Kdysi podobnou parafrázi použil Klement Gottwald výrokem: „Není Němec, jako Němec!“, a tím se chtěl patrně distancovat od Benešovy „teorie kolektivní viny“ vůči sudetským Němcům. Já se nehodlám výrokem „Není Cikán, jako Cikán!“ od ničeho distancovat, nýbrž mám v úmyslu srovnávat.

V lokálním slova smyslu, máme sklony k tomu házet cikánské etnikum do jednoho pytle a vymysleli jsme si k tomu pojem „Romové“. Cikánské etnikum je přesto velice různorodé a tím i jeho povahové vlastnosti. Podívejme se nyní na rozmístnění Cikánů na evropském kontinentě a britských ostrovech:

Romové: cikánské etnikum rozšířené ve střední, východní a jižní Evropě. Většinou nejsou kočovní, pakliže mají vhodné sociální podmínky se usadit. Ve srovnání s ostatními cikánskými kmeny jsou dost neúspěšní. Je to patrně historicky způsobeno nedostatečnou tolerancí v této oblasti světa. V dějinách existovaly dokonce pokusy je fyzicky vyhladit. K obratu došlo až v době osvícenectví a koncem 19. století. Avšak postoje vládnoucích garnitur v těchto částech Evropy, Romy kreativním způsobem integrovat, jsou do dnešních dnů nulové.

Sinti: Jde převážně o kočovné Cikány, kteří se usadili v Německu, Švýcarsku, Dánsku a severní Itálii. Problém integrace je zde ztížen tím, že se jedná o „tuláky“ cestující z místa na místo. Údajně měli být v době Třetí říše v nacistickém Německu vyhlazovány, ale nic tomu nenasvědčuje. Byly pro ně zřízeny speciální koncentrační tábory. Ty však nebyly vyhlazovací, nýbrž pracovní. Na rozdíl od židovského obyvatelstva nebyly sňatky mezi Němci a Cikány zakázány, i když podléhaly předchozímu schválení. Himmlerovi a Heydrichovi nevadila ani tak cikánská rasa „Sinti“ jako jejich způsob kočovného života, který byl v nacistickém Německu přísně zakázán. Cikánské obyvatelstvo prý podávalo v koncentračních táborech vynikající pracovní výkony (Albert Speer).

Kaleové: Prakticky nejrozšířenější a nejúspěšnější cikánské etnikum. Žijí v jižní Francii, Španělsku a Portugalsku (tzv. „Iberian Kale“). Další kmeny obývají Finsko, Norsko a část Švédska (tzv. „Finnish Kale“), tak jako Anglii a Velšsko (tzv. „Welsh Kale“). Kmenovými odbočkami Kaleů jsou pak Manushové (Francie), Romanichelové (Skotsko a Irsko), tak jako Ramanisaelové (Švédsko a Norsko). Z těchto cikánských etnik pochází celá řada světoznámých umělců, spisovatelů, malířů, vědců a podnikatelů, především z oblasti gastronomie a bankovnictví…

Patrně měli a mají Kaleové větší možnosti uplatnění (hlavně ve Španělsku a skandinávských zemích) než je tomu u Romů ve střední, jižní a východní Evropě, kde se již tradičně cikánská otázka neřeší vůbec. Naléhavost nahromaděné destrukce vůči cikánskému etniku je v současné době patrná u nás, na Slovensku, v Maďarsku a Bulharsku. S řešením je třeba začít okamžitě. V opačném případě, by mohlo vést otálení k další eskalaci. Jednoho dne by se totiž bez občanské války mohla stát problematika neřešitelnou.

Je třeba zkoumat politická opatření těch oblastí současné civilizace, kde se stali Cikáni úspěšnými a transplantovat tato opatření do těch míst evropského kontinentu, kde Cikáni teprve úspěšní budou!