Srovnávat židovský holocaust s pronásledováním cikánského obyvatelstva v době nacistického teroru, znamená překrucování dějin. Tzv. „konečné řešení židovské otázky“ mělo za následek bezohledné rasové vyhlazování Židů. V případě cikánského obyvatelstva se spíše jednalo v první řadě o sociální příčiny pronásledování a nikoli rasové.

Prezident Miloš Zeman se nedávno vyjádřil k problému vepřína v Letech. Jeho výroky vyvolaly sice řadu protestů, je však nutné vidět kauzu „vepřín“ v širších souvislostech. Na částečné ploše vepřína nestál žádný vyhlazovací koncentrační tábor, nýbrž kárný pracovní lágr. Jakékoli opačné tvrzení je zamlžování historických faktů.

Prezident vidí problematiku především z hlediska hospodářského, neboť na místě je instalována pamětní deska, kterou tam umístila již Zemanova vláda (1998 – 2002) a to považuje za dostatečný akt piety vůči obětem. Zrušením vepřína by opravdu vznikla „hluchá plocha“ nemající žádný konkrétní význam. Ad hoc, nedaleko odtud je navíc památkový parčík s monumenty, coby připomínka pracovního tábora.

Kárný lágr vznikl v srpnu 1940, nikoli jako vyhlazovací koncentrák, nýbrž jako tzv. „Cikánský pracovní tábor“, určený pro cikánské občany Protektorátu Čechy a Morava (1939 – 1945), kteří nemohou prokázat nahlášené trvalé bydliště, alespoň přechodný pracovní poměr nebo se dopustili kriminální činnosti na ostatních spoluobčanech – především krádeže soukromého majetku. Politické nebo dokonce rasové zázemí zde žádné neexistuje.

Takže ani není důvod prezidenta kritizovat, neboť kárný tábor tam postihoval pouze klasickou kriminalitu a nelze tam registrovat jakékoli politické nebo dokonce rasové zázemí. Pamětní cedule je podle něho dostačujícím pietním aktem. Zrušení vepřína je navíc spojeno s nemalým hospodářským úbytkem, včetně ztrát pracovních míst. Navíc je nutné si připomenout, že vepřín stojí pouze na malé části bývalého pracovního lágru. Proč tedy odstraňovat celou tuto hospodářskou jednotku? Na prezidentových výrocích není nic ke kritizování...

V letech 1940 – 1945 v pracovním táboře zemřelo celkem 327 mužů, žen a dětí. To je sice politování hodné, ale onen relativně nízký počet úmrtí, není následkem násilných činů popravy, mučení atd.), nýbrž se jedná o úmrtí tzv. „přirozenou cestou“. V táboře vypukla totiž tyfová epidemie a další infekční nemoci.

Podívejme se nyní na to, co říká archivní dokumentace:

Podle příkazu ministra vnitra protektorátní vlády Josefa Ježka, ze dne 15. 07. 1940, bazírující na vládním nařízení č. 72 o kárných pracovních táborech ze dne 02. 03. 1939 (tedy vydaného ještě v ČSR před obsazením republiky), stavby kárných lágrů již nařídila vláda ČSR a nikoli nacisté.

Komplex budov se začal sice stavět již 17. 07. 1940, ale nebylo to tak jednoduché jak se zdá, neboť nacisté zprvu odmítali dát ke zřízení pracovního tábora svolení. Cikáni byli, podle nich, sice rasou méněcennou, ale nikoli určenou k likvidaci jako Židé.

Na rozdíl od Čechů nejenže mohli, nýbrž do roku 1942, dokonce museli, sloužit v nacistické armádě německého Wehrmachtu. To bylo pro židovské obyvatelstvo Hitlerovy říše, určené zásadně k vyhlazení, absolutně nemyslitelné.

Diskrimace cikánských příslušníků Hitlerovy armády spočívala výhradně v tom, že byli sice nacistickými vojáky, ale pouze do hodnosti poddůstojníků nebo praporčíků. Nesměli se stát důstojníky. Jen výjimečně mohli vstupovat do SA a SS a platilo to pouze pro tzv. “míšence“.

Proto řada světových židovských organizací protestovala proti tomu, aby židovský holocaust byl spojován s „holocaustem cikánským“. Srovnání je prý nepřípustné a jedná se falšování dějin. Nelze prý míchat „hrušky s jablky“, činit z toho všeho závěry a vydávat je za historická – avšak neexistující fakta.

Říšský protektor Konstantin von Neurath dává svolení ke stavbě „Cikánského pracovního tábora“ v Letech až 27. 07. 1940, a to po dohodě s protektorátní vládou, že se jedná o tábor pracovní a nikoli koncentrační. Dále, že pracovní tábor spadá do kompetence českých exekučních úřadů a bude řízen výhradně českou administrativou. Němci s tím nechtějí mít nic společného! Za stejných podmínek vznikl posléze ještě jeden pracovní tábor v Hodoníně u Kunštátu.

Oba tábory jak v Letech, tak v Hodoníně u Kunštátu podléhaly kriminálním ústřednám v Praze a v Brně. Velitelem „Cikánského pracovního tábora“ v Letech se stal četník Josef Janovský. Personál tábora se skládal výhradně z českých četníků, úředníků a dozorců.

Vězni pracovali pod jejich dozorem na dopravních stavbách, na polích a v lese. Do konce roku 1940 prošlo pracovním táborem celkem 233 osob. Ubikace byly oddělené pro rodiny a pro jednotlivé vězně. Pracovní tábor nebyl do roku 1942 obehnán žádným ostnatým drátem. Byly povolovány i vycházky mimo tábor k příbuzným. V případě útěku, po dopadení, hrozilo nebezpečí převozu do normálního koncentračního tábora, redukce potravinových přídělů na minimum (tzn. „umření hlady“), anebo dokonce poprava.

Krátce po válce začalo vyšetřování českého personálu nasazeného v pracovním táboře Lety. Nejsurovější dozorce, Josef Lunáček, dostal pouze důtku (tedy, nebyl dokonce odsouzen ani k podmíněnému trestu), přičemž ostatní byli osvobozeni, aniž by se kauza dostala před soud.

Komunisté ignorovali lágr definitivně a dokonce ho i vyškrtli ze seznamu koncentračních táborů. Na místě vybudovali vepřín. Teprve v roce 1992 objevil náhodně historii „Cikánského pracovního tábora“ americký genealog Paul Polansky.

Jeden ze synů bývalého vězňě, Eduard Čermák, se vůči Polanskému vyjádřil takto:

„Češi mají velký památník v Lidicích pro jejich mrtvé z války. To je proto, že chtějí mít památník proti Němcům. Ale my nemáme žádný náš památník, protože nás nezabíjeli Němci. Nás zabíjeli Češi.“

Polansky pokračuje: "Objevil jsem také několik kartoték úmrtních listů...Trvalo mi dva dny, než jsem je prohlédl. Podle těchto záznamů zemřelo na tyfus osm lidí. Pro některá úmrtí byly uvedeny absurdní důvody jako: "Uchechtal se k smrti", "Umřel, protože neuměl číst ani psát", "Byl tak opilý, že nemohl žít" "

Pan Čermák má svým způsobem sice pravdu, ale možná, že stojí i za zmínku následující fakt: První jednotky nacistického Wehrmachtu, okupující 1939 ČSR, byly sestaveny převážně z
německých vojáků cikánského původu a chovali se velmi neurvale.

V operaci „Sudety“ 1938, je generál Wilhelm Keitel postavil jako předvoj nacistických jednotek, neboť se obával, že se bude Československo bránit a tím chtěl v první linii útoku tyto cikánské nacistické oddíly de facto „obětovat“. K boji však nedošlo a tak se vojáci soustředili na vykrádání obchodů především v Liberci, Ústí nad Labem a Teplicích...