Neznám nikoho z mých přátel, který by neměl zbytečné problémy v SRN. Čech v této zemi je asi jako rudý šátek pro španělského býka. Dochází k neuvěřitelným absurditám: české rodinky v osobních automobilech jsou podezírány z “pašování drog“.

České vysokoškolské učitelky jsou podezírány z “prostituce“ a některým z nich se policie SRN dokonce šťourala prstem v řiti (viz můj článek “Důvěrné pohledy do konečníku...“ 11. 10. 2010, blog. iDnes.cz). Jakýsi dva mladí turisté z ČR měli u sebe nůž na otvírání konserv s čepelí delší než 12 cm. Byli obviněni z „nedovoleného ozbrojování“ a vymáhána absurdní pokuta ve výši 4.500 Eur.

Můj dobrý přítel Ing. Luděk Zahradník, úspěšný podnikatel (majitel hotelu „Elzet“ v Táboře-Měšicích), byl v pohraniční oblasti SRN zastaven a policií podezírán z „krádeže“ svého vlastního luxusního automobilu. Jeden z mých vzdálených příbuzných (Jan baron Nádherný z Borutína, majitel zámku v Chotovinách na Táborsku), si chtěl v bavorských starožitnostech zakoupit ložnici „Ludvíka XIV“ z 18. století. Když policie SRN při kontrole jeho auta zjistila, že má u sebe za daným účelem 15.000 Eur, chtěla mu peníze konfiskovat. Není prý dovoleno dovážet do SRN větší finanční částku než 10.000 Eur. Vypukla hádka a nechutné tahanice. Příbuzný vyžadoval ložnici „Ludvíka XIV“ a policie SRN naopak, aby „okamžitě opustil Německo“. Prosadila se bavorská policie. Podle jejich logiky, patrně Čech, který vlastní víc než 10.000 Eur nemá v SRN, co pohledávat (k tomu viz můj článek „Německá úřednická demokratura aneb Konec demokracie v SRN“, 29.11. 2010, blog iDnes.cz)...

Bývalý ministr vnitra MUDr. Ivan Langer (ODS) hovoří dokonce o přibližně jednom tisíci takových případů. Nejvíc zarážející na těchto kauzách je faktum jejich utajování v masmédiích SRN. Ačkoli by v SRN neměla existovat cenzura, nikde se o tom nic nedočtete (nazval bych daný stav „německá autocensura“). Znám pouze jediný případ zveřejnění. Vysílač RBB ze dne 03. 03. 2010 pod titulem “Šikanování českých občanů“ (k tomu můj článek “Německá policie šikanuje české občany“, blog Reflex.cz, 02.09. 2010). Příspěvek v Reflexu dokonce zachytila vietnamská zpravodajská služba 8. TC Tong cuc 2 tinh báo quan doi (Hanoi Ministery of Public Security) a zveřejnila jej na internetu ve vietnamštině hned v několika verzích.

Já osobně jsem se dostal do zorného úhlu německých zpravodajských služeb (Verfassungsschutz) aniž bych cokoli tušil. Veřejná propagace Čechů a České republiky může být v Německu spojená s obrovským existenčním hazardem. Náhlá ztráta zaměstnání je to nejmenší, co vás může postihnout. Můj dobrý německý přítel Bernd Eisenfeld (1941 - 2010) se tak dlouho v bývalé NDR zastával Čechů, až ho německá StB poslala na dva a půl roku za mříže. Dne 22. 08. 2008 byl Eisenfeld předsedou vlády Mirkem Topolánkem vyznamenán medailí K. Kramáře za své postoje proti okupaci ČSSR v době potlačení “Pražského jara“ 21. 08. 1968, na které se rovněž podílely ozbrojené síly Východního Německa.

Němec, jenž byl vyznamenán českým premiérem za chrabrost, je patrně v SRN nevítaným občanem. Při jednom telefonickém rozhovoru v roce 2009 si Eisenfeld bývalému českému novináři Zdeňkovi Herlovi stěžoval, že po předání českého vyznamenání je v SRN víc a víc izolován. Patrně následkem nesnesitelného sociálního tlaku, Bernd Eisenfeld 12. 06. 2010 v Berlíně zemřel...

Jakmile došlo ke zveřejnění mé doktorské práce „Integrace a separace sudetských Němců v ČSR 1918 - 1920...“ (Integration und Separation der Sudetendeutschen in der ČSR 1918 - 1920...) v roce 2005, nestačil jsem se divit. Po přečtení publikace mě sdělil Prof. Dr. Ortwin Kuhn (Hamburk): “S tím budete mít enormní problémy. Jde prakticky o popření celé před i poválečné politiky Německa vůči Československu.“ Bývalý president hokejového klubu BFC Preusen Berlin (hrál jsem tam 15 let hokej) Heinz Klopstech, byl ještě konkrétnější: “Od nynějška budeš mít v patách státní bezpečnost (Verfassungsschutz). Budou se snažit tě společensky odrovnat politickým procesem. Podobně jako to udělali s časopisem 'Spiegel'...“ (tzv. “Spiegel-Affäre“, 1962).

Oč vlastně v mém případě jde? Na základě doposud nezveřejněných archivních materiálů, především v archívech ČSSR, SRN a Rakouska, jsem dospěl k závěru, že ČSR 1918-38 byla francouzským protektorátem (cordon sanitaire) a za útlak Němců na bývalém území ČSR jsou přímo a výhradně zodpovědné francouzské vládní kruhy (zpravodajská služba, tzv. „2. oddělení“ Francouzské vojenské mise, Milovice 1919 - 1938) a nikoli česká politická garnitura.

Dalším mým “zrádným pochybením“ (autor výroku je Prof.Dr. Kuhn), byl můj přístup k “vyhnání“ (tzv. transfer) sudetských Němců. Považuji sice Benešovy dekrety za nespravedlivé, ale tyto dekrety řídí pouze organizaci odsunu etnika. Nejsou jeho příčinou. Základním kamenem úrazu je ustanovení vítězných velmocí v Postupimi 1945, kapitola XIII, věta 1: “Konference dospěla k dohodě o odsunu Němců z Polska, Československa a Maďarska.“ K dohodě tedy dospěly USA, SSSR a Velká Británie. Tzv. „vyhnání“, bylo tím pádem vítěznými velmocemi vládám Polska, Maďarska a ČSR nařízeno. Ty v takovém případě nemohly rozhodnout jinak, ani kdyby chtěly.

Za onen celkový tragický exodus činit odpovědným výhradně Beneše, je absolutním nesmyslem. Kdyby dnes česká vláda zrušila v dané věci Benešovy dekrety, dopustila by se revize výsledků II. světové války (Postupimská dohoda) vítězných velmocí USA, SSSR a Velké Británie. Takovýto naprosto absurdní postup nelze od žádné vlády tohoto světa ani vyžadovat, ani očekávat. Zrušit citovaná opatření mohou zase jenom velmoci a nikoli vláda České republiky. Za tento postoj jsem se v SRN dostal do absolutní izolace. Ovšem, na rozdíl od Bernda Eisenfelda nehodlám proto umírat.

Nyní do třetice všeho dobrého i zlého! Všechny vlády okupačních států, které se zúčastnily invaze do ČSSR 21. 08. 1968 se za tento akt ilegálního násilí omluvily - s výjimkou Německa. Kancléř Helmut Kohl a kancléřka Angela Merkelová několikrát zdůraznili, že lidová armáda NDR (NVA) se invaze nezúčastnila, a proto se není za co omlouvat. Armáda NDR se skutečně 21. 08. 1968 na přepadení ČSSR nepodílela. Podle ustanovení postupimské konference se totiž nesmí německá armáda žádné „útočné války“ zúčastnit. V případě NDR a „Pražského jara 1968“ se klauzule dala lehce obejít. Místo německé armády byly nasazeny jednotky ministerstva vnitra NDR (tzv. „Dzeržinského regiment“). Na bezpečnostní policejní složky se totiž uvedená norma nevztahuje. Rozdíl mezi NVA a jednotkami “Dzeržinského regimentu“ tkvěl pouze v barvách uniforem: NVA = zelené. Ministerstvo vnitra = šedé. Přičemž na levém rukávě dole se nacházel nápis „Wachregiment Felix Dzierzynsky“. Tento pluk disponoval 1968 s cca. 7000 tisíci muži ve zbrani, vyzbrojených prostředky regulérní armády NDR, včetně tanků a obrněných vozidel.

Jaký je v tom rozdíl, když místo německých vojáků, přepadli Československo 1968 němečtí „policajti“?

Při jednom rozhovoru se mnou, coby soudním tlumočníkem (věznice Berlín-Moabit), bývalý ministr vnitra NDR, Erich Mielke, danou skutečnost bez rozpaků přiznal: “Vyslali jsme k vám tehdy pouze podpůrné jednotky ministerstva vnitra. NVA zůstala stát na hranicích.“ Omluva za potlačení “Pražského jara“ 1968, by byla tedy ze strany Berlína na místě a naprosto oprávněná. Ať „podpůrné jednotky“, a nebo pravidelná německá armáda, akt násilí proti sousednímu státu, je daným faktem. Kde zůstává omluva?

Tuto trojici historických dedukcí jsem v SRN veřejně přednášel, coby docent politických věd. Netrvalo příliš moc dlouho a začali se „zatahovat mraky“(podobně jako v případě Eisenfelda). Děly se prapodivné věci. Ačkoli Sudetoněmecký Landsmannschaft finančně podporuje tiskové náklady a odkupuje dokonce stovky knih, týkajících se sudetoněmecké otázky, u mne to nefungovalo. Na tiskové náklady jsem neobdržel ani pětník a odkoupen nebyl ode mne, resp. z nakladatelství, ani jeden jediný exemplář.

Kdo obstarává alibi Čechům a jako pachatele odhaluje Francouze, je z hlediska kulturně-společenského v SRN, patrně “nežádoucím“ politologem.

Prof. Dr. Ortwin Kuhn (Politicko osvětový „Klub Wannsee“, Berlín) a Mgr. Peter Vanča (Sudetoněmecká župa) mě nejen vyškrtli ze svých seznamů jako docenta, nýbrž mě dokonce na své pořady přestali zasílat pozvánky. Z veřejných institucí, od policie, soudů prokuratury advokacie atd., kde jsem pravidelně překládal, jsem náhle nedostával ani jednu zakázku. Totéž se dělo i u dalších veřejných organizací SRN mimo Berlín. Chyběly mi honoráře. Náš rodinný barokní zámek v Táboře-Měšicích bylo nutné udržovat v provozu a hradit další opravy. Rovněž náš rodinný domek v Berlíně-Kladow vyžadoval finanční zajištění. Můj německý invalidní důchod (398,- Eur) byl miniaturní. Příjmy z publikační, přednáškové a osvětové činnosti na území ČR nestačily krýt výdaje. Dostal jsem se do prekérní finanční situace. Moje manželka Bärbel, bývalá tajemnice Obvodního soudu Berlín-Wedding, se vyjádřila přímo: “Zpochybnil si oficiální německou vládní politiku. Kdybys byl nějaký idiotský pisálek bulvárního tisku, tak je to jedno. Ovšem ty jsi mezinárodně uznávaným politologem. Tvoje publikace čtou statisíce lidí. Není tedy divu, že tvé postoje jsou zde považovány za útok na samou podstatu existence Spolkové republiky Německo...“

Navíc jsem byl monitorován. Jednalo se výhradně o malé až střední automobily, ve kterých zásadně seděli dva muži v civilu. Vždy jezdili za mnou jako pominutí. Moje žena, hned věděla, kolik uhodilo: “Slídí za tebou a čekají na nějakou chybu. Chtějí mít důvod k šikaně a možnost zahájit proti tobě, pod nějakou banální záminkou, skutečný politický proces.“ Manželka (rodilá Němka - Berlíňanka) měla sice pravdu, ale k mému největšímu překvapení šlo pouze o skromný začátek. Skutečné pohromy měly teprve přijít a nenechaly na sebe dlouho čekat...