Někdy upadám do nostalgických nálad. Naše starší generace ještě pamatuje plně počmárané veřejné záchodky všemi možnými vzkazy, upozorněními, básničkami, výzvami a umělecky ztvárněnými kundičkami, připomínající dámské přirození v karikatuře… Nic takového již neexistuje.

Když si dneska pochutnáte v restauraci na obědě a odeberete se do míst kam i „císař chodil pěšky“, narazíte na anonymní samotku, naprosto sterilní prostředí, odkud se zcela vytratil život. Vzpomínám si na svojí poslední návštěvu v Praze „U Fleků“, několik dní před tím, než jsem 13. 09. 1968 vyrazil do emigrace. Po pečené kachně s knedlíkem, zelím a půllitrem flekovského černého moku, jsem se odebral na místní záchody. Sotva jsem se posadil na mísu a zavřel za sebou dveře, nastal zážitek. Civěly na mě nápisy všeho druhu. Napočítal jsem celkem 71 kousků. Jednalo se o říkanky, anekdoty, karikatury, nejnovější drby atd. Řekl bych jakýsi „Hajzl magazín“ bez cenzury. Všem těmto publicistickým výtvorům vévodilo nepřehlédnutelné upozornění: „Servít je vůl!“ Kdo je vůl a kdo ne, je věc individuálního názoru. Když vás ovšem většina blízkých a známých začne přirovnávat k tomuto druhu skotu, je nejvyšší čas se nad sebou zamyslet…

Nápis „Servít je vůl!“ se nalézal na veřejných toaletách snad celého světa, kam v 60. letech minulého století vkročila česká noha.

Bylo to v zimě 1967. Seděl jsem v rychlíku Londýn – Liverpool a se skupinou anglických vojáků, vracejících se z londýnských kasáren domů, jsme zpívali vánoční gospel-songy. Náhle vstoupil do kupé průvodčí a kontroloval jízdenky. Srdečně se začal s námi bavit. Podle mého neanglického přízvuku se patrně domníval, že jsem Polák: „Umíte polsky?“ Otázal se průvodčí. Pokrčil jsem rameny: „Jakžtakž!“ Poklepal mi na rameno: „Pojďte se mnou. Já vám něco ukážu!“ Zavlekl mne na vlakový záchodek a ukázal na stěnu vagónu: „Co to znamená?“ Podíval jsem se tím směrem a četl jsem nápis vyrytý patrně špičkou ostrého nože: „SERVÍT JE VŮL“. Mávnul jsem rukou: „Sire, to není polsky. To je česky a znamená to ‚Servít is an ox‘. V angličtině by se však raději řeklo ‚Servít is fool‘, sire.“ Průvodčí nechápavě zavrtěl hlavou: „A kdo je Servít?“ Moje odpověď byla sice krátká, ale jasná: „Nevím.“

S nápisy „Servít je vůl!“ bylo možné se setkat houfně i na jugoslávských a rakouských veřejných toaletách. Podle očitých svědků se nápisy v cizině uchovaly až do poloviny 70. let, tedy do doby, kdy jejich šíření v Čechách již dávno pominulo. Já jsem osobně na nápis „Servít je vůl“ narazil ve vídeňském Prátru ještě v roce 1971.

Všeobecně platná legenda hovoří celkem o třech Servítech, kde by připadal predikát „vůl“ v úvahu: Prof. Ing. Dr. Radim Servít, CSc. (1921 – 1984), Prof.Dr. Zdeněk Servít (1913 – 1986) a RNDr. Miroslav Servít (1886 – 1959) – zde se jedná o pomateného botanika. Já osobně bych upřednostňoval profesora Zdeňka Servíta, který měl k blbnutí z oněch zbývajících nejblíže. Onen učenec byl lékařem psychiatrem a fyziologem. Na základě jeho chování (častá samomluva) byl považován za silně šoupnutého. Jedná se rovněž o autora publikací zcela jednoznačných: „Slabomyslnost a nervové záchvaty“, „Epilepsie ve světle velké statistiky“, „Materiál z lůžkového oddělení neurotické kliniky“ atd.

Když v roce 1968 Prof. Dr. Zdeněk Servít podepsal prohlášení „2000 slov“, původní verze z veřejných záchodků začaly mizet a byly nahrazeny nápisy „Servít už není vůl!“ Za svůj podpis pod „2000 slov“ byl signatář 1969 zbaven funkce ředitele Fyziologického ústavu ČSAV. Od této chvíle bylo možné nalézt upozornění: „Servíta vyhodili, protože už není vůl! Servítová.“