Kdyby bylo všechno tak, jak si to představujeme, stěžovali bychom si, že už to není to, co to bylo. Člověk, to zavání nespokojeností. Jsme schopni i z toho nejmenšího a neškodného zádrhele vyvolávat nedozírné katastrofy, malovat čerty na zeď a vyslovovat, ať už jakékoliv vládě, jednu nedůvěru za druhou. Zde už se nejedná pouze politický názor. Jde o paranoiu.

Nynější vláda se mi původně zdála být vládou naděje. Ano, jakousi vládou národního usmíření. Její složení je pluralitní, a tím mnohoslibné. Nerad bych přeháněl, ale snad máme nejlepší vládní koalici od doby „sametového převratu“. Ti, co si myslí, že jsem se pomátl na rozumu, teď už ale definitivně, žádám o špetku strpení. Vše doložím a vysvětlím. Nic nemůže zůstat viset ve vzduchu bez komentáře. Je tedy nutné, aby si pochybovači o mém výroku „vláda naděje“ udělali celistvou představu, pakliže to někteří psychicky vůbec zvládnou.

Dát Čechovi do ruky volební lístek, může být spojeno s nevypočitatelným rizikem (viz 1946 a vítězství komunistů), ale tentokrát to vyšlo na „jedničku“. Čech politicky vyzrál, přemýšlí a volil napříč společenským spektrem. Ignoroval etablované politické strany a soustředil se na osobnosti. Českého voliče nelze podezírat - ne, nikoli neokoukal to od Švýcarska, neboť většina Čechů o této zemi ví pouze to, že je neutrální, vyrábějí se tam hodinky a dojí krávy pro nejlepší sýry na světě. Ano, Čech ve sféře politické etiky dozrál a doufejme, že mu to ještě nějaký čas vydrží. Žehnej mu Bůh!

Poté, co se dostal Mirek Topolánek pod stranickou gilotinu ODS, nastoupil na jeho místo RNDr. Petr Nečas. Nevím, zdali jde o náhodu nebo promyšlený tah. Nový předseda tam totiž rezolutně zavádí něco, co tam nikdy nebylo - zcela normální lidskou slušnost! Klausovu aroganci a Topolánkovo hulvátství vyhání Nečas na periférii dějin. Tento muž je „mistrem kompromisu“ a tím silně připomíná předsedu předválečné ČSL, ThDr. Jana Šrámka. Nový předseda vlády se vyhýbá neplodným konfrontacím a úpěnlivě hledá cesty k porozumění. To je umění, které jeho předchůdci Mirek Topolánek a Jiří Paroubek ani v náznacích neovládali.

Klausův narcismus je mu naprosto cizí. Nečas se neupíná sám na sebe, nýbrž zoufale hledá cesty ze současné hospodářské a morální krize národa. Do tohoto stavu přivedli zemi jeho předchůdci: Klaus, Zeman, Paroubek, Topolánek...Je to hrůza, když se k moci dostane maloměšťácká průměrnost!

Členové Nečasovy vlády jsou mnohoslibné osobnosti. Kdo o tom pochybuje, toho musím náležitě poučit: Jde o naše nejlepší hráče na ledové ploše vnitřní i zahraniční politiky. Česká „sbornaja“ prostě už nic lepšího nemá.

Někteří z nich jsou vynikající obránci (Schwarzenberg, Kalousek), jiní přecházejí okamžitě do útoku (Vondra, Pospíšil, Besser). Nečas stojí, coby trenér u mantinelu a sleduje hru. Je rozvážný. Nikomu nenadává, nikomu nevyhrožuje, proti nikomu neintrikuje. Jedná se mu pouze o to, aby každý z hráčů podal co nejlepší výkon. Potom se uvidí. Kibice typu Topolánka a Paroubka poslal do šatny. Jinak by mu do toho žvanili. S Klausem nějak vyjít musí, protože se jedná o “ředitele zimního stadionu“!

Jinak Nečas potřebuje osobnosti, které něco umí, aby se mohl na ně spolehnout. Proč předseda ODS nemá ve vládě žádné ženy? Předsevzal si totiž sestavit vládu a ne vybudovat nevěstinec - abych se slovně přiblížil k myšlenkám paní Petry Paroubkové. Kdo jsou oni muži, se kterými hodlá vytvořit atmosféru národního usmíření?

Karel Schwarzenberg je hlavně v německy mluvících oblastech uznávanou osobností. Útoky sudetských Němců proti České republice okamžitě přestalz, jakmile se jeden z nich stal ministrem zahraničí ČR. Schwarzenberg: „Benešovy dekrety jsou sice nespravedlivé, ale z naší strany neodstranitelné. Jednalo by se o revizi závěrů druhé světové války. To mohou rozhodnout pouze velmoci.“ To, o čem se již dvacet let bezvýznamně tlachá, zredukoval kníže na jednu jedinou přesně formulovanou větu. Dvě třetiny naši státní hranice probíhají s německy hovořícími sousedy. Potřebujeme někoho, kde se v česko-německé problematice bez problémů vyzná. Někoho lepšího než je Schwarzenberg si ani nedovedu představit.

Jiří Pospíšil je “Robinem Hoodem“ české justice. Jeho šípy míří sice ze zálohy, ale zatraceně přesně. Běda tomu, koho trefí! Pospíšil vyžaduje konec justičního státu a chce stát právní. Jeho neústupnost je mnohoslibná.

Alexandr Vondra je bývalým a snad dokonce i budoucím hrdinou. Předsevzal si skoro nemožné. Chce vybudovat z nepopsatelného chaosu armádu světové úrovně. V cestě mu stojí pouze nedostačující finanční rozpočet. Na armádě by se v žádném případě šetřit nemělo. Jde o elitní vizitku obranyschopnosti každého civilizovaného národa. Zde je určitě ve hře perverzita betonových hlav státní byrokracie. Je to asi tak, jako kdyby se vydali lovci do lesa na hon. Hon by byl sice povolen, ale obdrželi by zákaz nakoupit si patrony. Přikládali by tedy pušky k lícím a míříce na zvěř, vydávali by zvuky “Pif!Paf!“.

V případě volebního úspěchu JUDr. Cyrila Svobody (KDU-ČSL) v parlamentních volbách 2010, jsem měl být navržen na post ministra obrany. Měl bych k výkonu této funkce určitě lepší předpoklady (osm let praxe u britské armády v Záp. Berlíně, 1981-89) než průměrná zpěvačka. Kdyby však měli být kandidáti dva, tedy já (KDU-ČSL) nebo Vondra (ODS), sám bych navrhl Vondru. Já totiž žádným hrdinou nejsem! V době, kdy nynější ministr obrany v komunistické totalitě riskoval zdraví, život a existenci celé své rodiny, držel jsem mu pouze „palce“. Seděl jsem v britských kasárnách v Západním Berlíně v “teple“, s nohama na stole. Čas od času jsem se vydal na kontrolu k demarkační čáře nebo jsem napsal článek do vysílačů SFB, RIAS či RFE. Placen jsem byl celkem dobře! To vše v době, kdy Vondra dlel v komunistickém kriminále.