Dovolte mi, abych začal poněkud neobvykle. Jsem ženatý a mám pouze jednu jedinou milenku. Ta se jmenuje Česká republika. S myšlenkami na tuto milenku večer usínám a ráno s ní opět vstávám. Jedinou starost, kterou si o ní dělám, je, aby se jí dobře dařilo. Nemyslím si, že bych se musel za tuto manželskou „nevěru“ stydět.

Touto větičkou jsem rozzuřil kdejakého berlínského úředníka. Neví totiž, co si má u toho myslet. Úřednická demokratura SRN žádnou lásku k vlasti nezná. Jedná se o těleso ideologického kosmopolitismu, řídící se pouze samoúčelnými pravidly byrokratického aparátu. Pakliže německému úředníkovi není láska k vlasti řídícím orgánem nařízena, nedokáže si pod tímto pojmem nic představit. Německý policista a úředník se neřídí svědomím (které ostatně vůbec nemá), nýbrž předpisem. Výjimky samozřejmě potvrzují pravidlo.

Od berlínského Pořádkového úřadu (Ordnungsamt) jsem opět dostal „milostný dopis“ plný výhrůžek a podezřívání. Byl u toho ještě přiložen papír se jmény lékařů, kam se mám dostavit k vyšetření, zdali jsem schopen řídit motorové vozidlo. Šlo o nehoráznou drzost a hlubokou urážku. Řídím již 42 let motorová vozidla v Evropě, Kanadě a USA. To vše bez jedné jediné nehody, jak jsem již předeslal v minulém pokračování. Pořádkový úřad mi zakazoval vyšetření mojí lékařkou z kardiologie MUDr. Nicole Toursarkissianovou a tvrdil, že musím jít k doktorům, které mi oni nařizují. Navíc mě bylo přikázáno dostavit se na vyšetření k psychiatrům, které Pořádkový úřad rovněž uvedl na listině. Volba nějakého vlastního psychiatra mně byla zakázána. Chtěli ze mne udělat „trosku neschopnou řídit automobil“ a současně psychiatrický případ „nesvéprávnosti vlastnit řidičský průkaz“. Bylo to nesmírně urážející a ponižující. Ty samé metody používala bývalá SSSR proti vlastním disidentům, aby je mohla umlčet. Po znovusjednocení Německa byla tato metodika zavlečena úředníky bývalé NDR (bylo jich na desetitisíce) do SRN.

Neváhal jsem a dojednal jsem si schůzku s tehdejším vojenským atašé Velvyslanectví ČR v Berlíně, plukovníkem Ing. Miroslavem Martochem. Jednalo se nikoli pouze o vynikajícího vysokého důstojníka, nýbrž současně i skvělého člověka s odvahou, smyslem pro spravedlnost a příkladnou lidskost. Je to pro mne obrovská ztráta, že se musel vrátit do Prahy na ministerstvo obrany. Moc mně dodnes v Berlíně schází…

Plukovník mě nejdříve pozorně vyslechl a pak položil pouze jednu otázku: „Kdo vydal ten řidičský průkaz?“ Vůbec ho nezajímaly žádné žvásty německých policistů, jež jako zkušený důstojník pokládal za samoúčelný doklad k mé společenské „likvidaci“. Odpověděl jsem krátce: „Němci.“ Vstal ze židle a poodešel k oknu své kanceláře. Chvíli se zamyslel a potom se obrátil ke mně: „Nepotřebuji vám nic vykládat. To víte určitě sám. Když vám seberou řidičský průkaz, nemůžete jako zahraniční a vojenský dopisovatel vůbec fungovat. O tom oni vědí, a proto o to usilují. Musíme vymyslet protitah.“ Poté se posadil znovu na židli.

Usrkával jsem z porcelánového hrníčku vynikající kávu a čekal jsem, co ho napadne. Nemusel jsem čekat dlouho: „Německý řidičák patří Německu. Tady nemůžeme udělat vůbec nic! Zde naše kompetence končí.“ Mlčky jsem přikývl a plukovník Martoch pokračoval: „Zítra se seberete a pojedete do Tábora. Tam si necháte vyměnit německý řidičák za český. Ten německý se diplomatickou cestou zašle do Berlína. Současně si necháte převést motorové vozidlo na českou poznávací značku a v SRN je odhlásíte. Tím se celá věc dostane pod naši kontrolu. Rozuměl jste!?“ Postavil jsem se do pozoru a zopakoval jsem příkaz. „Dobře. Jinak mám k vám jednu prosbu. Nikde nevykládejte, že jste zpravodajský důstojník. Za prvé vás tímto úkolem z ministerstva obrany nikdo nepověřil a za druhé by se toho mohla chytnout německá byrokracie a považovat vaši zahraniční žurnalistickou činnost za vyzvědačství. Je to sice naprosto směšné, ale znáte přeci Němce. Anebo ne?“ Dal jsem mu za pravdu a souhlasně jsem přikývl. Plukovník Martoch si neodpustil sarkastickou poznámku: „Vy byste, člověče, ani zpravodajským důstojníkem být nemohl. Vy všechno, co se dozvíte, hned vykecáte. Hodíte to na papír, uděláte z toho story a za několik hodin se to dozví celý svět. Běda vám kapitáne, jestli o mně někde napíšete nějaké hovadiny! Já Vám dám kasárníka, až z toho zmodráte. Rozuměl jste?! Odchod!“ Sklapl jsem podpatky. Ve vrátnici jsem se rozloučil s milou a velice atraktivní vrátnou Velvyslanectví ČR a objevil jsem se na ulici…

Po odchodu plukovníka Ing. Miroslava Martocha na ministerstvo obrany do Prahy nastoupil na jeho místo na Velvyslanectví ČR v Berlíně plukovník Ing. Michael Šebestík. Myslím si, že českou armádu v Německu, coby vojenský atašé, reprezentuje dobře. Jde o velice příjemného člověka a vnímavého vysokého důstojníka, který mě dokonce za mojí kurýrní činnost písemně pochválil. Chybí mu však Martochova rozhodnost a průbojnost. Martoch byl odvážný „válečník“. Šebestík je spíš intelektuální taktik se sklony k obavám. Když se jeho manželce narodil potomek, vyprávěl mi to. Měl z toho obrovskou radost a já jsem ji sdílel s ním. Myslím si, že plukovník Šebestík je spíš vynikajícím otcem rodiny než „Janem Žižkou z Trocnova“. Kdybych si mohl pro sebe vybrat styčného důstojníka jako svého šéfa, vybral bych si plukovníka Martocha nebo plukovníka PhDr. Zdenka Chudu (ve skutečnosti je pplk., ale říkáme mu „plukovníku“), předsedu Svazu důstojníků a praporčíků Armády České republiky, 41. pobočky, Tábor. Dávám přednost důstojníkům bojovným s notnou dávkou odvahy, kteří stojí za svými lidmi, i když se dostali do přechodných potíží. Důstojník, který se bojí nebo se vědomě vyhýbá střetu, by neměl být důstojníkem. Strachem se doposud žádná bitva nevyhrála. Dovolte mi na tomto místě citovat Plutarcha: „Jakási chudá stařenka zapřísahala krále Filipa, aby rozsoudil její při. Když jí odpověděl, že na takové věci nemá čas, řekla mu: 'Tak nebuď králem!'“

Odebírání řidičského průkazu bylo pomocí Velvyslanectví ČR v Berlíně sice zažehnáno, ale německá demokratura se nehodlala vzdát. Moje manželka (bývalá tajemnice obvodního soudu Berlín-Wedding) zjistila, že nám odposlouchávají telefon. Bylo dokonce možné si to v praxi ověřit.

V únoru 2008 po zrušení kontrol na hraničních přechodech mezi ČR a SRN, jsem přes Cínovec a Drážďany směřoval do Berlína. V městečku Dippoldiswalde (asi 25 km od Cínovce) mě zastavil policista v civilu a mával plácačkou, abych zajel do prostor benzínové pumpy „Aral“. Tam stálo civilní auto, ve kterém seděli další dva jeho kolegové. Podle mého názoru se o žádné policisty nejednalo. Patrně šlo o zpravodajské úředníky některé z výzvědných služeb SRN. Poznal jsem to podle toho, že se mě vyptávali na jména francouzských důstojníků, jež uvádím ve své doktorské práci. Patrně je chápali jako smyšlená a neexistující. Považovali mě za lháře a byli extrémně nedůvěřiví (podrobnosti k případu najdete Jan Berwid-Buquoy: „Německá policie šikanuje české občany“, blog Reflex.cz, ze dne 02. 09. 2010. Spolu s článkem „Vietnamská zpravodajská služba se zajímá o články Jana Berwida-Buquoye“, blog Reflex.cz, ze dne 22. 10. 2010, byly tyto reportáže otisknuty ve vietnamštině v celkem 18 verzích. Našly si odhadem okolo 2.5 milionů vietnamských čtenářů). Pozoruhodné bylo, že údajní „policisté“ sice kroužili kolem mého auta, dívali se ze všech stran dovnitř, ale nic neprohledávali. Patrně se obávali, aby takový zásah nebyl považován z mé strany za porušení schengenských dohod. Buzerace trvala asi půl hodiny. Potom jsem směl pokračovat v jízdě.

Celou cestou do Berlína mi vrtalo hlavou, jak mohla německá „policie“ na minutu přesně vědět, že já pojedu tímto směrem v tuto dobu na tomto místě. Potom jsem se dovtípil. Než jsem vyrazil z Tábora, telefonoval jsem s mojí manželkou Bärbel. Vysvětlil jsem jí cestu, kterou se budu ubírat. Současně jsem jí slíbil, že jakmile budu na hranicích, opět zavolám. Pak jsem jí volal z Cínovce: „Bärbel, jsem na hranicích. Je tu spousta sněhu. Pojedu přes Dippoldiswalde do Drážďan, tam si dám něco k jídlu. Jakmile dorazím do Berlína, zase se ozvu. Nevím, jak dalece odklízejí sníh a kdy do Berlína dorazím...“

Ano, manželka měla pravdu. Odposlouchávají nám telefon. Jinak by se nikde nemohli tak precizní informace dozvědět a na minutu přesně naplánovat zásah. Nevím, proč se toto vše děje. Nikomu jsem nic neudělal. Nikomu jsem neublížil. Nepiji alkohol, nedroguji a nekouřím. Mám bezproblémovou a velice slušnou rodinu. Manželka (Němka) je bývalá státní úřednice berlínského soudu. Moje dcera Bc. Christiane Berwidová-Buquoyová vyučuje na univerzitě. Je naprosto loayálním občanem SRN, vynikajícím demokratem a humanistou zároveň (obrovská obdivovatelka Václava Havla).

Na našem zámku v Táboře-Měšicích se konají osvětové přednášky za podpory Nadace Konrada Adenauera (Konrad-Adenauer-Stiftung). Považuji Konrada Adenauera, Ludwiga Erharda a Williho Brandta za nejskvělejší politiky studené války. Jsem na celém světě pokládán za příklad humanismu a lidské etiky. Proč ve mně Německo vidí „nebezpečného nepřítele“ místo toho, aby se se mnou dohodlo na nějakém společném postupu vyhovujícím oběma stranám, tomu opravdu nerozumím.

Možná je toho vinna německá ignorantská průměrnost. Když ve věci války proti zběsilému libyjskému diktátorovi z 18. 03. 2011 v radě bezpečnosti OSN Německo zradilo své západní spojence USA, Velkou Británii a Francii - zdrželo se hlasování přidáním se k Rusku, Indii a Brazílii - proč by také nemohlo zradit mne? Vedoucí mozky německé úřednické demokratury v tom určitě z jejich strany žádný podlý podraz nevidí…

V srpnu 2008 jsem byl zastaven policisty v civilu na německé straně přechodu Petrovice - Bahratal (okres Ústí nad Labem) ve směru na Drážďany. Cestoval jsem se svojí matkou (82 let) do Berlína. Jeden z policistů objevil na zadním sedadle knihu „Mein Kampf II. díl“. Chtěl mi publikaci zkonfiskovat, ačkoli byla v češtině. Uvedl jsem věc na pravou míru: „Jsem docentem politických věd. Kniha je komentovaným vydáním v češtině. Nejedná se o originál. Publikace byla dokonce vydána v němčině v SRN americkým historikem Gerhardem L. Weinbergem. Jako politolog jí potřebují k historickému bádání.“ (viz k tomu Jan Berwid-Buquoy: „Mein Kampf II: Napsal Hitler 'dvojku' nebo je to padělek?“, blog Reflex.cz, ze dne 07. 03. 2011). Policista mě vůbec neposlouchal. Jako šílený mával prstem ve směru „Mein Kampf II. díl“ a rezolutně vyžadoval publikaci. Nastala tahanice o dílo amerického historika Weinberga, které jsem zakoupil v knihkupectví „Levné knihy“ v Táboře. Nevydal jsem nic. Tvrdil jsem, že jsem český občan a žádný zákon jsem neporušil. To už bylo na policistu moc. Odklusal k autu, kde seděl jeho kolega a nudil se. Nechali nás stát v poledním vedru asi hodinu - mne a 82letou nemocnou stařenu po srdečním infarktu. Upozorňoval jsem na tuto skutečnost oba dva úředníky. Policisté se tvářili tak, jako by to byla z mé strany asi jenom „výmluva“. Celou dobu někam telefonovali...

Nakonec se našlo „šalamounské řešení“. Policista začal vysvětlovat: „Jako německého občana vás s knihou, kterou napsal Hitler (zaměnil Weinberga za Hitlera!) a kterou nehodláte vydat, mohu zatknout. Jako Čecha vás s ní mohu vyhodit zpátky do Čech a dělejte si tam s ní, co chcete!“ Sám se tomu začal hlasitě smát, považuje řešení za velmi vtipné. Druhá část návrhu mně připadala schůdnější. Než se nechat v SRN zavřít za dílo, jehož autorem je uznávaný vynikající americký historik, to se raději vrátím do Ústí nad Labem.

Vyrazil jsem opět na dálnici E 55 sledován v patách policejním vozem. Když jsem zpětně překročil německo-českou hranici Bahratal - Petrovice, policejní auto nás sledovalo i nadále na výsostném území ČR . Matka to komentovala: „Oni za námi pojedou snad až do Tábora! Při příští příležitosti zastav, já k nim půjdu a řeknu: 'Buďte pánové srdečně pozváni na náš barokní zámek v Táboře-Měšicích. Můžete u nás zdarma přenocovat a ráno vám udělá komorná snídani. Nechceme žádné peníze! Vaše radost a spokojenost bude pro nás tou největší odměnou!' Prostě někde zastav, abych s těmi idioty mohla promluvit.“

Nebylo to nutné. Policejní auto při nejbližší příležitosti sjelo z dálnice a patrně se vrátilo do Německa. Použili jsme potom přechodu Cínovec - Zinnwald a tak se mohla oklikou Weinbergova kniha ocitnout v mé berlínské vědecké knihovně.

Vyprávěl jsem obě dvě silně nepříjemné a ponižující příhody v Dippoldiswalde tak jako v hraničním pásmu Petrovice-Bahratal plukovníkovi PhDr. Zdenkovi Chudovi, předsedovi Svazu důstojníků a praporčíků Armády České republiky (SDaP AČR), pobočka 41. v Táboře s žádostí o pomoc. Předseda to neviděl optimisticky: „Žádat o podporu ministerstva zahraničí a obrany nemá smysl. Tam nic neudělají. Vojenským diplomatem nejsi, protože nemáš diplomatický pas. Ministerstvo zahraničí ti ho nevydá, neboť ministerstvo obrany neuvidí důvod, proč z tebe udělat vojenského diplomata. Podívej se ovšem do vídeňských dohod o diplomatických vztazích jestli tam najdeš nějaké řešení!“

Můj kamarád JUDr. Miroslav Kopecký řešení našel. Podle článku 27, odst. 5 a 6 tak jako článku 29 Vídeňských dohod z 18. 04. 1961, je možné vytvářet tzv. „kurýry ad hoc“. Např. když mně předá plk. Šebestík zprávu v Berlíně, kterou mám v Táboře předat plk. Chudovi anebo obráceně, jsem podle JUDr. Kopeckého automaticky „vojenským kurýrem ad hoc“ a stojím pod diplomatickou ochranou - i když třeba pouze jen několik hodin. Předáním zprávy diplomatická imunita končí. Toto ustanovení vzniklo sice v době extrémně napjatých vztahů studené války, dnes již neexistujících a tím nemá ustanovení pro dnešek prakticky vůbec žádný význam, to ovšem nic nemění na tom, že dotyčná právní norma je neustále v platnosti i když se jedná o zcela jasný anachronismus.

Další zjištění JUDr. Kopeckého: Podle stanov SDaP AČR je možné vytvářet sekce (Čl.6, odst.2). Ty sice nemají právní subjektivitu hovořit za Svaz (Čl. 6, odst. 2), ale přesto požívají autonomního postavení (Čl.6, odst.5, věta 2). Stanovy tedy nezapovídají, aby pobočka pro své účely vytvořila „autonomní sekci“ s vlastním razítkem a působností. Není to stanovami zakázáno. Vytvořili jsme tedy sekci „International Relations pro přeshraniční spolupráci“. Stal jsem se vedoucím sekce s dvěma externími spolupracovníky JUDr. Miroslavem Kopeckým (vynikající znalosti němčiny a angličtiny, tak jako právní poradenství) a mojí matkou Věrou Berwidovou-Buquoyovou (vynikající znalosti němčiny a francouzštiny).

JUDr. Kopecký nechal vyrobit razítko sekce se sídlem na zámku v Táboře-Měšicích a vyhotovil potvrzení, že jsem „vojenským diplomatickým kurýrem“ za SDaP AČR pobočku 41, Tábor tak, aby vyhovovalo stanovám SDaP AČR a mezinárodnímu právu ve smyslu vídeňské konvence. Jako vedoucí sekce jsem dokument orazítkoval a podepsal já. Obsah ověřil a schválil předseda plk. PhDr. Chuda svým podpisem a kulatým razítkem. Poté mě náležitě poučil: „Toto není potvrzení Svazu, nýbrž pobočky 41 a to ještě navíc pouze tvé sekce pro styk se zahraničím. Zda to Němci uznají nebo ne, záleží pouze na nich. Každopádně já pro tebe víc udělat nemohu, abych tobě a tvé matce při cestách do Berlína ulehčil život.“

V letech 2008 - 2010 jsem byl v pohraničních pásmech SRN zastaven německou policií celkem 5x. Z toho 2x kontrolován a ohledán (zcela jasné porušení Schengenu). Pak jsem byl zastaven ještě dodatečně 3x, ale po předložení potvrzení pobočky 41 Tábor, že jsem „vojenským diplomatickým kurýrem“ se mě již nikdo na nic neptal a automaticky jsem mohl pokračovat v jízdě. Tato plynulost vyhovovala hlavně zdraví mé matky (bývalý francouzský desátník v záloze, Západní Berlín), která musela v pravidelných intervalech dojíždět k lékařským prohlídkám do Berlína. Plukovník Chuda jí svou vstřícností značně ulehčil život a tím i její osud. Jsem mu za to nesmírně vděčen a zavázán.

Idylka však neměla trvat příliš dlouho. Němci postupem času zjistili, že potvrzení nevydalo Ministerstvo zahraničí ČR a chystali se k mohutnému protiúderu...

Příští pokračování: „Jak jsem se stal obětí politického procesu v SRN aneb Urážky, zastrašování, vyhrožování, arogance a pomluvy, coby základní pilíře přípravy soudního procesu.“