Dovolte mi nejdříve, abych citoval anglického spisovatele Jonathana Swiffta (1667 – 1745): „Když se na světě objeví opravdový génius, poznáte ho podle toho, že se proti němu spiknou všichni hlupáci.“ Skutkovou podstatou této nadčasové myšlenky jsou v ČR Andrej Babiš a v Rakousku multimiliardář Frank Stronach.

Onen průmyslník zbohatl v Kanadě. Když už nemohli „hlupáci“ nachytat Stronacha ani v komunistické straně, ani u StB (viz Babiš) vymysleli si na něho alespoň aféru s prodejem letadel a spolupráci s Indiány. Babiše zatím nikdo ze spolupráce s Cikány neobvinil…

Miliardářova strana se nazývá „Team Stronach für Österreich“. Předvolební průzkum jim dával 10% - 14% šancí pro vstup do parlamentu. Po volbách se dostali do vídeňského parlamentu sice pouze s 5,8%, ale i to je značný úspěch.

Babiš i Stronach jsou novodobými disidenty bez disentu, neboť jejich strategický postup je identický: útok na stávající ideologický establishment tradičních politických stran, který se stal v 21. století transparentním anachronismem… V našem současném století je nutné, aby tradičním politickým ideologům etablovaných stran, co nejrychleji odzvonilo, neboť se stali brzdou dalšího vývoje. Náš globální svět a jeho, především ekonomické procesy, jsou natolik složité, že typičtí straničtí aparátčici se svými bezobsažnými frázemi současný trend nezvládají. Nyní již nejde ve vyspělých zemích této zeměkoule o boj za „svobodu“ nebo „demokracii“, což bylo hlavní náplní rebelantů v totalitních státech. Demokracii a svobodu již máme, teď jde pouze o to v takovémto společenství nejdříve přežít a potom perspektivně žít. Na scénu musí nastoupit odborníci a nekompetentním politikům je třeba zabránit přístupu k moci. Pakliže u moci jsou, je nutné co nejrychleji je odvolit než napáchají další biliónové škody.

Klasickým nekompetentním politikem je ideologický žvanil, stranický pomlouvač, státní zloděj, všehozdůvodňovatel, legální tunelář a neporazitelný lhář. Tito lidé svojí imunitou vytvořili z parlamentu zónu volného zločinu. Aby nedošlo k nežádoucímu omylu! Zmíněnou charakteristikou nemám na mysli pouze Českou republiku a Rakousko. Obdobné paralely se objevují ve všech parlamentních demokraciích, snad s výjimkou USA a Velké Británie. Alespoň jsem tam já, coby erudovaný politolog, nic obdobného neobjevil.

Babiš a Stronach zaujali ve střední Evropě místa novodobých disidentů namířených proti zazobaným parlamentním aparátčikům, ať se tito nekompetentní maloměšťáci ústně vydávají za „pravičáky“ či „levičáky“. Není proto divu slýchat denně očerňování a pomluvy na adresu oněch současných vizionářů (viz citát Jonathan Swifft). Stronach není tak lehce zranitelný, protože je sice Rakušanem, ale své jmění získal v Kanadě. Pro rakouské pomlouvače je tedy jeho osobnost špatně průhledná.

Babiš má tu smůlu, že je zranitelnější. Je mu předhazována jeho minulost v KSČ a údajná „spolupráce“ s StB, která se při bližším zkoumání prokázala pouze jako fiktivní mystifikace (viz k tomu „Práskal“ Babiš pro StB nebo „práskala“ StB Babiše“, Aktuálně.cz, 24.09. 2013), ale jednou uvedená pomluva v život, se těžko odstraňuje: „Co kdyby na tom náhodou něco bylo!“

Sledujeme-li však pozorně životní pouť Andreje Babiše, dojdeme brzy k závěru, že nejen on, ale i ostatní členové rodiny Babišů se dostali do rozporu s tehdejším režimem. Byli rovněž, dalo by se říci, jakýmisi „disidenty bez disentu“.

Aby nedošlo, hned na začátku k nedorozumění, podívejme se nejdříve na definici termínu „disident“. Pojem pochází z latiny: „dissidere“, což znamená nesouhlasit. V sociální kauzalitě bylo označení „disident“ poprvé použito v Anglii v 16. století v kontextu s náboženským přesvědčením protestantské skupiny v anglikánské církvi. Jednalo se o jedince nesouhlasící s některými, poněkud zjednodušenými, výklady Bible. Tak např. Václav Havel to vidí následovně: „Na začátku nebylo nic víc a nic míň než úmysl dělat dobře svou práci – a na konci je cejch nepřítele.“ („Moc bezmocných“, Praha 1989).

Andrejův otec, Štefan Babiš, založil katedru zahraničního obchodu na VŠE, kde se pokusil o nemarxistický výklad politické ekonomie socialismu tím, že do obchodních zahraničních vztahů zaváděl prvky kultury. Totéž učinil později i ekonom Radoslav Selucký. Oba postihl ten samý osud: „přeřazení“ neboli vyhazov. Štefan Babiš začal pracovat pro Strojexport, kde se ho obratem zbavili tím, že jej 1957 vyslali do Etiopie (jedna z nejchudších zemí světa), aby tam prodával obráběcí stroje. Je to asi tak, jako by vás někdo poslal do starobince prodávat bezzubým stařenkám kokosové ořechy…

Po návratu ze zahraničí bylo z nějakých záhadných důvodů nutné zbavit Štefana Babiše členství v KSČ. Ovšem jak to udělat, když nejde o vyloženě „třídního nepřítele“? Někdo, tedy Babišovi ukradl jeho stranickou legitimaci, což v roce 1965 stačilo jako důvod k vyhazovu z KSČ. Současně došlo k propuštění ze zaměstnání a „disident bez disentu“ zůstal celé tři roky bez práce. Prostě ho nikdo nechtěl zaměstnat, aniž by on přesně věděl důvod. Celou rodinu tehdy začala živit pouze matka. Štefan Babiš byl rehabilitován až v rámci tzv. „Pražského jara“ 1968 a posléze vyslán do Ženevy, kde zastupoval ČSSR při OSN v organizaci GATT (General Agreement on Tarif of Trade).

Rodina Babišů, aniž by byla součástí disentu, přesto se prokazatelně stala obětí pronásledování, i když zmíněné persekuce neměly tak drastické existenční následky jako v případě Václava Havla a jeho přátel. Dnes Andreje Babiše v ČR a Franka Stronacha v Rakousku státní mocí pronásledovat nelze. Je však možné škodit podle hesla: Když už nemůžeš přesvědčit, vyvolej alespoň nejistotu a hlavně nepřestaň pomlouvat, špinit a lhát – ono už něco uvízne!