Stane-li se člověk slavným, nevíte, koho máte před sebou. To řekl kdysi klasik a jeho výrok se stal nadčasovým. Po Havlově smrti jsme zavaleni takovou lavinou informací o něm a jeho životě – a to dokonce ve všech světových masmédiích, že ztrácíme přehled. Člověk se prostě přestává orientovat, co je historickou pravdou, co legendou a co dokonce líbivou mystifikací. Začíná éra, kdy nebožtíka mnozí politikové na celé zeměkouli budou sice citovat, ale rozhodně se podle něho nebudou řídit. Nenáviděl totiž intriky a korupci. Tedy dva základní a neodmyslitelné nosné sloupy současné vládní a světové politiky…

Václav Havel se stal svědomím Východní Evropy a v zahraničí dokonce nejpopulárnějším Čechem 20. století. Můj prastrýc Ing. Jan Bervida (šéf čs. civilního letectví 1929 – 1938) a Havlův dědeček Hugo Vavrečka (vynikající český diplomat), byli velice dobrými kamarády a často se vídali. Já osobně jsem se setkal s presidentem Havlem při různých příležitostech celkem čtyřikrát. Vždy šlo pouze o výměnu otřepaných zdvořilostních frází. Jeho manželka Dagmar, totiž úzkostlivě dbala vždy o to, aby se mnou nemluvil déle než pět vteřin. Ačkoli nikdy ani jedním okem nevrhla pohled na hodinky, vždy se do onoho limitu přesně trefila. Podle mého názoru musela onu proceduru někde tvrdě trénovat. Když ho moje matka při jedné příležitosti srdečně zvala na návštěvu našeho barokního zámku v Táboře-Měšicích, paní Dagmara svého manžela doslova odvláčela z místa rozhovoru. Chtěl jsem na ono dávné přátelství mezi mým prastrýcem a jeho dědečkem navázat. Proč ani on, ani jeho manželka neprojevili o bližší seznámení sebemenší zájem, je mi dodnes nevysvětlitelnou záhadou.

Chtěl jsem s ním prodiskutovat obsahy a dedukce jeho divadelních, tak jako literárních publikací. Václav Havel proti komunismu totiž nikdy nebojoval. Ať čtete jakékoliv jeho dílo, nikde se nenalézá vědomý boj proti komunismu. Autor si sice sem tam bere za základ svých kritik jako předlohu komunistickou společnost, ale jeho útoky a kritiky jako takové směřují výhradně proti existenci státu. Samozřejmě, že si bere za příklad stát totalitní, kde jsou sociální protiklady nejvíce transparentní, ale přesto je u něho patrné: základem všeho zla a příkoří je stát. Václav Havel: „Nejsem komunista ani antikomunista a kritizuji-li svou vládu, pak nikoli proto, že je komunistická, ale proto, že je špatná. Kdyby to byla vláda sociálně demokratická nebo křesťansko-sociální nebo jakákoli jiná a kdyby vládla špatně, kritizoval bych ji stejně jako tuto.“ (Do různých stran, Praha 1989, str. 21).

Stát je organizované násilí. Ve státě totalitním je zla více než ve státě parlamentní demokracie. To je jediný rozdíl, avšak stát, coby organizované násilí svojí základní existenci nikdy nemění. Kdyby se do toho nemontovala Havlova druhá polovina, chtěl jsem s ním prodiskutovat zásadní politologickou hypotézu: Vaše útoky proti státu jsou správné a transparentní, ale ve svých dílech nepodáváte žádné řešení. Jak by bylo podle vás tedy možné zbavit stát organizovaného násilí? Tuto otázku mu budu muset asi položit patrně až u nebeské brány, kam dříve či později každý z nás dospěje, za předpokladu, že jeho žena ho nebude okamžitě tahat na vedlejší obláček, aby se mnou nemohl mluvit.

Na Západě existují autoři, kteří si berou za základ totéž, co Václav Havel – brutalitu státního násilí. Tak např. Švýcar Hans A Pestalozzi: „Nach uns die Zukunft“ (Po nás budoucnost), dále „otec německého hospodářského zázraku“ Ludwig Erhard a jeho „Formierte Gesellschaft“ (Zformovaná společnost), tak jako Oskar Lafontaine: „Die Gesellschaft der Zukunft“ (Společnost budoucnosti). Tito autoři podávají hlubokou kritiku státního zřízení, ve kterém žijí a nabízejí řešení. Především Ludwig Erhard vidí budoucnost v radikální reformě státního násilí transformací do tzv. „Zformované společnosti“.

U Václava Havla nic takového nelze vyčíst. Není zcela jasné, co chce svými kritickými postoji publiku sdělit. Pakliže by se mu jednalo o odstranění komunismu, tak zcela logickou náhradou je současný „kapitalismus s lidskou tváří“. O tom se ovšem autor nikde nezmiňuje ani slovem. Co nám chce Havel svým dílem říci, je tedy velikou neznámou. Jeho poslední filmový a současně divadelní výkon „Odcházení“ je znázorněním negativních mezilidských vztahů v kterémkoliv státě organizovaného pokrytectví tohoto světa. Proti komu nebo čemu to autor namířil, je pro diváka neproniknutelným tajemstvím. Co tím měl umělec vlastně na mysli?