Většina rakouských finančních prostředků ze zahraničí pochází z turistického ruchu. Rakušané vybudovali z návštěvnosti své země doslova turistický průmysl – a nežijí z toho špatně. Je dokonce řeč o tzv. „rakouském hospodářském zázraku“. Kdyby se chovali ke svým památkám tak, jako to děláme mi v Česku, už dávno by patrně umřeli hlady…

Jeden z architektonických skvostů předválečné Prahy jsou Barrandovské terasy, které v roce 1929 vybudoval otec bratří Havlů – Václav M. Havel. Jednalo se o geniálního podnikatele. Objekt připomíná svojí polohou tak trochu palác Wilhelminenberg na kopci vídeňského 16. obvodu, tedy na okraji Vídně. V roce 1988 byl palác přebudován na hotel se 120 hektarovou zahradou a rozlehlým gastronomickým zázemím. Ačkoli se jedná o polohu mimo jakéhokoliv dění velkoměsta, objekt nádherně prosperuje a přináší stotisícové zisky. To se o zruinovaných Barrandovských terasách v Praze v žádném případě říci nedá.

Poté, co byly zveřejněny mé články „Podnikatel Václav M. Havel se otáčí v hrobě rychlostí hostinského větráku…“ a „Tragédie zvaná Barrandovské terasy: Za tohle komunisti nemůžou“ (Reflex.cz, 08. 08. 2011), vzedmula se mohutná vlna odporu. Oponenti mi neustále posílají zprávy s tvrzením, že s devastací podniku začali již komunisté v 60. letech a Havlové posléze dostali do ruky již pouhé „trosky“. Tato tvrzení bohužel neodpovídají historickým skutečnostem. Jsem naprosto dalek toho se zastávat bolševické totality, ale dovolte mi malý výlet do prostoru Barrandovských teras v době komunistické diktatury.

V letech 1960 – 1963 jsem se v podniku Lucerna-Barrandov učil kuchařem. Ředitel podniku, Josef Hliňák, pečlivě vybíral ty nejlepší kuchaře a číšníky pro Barrandovské terasy, reprezentované tzv. „Francouzskou restaurací“ a nočním „Trilobit barem“. Jednalo se o vynikající kuchaře – Josef Borek, Jaroslav Trávníček a Ferdinand Kaucký. Dále nejlepší učňové – Jaroslav Brandejs (této rodině patřil v Praze hotel „Paříž“), Vratislav Brož a moje maličkost – měli dbát o mezinárodní špičkovou úroveň gastronomie. Komunistický ředitel Hliňák nic nepřenechával náhodě. Barrandovská kuchyně byla dokonce zásobena potravinami z tzv. „devizového zahraničí“, k čemuž měl Hliňák povolení tehdejšího ministra vnitřního obchodu Jindřicha Uhra a jeho náměstka ing. Tichého. Tak jsme měli celoročně k dispozici pochoutky, které normálnímu smrtelníkovi byly nedostupné: holandský chřest, italské nudle, francouzské lanýžové konzervy, anglické Sauce Cumberland a Worcester Sauce, španělské artyčoky, datle, fíky, rakouské brusinky, západoněmecké pudinkové prášky, všechny běžné druhy západních výrobců aperitivních alkoholů, originál španělská a italská vína atd.

Proč požívaly Barrandovské terasy taková privilegia? Ve „Francouzské restauraci“ a „Trilobit baru“ se netrhly dveře. Střídala se tam jedna zahraniční delegace za druhou – převážně z Východu, ale nechyběly ani pravidelné návštěvy jugoslávských a italských diplomatů. V letní sezóně jsme někdy vařili i přes 500 obědů a večeří denně. Zaměstnanci italského velvyslanectví si oblíbili menu, které jsem sám zhotovoval: henry vejce, slepičí bouillon s italskými nudlemi, telecí medailonky obložené salátovou zeleninou s holandským chřestem a restované brambory. Jako zákusek – omeleta surprise. Italové vyžadovali výhradně španělská vína (proč ne italská, nevím) a holandskou kávu. Omeleta surprise byla ve skutečnosti nadměrně velikou tenkou palačinkou (crépes), plněnou pěti druhy zmrzliny, zatočenou a zdobenou šlehaným bílkem, posypaným cukrem, politým několika skleničkami západoněmeckého koňaku Dujardin (při hoření velice aromatický). Poté se povrch zapálil a hořící omeleta surprise se nesla hostům na stůl…

Sovětské delegace přijížděly po desítkách (většinou zástupci závodních odborů SSSR) a vařilo se pro ně na terasách pomocí tzv. „stravovaček“. Tak např. skupina čtyřiceti delegátů si nevybírala podle jídelního lístku (alá card), nýbrž byla připravena na výběr pouze dvě nebo tři jídla (menu), jinak by se číšníci po Barrandovských terasách uběhali k smrti. Kompetentní kuchaři pro sovětské delegace byli Ferdinand Kaucký (šéfkuchař), Pavel Jelínek (zástupce šéfkuchaře), Jaroslav Brandejs (kuchař), moje maličkost (učeň 3. ročníku) a Jiří Srkala (učeň 1. ročníku). Nikdo z nás nebyl komunistou, přičemž Brandejs a já (coby „třídní nepřátelé“) jsme dokonce nesměli být ani členy ČSM. Komunistický ředitel Josef Hliňák si nevybíral pro Barrandovské terasy „věrné soudruhy“, nýbrž špičkovou reprezentaci české kuchyně a žádnou ideologickou komisí KSČ si do toho nenechal „žvanit“.

Podnik byl udržován ve špičkovém stavu a snesl jakékoliv srovnání s mezinárodní konkurencí. Na přístupových cestách a schodech jste nenalezli ani pampelišku, náletová křoviska a traviny byly okamžitě likvidovány, střechy byly každý rok kontrolovány a oprýskané části budov neprodleně natírány bílým vápenným roztokem též proti mechovým usazeninám. Hliňák měl za účelem oprav Barrandova a paláce Lucerna v Praze neustále k dispozici celkem 11 řemeslníků. Ti vše dennodenně kontrolovali a odstraňovali nedostatky. V letech 1970/71 se tehdy největší západoněmecká cestovní kancelář Neckermann, patřící legendárnímu Josefu Neckermannovi, rozhodla pronajmout si Barrandovské terasy na 50 let. Tehdejší ministr obchodu ČR, Štěpán Horník (1969 – 1971) však na doporučení předsedy vlády Lubomíra Štrougala, nabídku cestovní kanceláře Neckermann nepřijal.

V roce 1982 byl uzavřen Trilobit bar. Oficiální důvod byly údajné „vnitřní opravy“. Historická skutečnost je však jiná. Bývalý první konsul Československé vojenské mise v Západním Berlíně, pplk. JUDr. Zdeněk Nečacký, autorovi sdělil: „Začátkem 80. let extrémně zesílily aktivity západních zpravodajských služeb na území ČSSR. Barrandovský Trilobit bar, coby noční podnik byl mimo dosah ruchu velkoměsta. Tím se stal ideálním místem večerních schůzek zpravodajských aktivistů. Těžká kontrolovatelnost okolního neosvětleného terénu se navíc doslova nabízela k vytváření ilegálních mrtvých schránek. Jediným možným a účinným protiopatřením ze strany naší kontrarozvědky, bylo uzavření provozu Trilobit baru.“

Přesto terasy a „Francouzská restaurace“ fungovaly i nadále v plné prosperitě. Zásadní zlom a devastace objektu nastaly až poté, co podnik získali v restituci bratři Václav a Ivan Havlové. Ti, na rozdíl od svého otce Václava M. Havla a strýce Miloše Havla, žádnými geniálními podnikateli nejsou. Tato skutečnost se odráží na upadajícím stavu paláce Lucerna a troskách Barrandovských teras. Snad jedinou vinu nese komunismus na tom, že uvedené podniky byly po roce 1948 znárodněny a oba bratři tím pádem nemohli vyrůstat v duchu podnikatelské rodiny Havlů.

Kapitalistou se člověk nestává, kapitalistou se člověk učí. Jde o nesmírně těžkou školu života. Tou, ale Václav a Ivan Havel neprošli. Prošli školou komunistické totality a stali se z nich geniální rebelanti. Rebelie však s úspěšným kapitalistickým podnikáním nemá nic společného, nýbrž by se dalo dokonce říci, je jeho opakem.