Člověk se jako vůl nerodí. Vola z něho musí učinit až společenské instituce v zemi, ve které se zdržuje. Licenci na opíjení rohlíkem a tahání na vařené nudli mají v demokracii zásadně následující organizace: politické strany (neúnavní strachologové), nezávislé soudy (justice schopná naprosto všeho) a necenzurovaný tisk (masové šíření polopravd, a to doslova raketovou rychlostí). Podívejme se nyní na stranické strachonosiče parlamentní demokracie zblízka.

Teoreticky by měly demokratické parlamentní strany zajišťovat jak upevňování a stabilizaci společenského, hospodářského, tak i politického systému (Komu, čemu se smějete?). Zdá se však, že opak je pravdou. Základními ideologickými kritérii se stává šíření strachu, desinformace, odvádění pozornosti a permanentní vyhrožování. Hlavně, aby měli pokud možno všichni strach. To je naprostým základem pro opíjení rohlíkem a taháním na vařené nudli. Publicista Milan Kubr o tom hovoří ve své knize „Průvodce politickým divadlem“ (Praha 2005) zcela jasnou řečí:

Obrovskou hybnou silou politiky je strach. Studiu strachu, experimentování se strachem a šíření strachu věnuje proto moderní politická psychologie stále větší pozornost. Jsme v tom však teprve na samém počátku. Možnosti využívání strachu v demokratických systémech nebyly ještě zdaleka doceněny a lidé se ještě dost nebojí. Proto by bylo žádoucí založit nový vědní obor - strachologii, který by se zabýval studiem příčin i důsledků strachu, jakož i zdokonalováním metod, které pomáhají strach zvětšovat.

Protože kolega bloger Milan Kubr (jeho texty najdete ZDE) je především národohospodářem (viz. jeho publikace „Management Consulting: A Guide to the Profession“) a já jsem politolog, dovolil bych si výraz „strachologie“ spíše revidovat na pojem „hrůzologie“. Empirický rozdíl vidím v tom, že většina politiků sice se strachem intenzivně operuje a celkem úspěšně ho zneužívá, ale jednoznačně vyhrávají volby ti, kterým se podaří strach katapultovat na úroveň hrůzy akumulované katastrofou. K tomu zasvěceně Milan Kubr :

V současné historické epoše mají politici stále častěji co do činění s katastrofami. Jsou to dary seslané prozřetelností... Politik miluje katastrofy, protože mu umožňují rázně zasáhnout, zviditelnit se a během kratičké doby dosáhnout něčeho, oč léta marně usiloval. Najednou má před sebou jasného nepřítele a přesný cíl. Velký politik má rád velké katastrofy a tuto lásku ke katastrofám umí skrývat za velkými slovy, krokodýlími slzami a soucitem s postiženými... Tato láska ke katastrofám je politická, nikoli lidská. Osobní pocity jsou vedlejší...

Jako politik vidí politickou využitelnost katastrofy... Není přitom příliš důležité, o jaký typ katastrofy se jedná - může být zcela přirozená a přírodní (pěkná stoletá voda, zemětřesení nebo velké sucho), nebo plně či částečně vyvolaná člověkem (rozsáhlý lesní požár, výbuch chemičky nebo teroristická akce). Rozhodující je, aby katastrofa měla dostatečně působivý společenský dopad (počet obětí, velké ztráty na majetku, rozvrácená doprava, přerušená dodávka elektrického proudu, panický strach, nebezpečí epidemií... Tím je určena reálná míra politické využitelnosti.

Přesně tak. Nikoli pouze způsobit strach a nebo jednat podle pravidla: „Když už nemůžeš přesvědčit, vyvolej alespoň nejistotu!“ To je sice také velkým demokratickým přínosem, ale chce-li politik hypnotizovat voliče jako had žábu, aby je opil rohlíkem a odvedl na vařené nudli, musí vyvolat hrůzu kombinovanou s katastrofou. V opačném případě je výsledek parlamentních voleb naprosto nejistý. Národ, který se nebojí, je nevypočitatelný! Představte si lid, který se nedívá na Novu, Primu a nečte bulvární tisk!? Takový občané jsou nepoužitelní. Je těžko jim nahnat hrůzu a není vyloučeno, že možná nedostanou ani strach. Jak chcete takový národ vodit za nos? O opíjení rohlíkem a odvádění na vařené nudli ani nemluvě. Nechme však promluvit Milana Kubra:

Obyčejní občané se rozhodně musí bát více než politici a ti pak vědí, jak toho bezpečně dosáhnout. Za jinak stejných okolností se vystrašený občan rozhodne vždy pro alternativu, kterou by jinak nikdy nezvolil... Doporučuje se proto důrazně občanům připomínat a věrohodně zveličovat všechny hrozby, které nad nimi neustále visí: terorismus samozřejmě na prvním místě, ale i ztrátu zaměstnání, kriminalitu, AIDS, drogy, povodně, inflaci a jakékoli jiné hrozby, které mohou politikům posloužit. Moderní politika staví především na těchto strašácích.

Avšak o aktuálním stavu strachu, hrůzy a katastrofálních scénářů je třeba vést přesnou statistiku, aby se lidé zbytečně nestrašili něčím, co na ně nepůsobí. Strašák musí být vyzkoušený v oblasti hrůzologie a vést doslova matematicky ke kýženému úspěchu.

Podle jakéhosi sociologického průzkumu věří např. jen 17% voličů v nejvýznamnějších evropských zemích politikům natolik, že jim říkají pravdu o nebezpečích, které je obklopují. Z toho je naprosto patrno, že hrůzologie je jako humanitní politická věda pořád ještě v plenkách.