Celá řada společenských příživníků a kejklířů si vybudovala až neuvěřitelné politické pozice. Lidé, kteří selhali ve svých civilních povoláních a takřka nemají šanci se odborně uplatnit, vstoupí nakonec do nějaké politické strany. Tam udělají doslova přes noc raketovou kariéru. To, co je v USA, Kanadě, Austrálii nebo dokonce v Anglii zhola nemožné, je na evropském kontinentě naprosto všední záležitostí…

Bytost, kde by bylo spojeno s obrovským rizikem jí svěřit před nádražím buřtboudu, se stane ministrem hospodářství (SRN, Möllemann). Notoricky zadlužený subjekt je jmenován ministrem financí (ČR, Fischer). Ženy, které nemají schopnost rozeznat vzduchovku od letadlové lodi, se stanou ministryněmi obrany (ČR, Parkanová + Peake). Notorický pedofil je určen na místo vládního ředitele k výchově dětí (Rakousko, kardinál Groër). Mafián, úplatkář a pouliční zloděj se vypracoval až do funkce šéfa protikorupční policie (Polsko, Kamiński). Mezinárodní korupčník, milionový neplatič daní a terorista (nechal vyhodit do povětří loď Rainbow Warrior), který mimo své mateřštiny žádnou jinou řeč neovládá, byl jmenován ministrem zahraničí (Francie, Fabius). Takto by se dalo pokračovat do nekonečna…

Jak je to možné, že tak nekompetentní lidé mohou dosáhnout oněch vysokých společenských pozic? Kdo je volí, když vhazuje svůj volební lístek do urny? Vždyť je již na první pohled patrno, že takovýto „kandidáti“ ve vládních lavicích nemají co pohledávat.

Příčina je jednoduchá: Volič se často nechá doslova „ožrat“ rohlíkem a odvést na „vařené nudli“. Politický šakal je kejklíř, mající talent se dostat v každém režimu k vládnímu korytu, aniž by cokoli věděl. Šikovně prodává prázdné politické fráze a cílevědomě si buduje vlastní, dobře placenou existenci, doprovázenou většími či menšími podrazy ve svém okolí.

Po roce 1945 se spousta politických šakalů zahnízdila do KSČ. Žádní komunisté to ve skutečnosti nebyli. Vyhlásili heslo: „Poražený třídní nepřítel se ukryl do řad KSČ!“ To jim umožnilo opravdové komunisty nechat pozavírat a některé dokonce popravit. Jinak se velice dobře začali živit antifašistickou rétorikou a doslova vědecky vypracovanými pomluvami soukromého vlastnictví. Aby mohli legálně krást, vymysleli si pojem „znárodňování pracovních prostředků“. Nezávaznost a neprůhlednost citovaného pojmu, dovolovaly prakticky okrást každého. Po sametové revoluci se tato šakalí garnitura převážně uhnízdila v ODS a ČSSD. Jejich jakýmsi nepsaným tajným heslem zůstalo: „Chceš-li i nadále žít jako prase v žitě, musíš zůstat sviní!“

ODS si vybudovala své existenční koryto na antikomunistické rétorice. Tou se dá totiž zamlžit takřka všechno: každá krádež, naprostá neschopnost, blbost jakéhokoliv druhu, špinavé protekce, neustálé tunelování veřejných prostředků, korupční aféry a mnoho dalších svinstev. Antikomunistická rétorika je naprosto vynikajícím a spolehlivým prostředkem k odvádění pozornosti od skutečných problémů současného světa. Protože ODS byla na tomto principu vybudována a volič konečně onen trend prohlédl, musela v posledních volbách logicky skončit tam, kde skončila, tzn. na dně.

Občan by se mohl ptát: „No dobře, ale abych opět nenaletěl, jak poznám skutečného politického šakala? “ Ano, přiznávám, je to nesmírně těžké. Jakousi základní pomůckou by mohla být volební hesla. Myslím tím jejich bezobsažnost a slaboduchost.

Tak např. ODS vyrukovala s heslem „Střední třído, braň se!“ Pro kritického voliče to znamená: „Pozor, politický šakal!“ Není totiž určeno, kdo je střední třída a proti komu (čemu) by se měla bránit? Výzva je bezduchá. Heslo je bezobsažné. Zde jde pouze o získání nebo udržení si „koryta“. K tomu exposlanec Otto Chaloupka: „Drzost a vrchol arogance? Nebo jednoduše tupost? Spolupachatelé likvidace střední třídy vyzývají svou oběť, aby se bránila!“

Političtí šakalové z ČSSD nemají nejmenší zábrany lhát, až se trámy prohýbají: „Prosadíme dobře fungující stát!“, „Fungující stát prosadí jen silná vláda!“ Tato strana je v morálním rozkladu a ona sama nefunguje. Jak může prosazovat fungující stát, když není schopna si ani vyřešit vnitřní problémy mezi sebou!? ČSSD nejenže nemá „silnou vládu“, nýbrž doposud nesestavila vládu vůbec žádnou.

Jana Bobošíková se zdá být jakousi politickou šakalí samicí. Je velice těžké uhodnout, kdo to vlastně je. Ovšem její úsilí dostat se ke korytu je přesto nesmírně úporné. V srpnu 1987 vítala s kyticí rudých růží Gustava Husáka. V roce 2008 kandidovala na úřad prezidenta ČR za Komunistickou stranu. Nyní s narychlo sestavenou stranou „Hlavu vzhůru“ a s pokusem zatáhnout naší zem do totální izolace: „Volím korunu, ne euro!“ se začala vydávat za „pravicovou“ političku. Dokonce ani neváhala upozorňovat na velikost svého poprsí: „Hlavu vzhůru! Pánové, volíme pětky!“ Rozhodla se opřít o podporu bývalého prezidenta kleptomana a politického dinosaura Václava Klause. Zde se přepočítala! Český volič není žádný vůl a odměnil tandem Bobošíková – Klaus zasloužilým výsledkem 0,42% hlasů.

Popularita prezidenta Miloše Zemana (prostřednictvím jeho strany SPO Zemanovci) mezi obyvatelstvem České republiky je zanedbatelných 1,51%. Kdyby SPO Zemanovci vytáhli do boje třeba s heslem: „Za Zemana za svobodu, budem chlastat třeba vodu!“ mohlo by to snad dopadnout lépe, neboť by se možná kdejaký alkoholik dostavil k volební urně… Ať tak či onak, Zeman se opět pokusil o další politický puč s úmyslem rozložit ČSSD. Málem se mu to podařilo. To je nepřehlédnutelný důkaz o slabosti a nejednotnosti tohoto politického seskupení, kde levá ruka neví, co dělá ta pravá a naopak.

Političtí šakalové z řad ČSSD sice snad jednoho dne sestaví vládu, ale kooperaci ANO a KDU-ČSL, coby jakýsi druh progresivní naděje s tak nestabilním a nespolehlivým partnerem, jako jsou sociální demokraté, si dovedu jen těžko představit. Tedy za předpokladu, že se nechtějí stát jednoho krásného dne též politickými šakaly.