O sebevraždě skokem z okna prý dokonce uvažoval i Tomáš G. Masaryk. Tímto fenoménem posléze habilitoval ve Vídni v roce 1879 na profesora prací: „Sebevražda jako masový sociální jev současnosti“. Ukončování života pádem z okna je jakousi českou specialitou. Nikde ve světě tento jev není tak rozšířen jako u nás. V daném počínání bychom měli patřit do Guinessovy knihy rekordů.

Pády z okna je nutné rozdělit do dvou skupin. První skupinou jsou dobrovolníci, kteří si otevřou okno a skočí tzv. „do věčnosti“. Druhou skupinu tvoří z okna vyhození, tedy tzv. defenestrace. O defenestraci se poprvé zmiňuje bible (Starý zákon, 1. kniha královská) v případě bájné Jezábel, manželky krále Achaba. Pro svůj neřestný život byla svržena z okna paláce. Na rozdíl od této biblické pověsti, se v Čechách skutečně odehrály vyhazovy z oken na nejvyšší úrovni. Byly celkem tři:

První pražská defenestrace se konala 1419, kdy se rozvášněný dav vřítil do útrob novoměstské radnice, vyházel konšely z oken a umírající oběti ubodal k smrti. Následek oné události byl začátek husitských válek. Druhá pražská defenestrace proběhla v roce 1483. Její obětí byly staroměstský purkmistr a šest novoměstských konšelů. Byli vyhozeni z oken a na chodníku povražděni. Třetí pražská defenestrace z roku 1618, se obešla bez lidských životů. Z okna pražského hradu byli svrženi královští místodržící Vilém Slavata z Chlumu, Bořita z Martinic a písař Filip Fabricius. Pád do Jeleního příkopu přežili. Následek události přesto znamenal počátek třicetileté války.

Nyní budeme sledovat dobrovolné skoky naších osobností z oken a příčiny, proč se rozhodly předčasně ukončit život, i když pozadí těchto sebevražd byly osobní motivace.

Sebevražedné skoky z okna se zdají být doménou mužů. Podařilo se mi objevit pouze jednu jedinou ženskou osobnost a tou byla Xena Longenová (1891 - 1928). Jednalo se o velmi nadanou a talentovanou herečku. Měla úspěšné angažmá v “Divadle Vlasty Buriana“. Svojí manželskou a osobní krizi (nesnesla pocit stárnoucí herečky) se rozhodla vyřešit 23. 05. 1928, po svém - sebevraždou.

Významných mužských osobností, které ukončily svůj život tímto způsobem, máme celou řadu:

Prokazatelně první z těchto osobností byl Martin rytíř Fruwein z Podolí (1621). 27 jeho kolegů bylo popraveno po bělohorské bitvě na Staroměstském náměstí. On měl být tím 28 popraveným. Když si pro něho přišli do hradní vězeňské cely, omluvil se, že musí ještě krátce na záchod. V nestřeženém okamžiku vyskočil z okna hradní věže do Jeleního příkopu. Roztříštil si lebku a byl na místě mrtev.

Jan Masaryk (1886 - 1948), ministr zahraničí ČSR. Po demisi nekomunistických ministrů v roce 1948 se Jan Masaryk tohoto kroku nezúčastnil. Dokonce zůstal i nadále členem Gottwaldovy vlády s prohlášením: “S touto vládou si rád zavládnu!“ Nekomunistická část veřejnosti ČSR to považovala za zradu. Byl tvrdě napadán západním tiskem. V této atmosféře naprosté izolace nevidí žádné východisko a 10.03.1948 vyskočí z okna své koupelny v Černínském paláci. Ráno je nalezen na nádvoří v pyžamu a bez známky života.

Konstantin Biebl (1898 - 1951) byl známým českým básníkem. Jeho tvorba byla silně ovlivněna Jiřím Wolkerem. Od něho přejímá metodiku sociální poezie někdy až s bizardními názvy svých básní: “Pitevna“, “Písně souchotináře“, “Zloděj z Bagdadu“, “Zlom“ atd. Jeho poezie je silně pesimistická vůči občanské společnosti a autor se tím těší u komunistů ve značné oblibě. V roce dostává za svou poslední sbírku básní sice státní cenu, ale začíná být sledován státní bezpečností. Atmosféra politických procesů té doby ho děsí a každý den čeká, kdy příjde řada na něho. Trpí stihomamem. Deprese se stupňují a on již není schopen odolávat: Otevře okno své pražské garsonky a z třetího patra vyskočí na ulici. Po dvou dnech umírá v nemocnici.

Prokop Drtina (1900 - 1980), byl blízkým spolupracovníkem Edvarda Beneše a v letech 1945 - 1948 se stal ministrem spravedlnosti za národní socialisty. V únoru 1948 podal s ostatními nekomunistickými ministry demisi (Jan Masaryk mezi nimi nebyl) a 28.02.1948 se rozhodl ukončit svůj život skokem z okna. Na rozdíl od Jana Masaryka se však pouze těžce zranil a byl převezen do nemocnice Na Bulovce. Přesto se ocitl od března 1948 ve vyšetřovací vazbě a v roce 1953 byl odsouzen k 15 letům vězení. Díky amnestii byl 1960 propuštěn a tři roky před svou smrtí stačil ještě podepsat Chartu 77.

Bohumil Hrabal (1914 - 1997), se stal coby spisovatel, nejpřekládanějším českým autorem 20. století. Po zveřejnění románu “Příliš hlučná samota“ (1980) byl v cizině dokonce považován za pokračovatele Franze Kafky. Svůj život ukončil v Praze 1997 skokem z okna pátého patra ortopedické kliniky nemocnice na Bulovce, kde se léčil.

V postkomunistické době českého národa jsou sebevraždy našich špičkových politiků doslova nulovou záležitostí. Onen stav je způsobem nedostatkem vlastního svědomí.

Představte si, jak se Václav Klaus vrhá z okna svého bytu po hlavě na ulici s výkřikem: „Toto je odpověď na mojí idiotskou amnestii!“ Poslední slova umírajícího na chodníku jsou: „Slibuji, že už nikdy pera a tužky krást nebudu!“ - a poté vydechne naposledy...

Dojemný by byl též dopis na rozloučenou Miloše Zemana před skokem z okenní římsy na nádvoří pražského hradu: „Tímto přebírám zodpovědnost za mnou sestavenou vládu, kterou nikdo nikdy nezvolil! Neprávem jsem všude pomlouval novináře, ať jsem byl střízlivý, či nikoliv. Slibuji, že už se nikdy nikde neožeru...“ - a potom hup z okna.

Zajímavý by byl i pohled na Davida Ratha jak skáče z okna hradební věže do Jeleního příkopu, drže v rukách (tentokrát již prázdnou krabici od vína), s výkřikem: „Už dál nebudu lhát. Nechť je toto osud každého svědomitého korupčníka, okrádajícího svůj národ. Sbohem!“ Dole by mu vyrvali z rukou křečovitě sevřenou papírovou škatuli a uložili ho do rakve. Národ by to ohodnotil pozitivně: “Krad’ sice všema deseti, ale je to zloděj s upřímným srdcem.“

Romantický pohled by se též naskýtal na scénu, jak rozzuřená opozice v parlamentě vyhazuje Nečase i s Nagyovou z okna (Čtvrtá pražská defenestrace), kde čeká rozvášněný dav, aby celou záležitost dokončil...

Na rozdíl od absolutní monarchie má však demokracie jiná pravidla. Pakliže Ratha nezavřou, nebude dále krást jako parlamentář, nýbrž se tentokrát soustředí na oblast zdravotnictví. Pakliže soud nezasáhne, nebude Nečas a Nagyová krást jako dříve tzv. “sólo“, nýbrž tentokrát společně, coby manželé. V případech Klause a Zemana nemůže soud učinit vůbec nic, takže tam celá věc může probíhat i nadále a zcela nerušeně...