Buď se nám podaří stabilizovat Blízký východ, a nebo bude Blízký východ destabilizovat nás. Masové vlny utečenců z této oblasti zcela zřetelně dokazují, že jsme onu část světa příliš dlouho zanedbávali a dokonce nepřijatelnými opatřeními ignorovali. Ovšem každý problém, jehož řešení je odsunuto do pozadí, vynořuje se opět zítra s desetinásobnou intensitou.

Nyní zjišťujeme to, co jsme prakticky museli vědět už dávno: Problémy arabských států jsou záležitostí globální politiky a tím jejich řešení vyžaduje světová politická a hospodářská opatření. Postižené oblasti bleskovými převraty a občanskými válkami nejsou schopny vzít svůj osud do vlastních rukou. Denně slýcháme projevy politiků ze všech částí zeměkoule: „Arabské národy si musí sami vytvořit národní společnosti podle vlastních přání“. Není divu, že vedoucím představitelům státu Izrael při takovýchto nekompetentních výrocích jezdí mráz po zádech. Oni znají mentalitu arabského obyvatelstva daleko lépe než my a proto si nedělají žádné levné iluze. Kde leží vlastně onen legendární kámen úrazu?

Přišlo to jako blesk z čirého nebe. Nejde o jeden převrat v jedné zemi Blízkého východu. Celá ideologická systematika arabského světa se hroutí – je překonána vývojem, podobně jako tomu bylo v případě komunismu. Propojenost arabského světa, coby typický symbol minulosti, se stává anachronismem. Rozpadává se. Odchází mílovými kroky. Po ní však zůstává prázdnota. Nikdo z nás nevlastní žádný plán, co by mělo v tomto vzniklém vakuum vlastně nastat. Obavy by tedy neměl mít pouze stát Izrael.

Arabské státy prý bojují za „svobodu a demokracii“. Ovšem v arabském světě nikdy nic takového neexistovalo. Nelze se tam opřít o demokratické tradice, jako tomu bylo např. v případě Rakouska 1955 nebo Československa 1989. Občanská válka není žádná „sametová revoluce“. Násilí plodí opět násilí. Můžeme se tedy spolehnout na to, že ony pouliční brutální krvavé střety, kde neexistuje žádný pardon, jsou opravdu začátkem cesty k demokracii a svobodě? Vědí vůbec po zuby ozbrojení revolucionáři, kteří nikdy nepoznali nic jiného než bídu, diktaturu, násilí a potoky krve, co to demokracie je? Kde se jí tito pologramotní lidé měli naučit? Jediným demokratickým zřízením v dané oblasti s prokazatelnou tradicí je stát Izrael a ten je trnem v oku všech arabských zemí.

Za daných okolností nelze brát prohlášení evropských populistických státníků toho druhu jako „Arabské národy si musí sami vytvořit národní společenství podle vlastních přání“ nikterak vážně. Pakliže se opravdu jedná o vytvoření parlamentní demokracie v tomto politicky zanedbaném prostoru, kde šejchové a diktátoři neomezeně vládli celá desetiletí, je nutný masivní zásah naší kultury, hospodářství a politického systému. To lze provést pouze

bezpodmínečnou transformací našich demokratických tradic a hodnot – snad včetně křesťanského náboženství. Ano, základem naší kultury, demokracie a posuzování společenských hodnot je křesťansko-židovské náboženství. Ještě nikde nevznikl žádný svobodný demokratický systém, bez uplatňování těchto náboženských fundamentů.

V arabském světě de facto neexistují střední třídy. Společnost se tam dělí na bohaté a chudé. Demokracii a parlamentarismus vytvářejí však právě střední třídy obyvatelstva. Jak tam chceme vytvořit politické parlamentní strany, když nám schází střední vrstva občanů? Jak chcete péct buchty, když nemáte mouku?

Dalším závažným problémem je katastrofální nevzdělanost nejnižších tříd obyvatelstva (cca 70% populace). Stojíme před tou samou alternativou jako V.I. Lenin v roce 1917 po Velké říjnové revoluci v Rusku: Co podniknout se 70% negramotných mužiků? On viděl pouze jednu alternativu – totalitní „diktaturu proletariátu“. My si ovšem za stejných okolností slibujeme demokracii. Ta je možná teprve tehdy, když zajistíme všem dostatečnou úroveň vzdělání. To znamená masivní import evropských a amerických pedagogů do postižených oblastí. Protože jde doslova o generační problematiku, kdo má tyto miliardové částky platit?

Je třeba vytvořit kapitalistický systém středních tříd. V arabském světě žádný kapitalismus nefunguje. Jedná se tam o hospodářský systém „šmeliny“ nejvyšších tříd mezi sebou. Společenský koloběh kapitálu neexistuje, proto ona extrémní chudoba a nezaměstnanost. Není k dispozici střední podnikatelská třída, zajišťující pracovní místa pro většinu obyvatelstva. Bylo by naivní a trestuhodné si myslet, že tento nosný sloup „kapitalismu s lidskou tváří“ lze v arabských zemích vytvořit mávnutím kouzelného proutku přes noc…

Po ukončených převratech na Blízkém východě jsme na řadě my. Pakliže se nám nepodaří tyto prostory stabilizovat, musíme počítat s gigantickými vlnami uprchlíků v takových množstvích, které nedokážeme zvládnout.