupení. Otázkou pouze zůstává, jak dlouho to bude trvat, než ona davová většina tyto pokrokové impulsy přijme za vlastní.“ Autor varuje před primitivností jednostranné konzumní společnosti („mlčící většina“), která vede k oblbování mas, k izolaci a tím k osamělosti jednotlivce. Prosazuje zakládání kulturních, uměleckých a společenských organizací, kde dochází k přímému kontaktu mezi lidmi a k bezprostřední výměně názorů.

„Techniku si vymyslel člověk, aby mu ulehčovala jeho denní práci a chránila ho před dřinou. Dnes jsme si ovšem naší práci ulehčili a ´dřinu´odstranili tak dalece, že na tuto lehkost našeho bytí předčasně umíráme. Srdeční infarkty následkem nedostatku pohybu jsou všudypřítomné.“ Pastalozzi si stěžuje na špatnou organizaci „volného času“ a stát by měl sám vytvářet náhradní sportovní a herní organizace jako protiváhu k nedostatku pohybu. Blahobyt přináší daleko větší procento těžkých onemocnění než bída. Nemocniční pojištění se pod tíhou nedostatku financí hroutí. Následkem smrtelných „moderních onemocnění“ jako např. srdeční infarkty, mozkové mrtvice, všechny druhy rakovin atd. v Německu nedosáhne až 1/3 práceschopného obyvatelstva důchodového věku (k tomu Jan Berwid-Buquoy, Reflex.cz, 01. 11. 2010: Tisíce lidí trpí stresem. Vyřeší to zmrzlina?), tzn. cca. 10. 000.000 lidí. Je to asi tak jako kdyby najednou vymřela skoro celá Česká republika.

„Dopravní prostředky, které ročně produkují 250.000 mrzáků a zanechávají za sebou tisíce sirotků (poznámka: myšleno je pouze Švýcarsko), nejsou technicky přizpůsobené lidským potřebám. Jsme opravdu na hlavu padlí, že si neuvědomuje rozhodující skutečnost: technika se musí přizpůsobit lidským potřebám a ne, aby se stal člověk otrokem nezvladatelné techniky.“ Autor zde nepřímo upozorňuje na vysokou nehodovost způsobenou přetížením švýcarských silničních komunikací koncem 70. let. Česká republika má sice o něco málo nižší nehodovost než Švýcarsko, ale rozhodně se nejedná o ideální stav, nad kterým by mohly dopravní policie a pojišťovny jásat.

„Nedostatečná vzdělanost je vinou vysokých škol. Jsou tam vyráběni ‚fachidioti‘ s jednostranným intelektuálním zaměřením, politicky naivní a tím pádem úplně k ničemu…“ Švýcarské školství nevyniká světovostí, podobně jako to české. Mimo bankovnictví a hotelových technologií nemá Švýcarsko z hlediska školství, nic mimořádného světu co nabídnout. Aby se zabránilo „vzdělané pitomosti“ a „fachidiotství“ zakládá Pestalozzi nedaleko Curychu světoznámý Gottlieb-Duttweiler-Institut, jehož se stává 1964 – 1979 ředitelem. Úlohou této světové vzdělávací organizace je propagace mnohostrannosti ve všech humanitních vědách.

„Máme ve Švýcarsku přes 230 000 pacientů trpící hlubokými depresemi. Většina těchto onemocnění vznikla z pocitu bezmocnosti, bezbrannosti vůči veřejným institucím, nesmyslnosti konzumní společnosti a tím konec konců osamělosti.“ Začátkem 70. let bylo Švýcarsko a Rakousko v Evropě na předních pozicích, týkajících se sebevražd a sebevražedných pokusů. Vídeň v tomto směru excelovala. Později k tomu přibyla Praha. Bylo nutné učinit rozsáhlá, ochranná stavební opatření, týkající se „Nuselského mostu“. Ve skutečnosti tím příčiny depresivních jednání odstraněny nebyly. Když je sebevrahovi znemožněna možnost sebevraždy, neznamená to, že přestal být sebevrahem. Pštros, který strčil hlavu do písku je přesto vidět. Krátkozrakost politických vládních činitelů a jejich průměrnost v zacházení s národem a to nejen ve Švýcarsku a Rakousku, je hlavní příčinou depresívní bezvýchodnosti. To, že jsme na tom v Česku o krapánek nepatrně lépe, nás rozhodně v žádném případě nemůže uspokojit. Nakonec anekdota, která je připisována švýcarskému komikovi Emilu Steinbergerovi: „V Evropě budou postaveny tři největší blázince. Jeden bude ve Vídni. Druhý bude v Praze a Švýcarsko bude zastřešeno.“