Lidstvo musí mít bezpodmínečně nějakého obětního beránka, aby mělo možnost si na něm ukájet své komplexy méněcennosti. Když už dnes není dost dobře možné pronásledovat Židy, protestanty nebo černochy, či Indiány, tak se národy vrhly alespoň na kuřáky. Ovšem zítra to mohou být např. listonoši a pozítří třeba holiči. Lidstvo si moc nevybírá. Hlavní je aby oběť odpovídala perverzním představám zakomplexovaných pachatelů.

Kuřáci byli od samého počátku vděčným terčem pomlouvačů. Ještě před objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) američtí Indiáni kouřili celá staletí sušené tabákové listy stočené do roličky (předchůdce dnešního doutníku) a tímto způsobem kouřili dokonce i děti. Nikdo se nad tím v indiánské Americe nepozastavoval. Domorodé obyvatelstvo považovalo tabák za léčivou bylinu.

Masově se tabák dostal do Evropy z Ameriky v 16. století díky anglickému cestovateli Siru Walterovi Releighovi (1552 – 1618) v době panování anglické královny Alžběty I.

Podařilo se mu totiž přesvědčit celou řadu anglických námořních dopravců o tom, že americká Virginie je velice úrodnou zemí, oplývající lovnou zvěří (kožešiny) a navíc má výborné klimatické podmínky k pěstování tabáku, čímž se zasloužil o masový import oné suroviny do Anglie a na evropský kontinent.

Kouření tabáku v Anglii zavedl právě Sir Walter Raleigh a to formou dýmky nebo doutníku. V této době bylo kouření tabáku v Anglii považováno za léčivé a to právem. V listech oné léčivé rostliny je obsažen alkaloid nikotin. Při kouření dýmky resp. doutníků se kouř nešlukuje a tím se nedostává do plic. Alkaloid nikotin uvolňující se z kouře se vstřebává prostřednictvím sliznice v ústech a dále cestuje krevním oběhem do mozku. Tam povzbuzuje jeho činnost. Vyvolává stavy relaxace, stimuluje svalstvo, myšlení a pozornost. Jedná se tedy o příznaky velice žádoucí.

Je nutné ovšem podotknout – všeho s mírou!

I alkohol má léčivé účinky, pakliže se jeho konzumace nepřehání. O kouření tabáku platí totéž. Nadměrné užívání alkoholu a kuřiva způsobují sociální stresy a existenční obavy. Tyto symptomy de facto způsobuje stát a nikoli občan a tabák. Jakákoli alkoholová prohibice a zákazy kouření ze strany státního aparátu se v konečné fázi vždy ukázaly coby exekuční idiotství.

Pakliže se neschopnému státu podaří odstranit sociální stresy a existenční obavy, vyřeší se problém kouření a alkoholu sám a není třeba nic zakazovat...

Standartní a věčný zádrhel zásadně tkví v tom, že když si stát s něčím neví rady, vydá zákaz, aniž by si uvědomil, že problém odsunutý do pozadí zákazem, vyvstane v budoucnu s mnohonásobnou intenzitou. Na tomto principu se v dějinách zhroutilo již desítky režimů, vypukly nekonečné řady válek a krvavých revolucí, tak jako neřešitelné hospodářské krize...

Z Anglie se kouření tabáku začalo šířit do kontinentální Evropy. Od samého počátku měla tato tendence své zarputilé nepřátelé.

Anglický světoznámý producent tabákových výrobků a dýmek Sir Alfred H. Dunhill se rozhodl proti oné tendenci postupovat a v roce 1954 vydal v Londýně knihu pod názvem Šlechetné umění kouřit (The Gentle Art of Smoking). Mezi odpůrci kouření vyvolala kniha silné rozpaky. V USA se stala nežádoucí, v SRN byla po dlouhých tahanicích vydána až v roce 1972. Ve francouzštině a italštině nebyla vydána vůbec...

To, že knihu ve východní Evropě zakázala cenzura, nebylo zapříčiněno odporem ke kouření, nýbrž tím, že publikace byla opatřena dokumentačními záběry Dunhillových výrobků – dýmky, doutníky a cigarety, které se nedaly v socialistickém bloku koupit. Ještě v roce 1980 uvažovala Jugoslávie o vydání publikace v nízkém nákladu, ale nakonec z úmyslu sešlo...

Autor začíná citátem Sira Jamese Barrie. „Vím a cítím to, že zavedením tabákových výrobků v Anglii, probudilo zemi z dlouhého spánku. Toto vynikající procitnutí se stalo celonárodní blažeností. Muži, kteří se doposud zabývali planým všedním tlacháním, zasunuli do úst dýmky a stali se z nich filozofové.“

V žádném případě se nejedná o přehnanou hypotézu. Všichni nejlepší angličtí spisovatelé a básníci byli kuřáci. Nositel Nobelovy ceny, Winston Churchill, byl vášnivým kuřákem doutníků. Kdyby tito lidé nekouřili, patrně by svých jedinečných humanitních a společenských výkonů nikdy nedosáhli. Jejich mozky by trpěli nedostatkem reflexe a tím i představivosti...

Sir Alfred Dunhill uvádí rovněž extrémní případy diskriminace kuřáků na evropském kontinentě: „Španěl Rodrigo hrabě de Jerez byl prvním kuřákem tabáku na Evropském kontinentě... Obratem ruky byl zatčen inkvizicí a odsouzen za 'obcování s ďáblem' (sinful and internal), neboť pouze ďábel dodá člověku sílu vdechovat a vydechovat kouř “ (Only Devil could give a man the power to exhale smoke from his mouth). Podobně dopadl i portugalský mnich Romano Pane.

V Anglii se kouření stalo národním zvykem v letech 1565 – 1590 a sloužilo jako jakýsi druh medicíny v případech žaludečních vředů, nachlazení, bolesti hlavy a reumatizmu. Londýnský dvorní lékař William Barclay tehdá prohlásil, že tabák je „nejspolehlivějším léčebním prostředkem, se kterým se doposud setkal.“

Přes Anglii se kouření rozneslo do Francie, Belgie a Holandska, kde však byli kuřáci diskriminování v mnoha společenských podnicích. Nebylo tomu jinak ani ve Skandinávii a Rakousku-Uhersku. Sir Dunhill doporučil pro gastronomické podniky zavézt řešení, jež bylo běžné v Anglii. Nerozdělit pouze lokál na kuřáky a nekuřáky, nýbrž dokonce i v kuřáckém oddělení vyhradit prostor pro kuřáky cigeret a další dva prostory extra pro kuřáky doutníků a extra pro kuřáky dýmek. Tím si prostě přišel každý na své a jakákoli diskriminace se automaticky eliminovala.

Nynější opatření EU proti kuřákům jsou nedomyšleným samoúčelným a absurdním idiotstvím.

Když kuřáci nemohou kouřit v lokále, kouří tedy venku. Co se tím změnilo? Co se tím vyřešilo? Nic! Varující nálepky na cigaretách a ostatních tabákových výrobcích jsou pouhou zavádějící polopravdou.

Uvedená onemocnění propukají transparentně stejnou měrou jak u kuřáků, tak nekuřáků. Dosvědčí vám to kde jaký nemocniční lékař, kdekoli na světě. Kouření prý způsobuje rakovinu plic. Můj mladší bratr zemřel na rakovinu plic a vůbec nikdy nekouřil.

Můj dědeček byl řetězovým kuřákem (40 až 50 cigaret denně) měl vynikající zdravé plíce a každý den venku na zdravém vzduchu trénoval. Nakonec zemřel na cirhózu jater, ačkoli se alkoholu za celý život nikdy ani nedotkl.

Předčasná smrt je věcí nešťastné náhody a nikoli kouření.

Winston Churchill a Ludwig Erhard, „otec německého hospodářského zázraku“, byli notorickými kuřáky doutníků a oba dosáhli takřka biblického stáří. Podle nynější antikuřácké propagandy by museli zemřít ještě v pubertálním věku...

Moje babička trpěla chronickým revmatizmem. Poté, co začala v komunistickém Československu kouřit cigarety značky „Džunka“ (větší tabákový hnůj si ani nelze představit) nemoc se tím konsolidovala a nakonec zanikla, přestože se jednalo o tabák té nejnižší kvality.

Na závěr je nutné, abychom si uvědomili následující factum: Kdo kouřil, zemřel. Kdo nekouřil, zemřel také. Jaký je v tom rozdíl?

(Poznámka pod čarou: Autor této glosy je notorický nekuřák a kuřáků se straní. Nelze však těmto lidem upírat svobodu rozvoje vlastní osobnosti, kterou jim zaručuje Deklarace a právo na rozvoj (New York 1986, čl. 2, odst. 1), resp. Listina základních práv a svobod, čl. 10, odst. 2. „Každý má právo na ochranu před zasahováním do jeho soukromého života.“

Zákazy kouření vyslovené EU jsou protiústavní a v rozporu s mezinárodními normami na ochranu rozvoje lidské osobnosti. Tak jako je dnes již nemožné zahnat Indiány do rezervací, černochům zakázat přístup do restaurací, kam chodí občané bílé pleti, nesmí být rovněž možné, aby byli kuřáci vyvrženi z gastronomických podniků na ulici...). kuřáci vyvrženi z gastronomických podniků na ulici...).