Papír je nesmírně trpělivý. Vydrží i ten nejfantastičtější žvást. Toho využívá jak bulvární tisk, tak oblasti tzv. “vzdělané pitomosti“. Čtení bulvárního tisku může být opiem, po kterém se blbne zrovna tak rychle jako po nadměrném konzumování alkoholu nebo po kouření marihuany. Slyšel jsem, že čtení “The Sun“ nebo “Daily Mirror“ může vést ve vyšších anglických kruzích ke ztrátě zaměstnání.

Představte si, kdyby např. Paroubek nachytal Topolánka při četbě “Blesku“ na míse poslaneckého záchodku. Okamžitě by ho označil za “slabomyslného“, nechal zavolat záchranku se svěrací kazajkou a poté by terorizoval parlament, aby ho dokonce zbavil i poslaneckého mandátu. Tedy Topolánka, aby nedošlo k omylu. To, co se zdá být v Anglii skutkem, tak je pro nás doma pořád ještě hudbou budoucnosti.

Denně padá tisíce lesních porostů. Celé prostory džunglí a pralesů jsou mýceny, aby mohl být vyráběn papír pro šíření zavádějících informací, které nikomu a ničemu nepřispívají. Patříme k demokratickým státům. Disponujeme svobodou projevu. Každý si může říkat a psát co chce - ať chce, nebo nechce! Ovšem příroda je silně narušena a vůbec jí to nezajímá. Řeší to po svém a následky jsou katastrofální. Pakliže budeme takovým způsobem pokračovat dál, Bůh nás utopí.

Daleko nebezpečnějším zdrojem polopravd, než je právě bulvární tisk, je tzv. „vzdělaná pitomost“. Lež má krátké nohy, daleko neujde. Avšak polopravda zahalená do hábitu zdánlivé vědeckosti má velice dlouhý život a může dokonce dosáhnout věčnosti. Pojem „vzdělaná pitomost“ použil poprvé Jaroslav Hašek ve vztahu na poručíka Duba, v civilu učitele češtiny. Ale i zde se jedná o polopravdu. Poručík „Dub“ byl ve skutečnosti poručík Jiří Mechálek. Učitelem sice byl, ale ne češtiny, nýbrž matematiky. Poručíkem původně rovněž byl, ale v době, kdy se s ním seznámil Hašek byl již povýšen na nadporučíka. Mechálek patrně padl 1917 v Rusku.

Typickým podvodem jsou rukopisy „královédvorský“ a „zelenohorský“ Václava Hanky. Lež daleko neušla. Vše se provalilo záhy. Portrét Václava Hanky bych doporučoval na českou 25 korunu. Ta totiž rovněž neexistuje.

Klasickým zdrojem mystifikovaných polopravd a „vzdělané pitomosti“ je náš velikán, historik František Palacký. Na rozdíl od Hanky, portrét Palackého „zdobí“ tisícikorunu. Nikdo přesto dost dobře neví, proč a čí to byl nápad. Již v době První republiky se všeobecně říkalo: “Kecáš jako Palacký!“ Jeho mistrné veledílo „Dějiny národu českého v Čechách a na Moravě“ neuvádějí ani jeden jediný pramen, odkud autor čerpal.

Již Josef Pekař a August Sedláček upozorňovali na to, že v případě Palackého neexistují pro jeho tvrzení žádné podklady. Palacký si české dějiny (na rozdíl od Hanky) úplně nevymyslel, ale upravil si je podle svých vlastních představ. Polopravda se zakousla do trpělivého papíru a drží se ho s houževnatostí anglického buldoka dodnes. A mystifikátor na nás hledí z tisícikoruny.

Václav Klaus na žádné bankovce zatím otištěn není. Ačkoli i zde by to papír určitě také vydržel. Podle dosavadních kritérií by si portrét na neexistující (např. 300 koruně) za svoji publikaci “Modrá, nikoli zelená planeta. Co je ohroženo: klima nebo svoboda?“ určitě zasloužil. Obsah knihy se totiž pohybuje mezi myšlenkami Václava Hanky a Františka Palackého. To znamená: Co nelze doložit, lze překroutit a nebo si to prostě vymyslet. Zde několik ukázek:

Neexistuje žádný předem daný optimální stav (str. 22). To mně připomíná asi toto: Neexistuje guláš, dokud jsem ho nesnědl.

Stav světa je spontánním výsledkem (str. 22). Prostě Bůh se spontánně rozhodl - a bylo to!

Tím, čím je u nás M. Bursík, je v celosvětovém měřítku Al Gore, s nímž jsem se na toto téma utkal... (str. 29). Pane Bursíku, pozor na utkání s Václavem Klausem! Abyste se potom v celosvětovém měřítku nestal tím, čím je u nás Al Gore!

Podotýkám, že USA má 300 milionů lidí... Dlouhodobě - jak je poměrně známo - protestuji proti odmítání (či vyhýbání se)... (str. 32). Národe český! Neprotestuj, že USA má 300 milionů lidí! A zásadně se jim nevyhýbej! Jdi hrdě proti nim se vztyčenou hlavou tak dlouho, dokud tě nezašlápnou jako mravenečka!

Nic jiného než svobodu vlastně nepotřebujeme (str. 44). Ano, pane prezidente! Půjdeme se napást na trávník a zapijeme to vodou ze studánky. Kdo je vůl, ať žere trávu! Hlavní věc, že jako volové máme svobodu „srát na silnici“!

Co bude na světě za 100 let...? Nevíme to, ale určitě budeme někde úplně jinde než dnes (str. 54) . Náš pan prezident nejdříve neví, kde budeme za 100 let, ale potom to náhle ví a říká, že budeme „někde úplně jinde“. Připomíná mi to komunistického básníka Jana Nohu: “Kdo chvíli stál, teď stojí opodál!“

Jak hodnotit milion korun dnes a zítra?... Ekonom ví, že milion korun dnes a za sto let jsou dvě úplně odlišné věci. Snaží se proto vysvětlit, o kolik se liší (str. 68). Pro toho, kdo nemá milion korun dnes a nebude je mít ani zítra, je to naprosto stejné, a proto se ani nesnaží nic „vysvětlovat, o kolik se to liší “. Pan prezident je opravdu brilantním myslitelem.

Ekonomie... nepokročila (a nemůže pokročit) za myšlenku diskontování, což ostatně není tak málo (str. 71). Převedu to do srozumitelné mluvy. Tedy asi takto: Jsem sice úplně blbý, ale lze to vydávat za mimořádný výkon, pakliže prokáži, že jsem nejblbějším na zeměkouli - a tím také světovou jedničkou. Připomíná to závody na sto metrů v běhu mezi Chruščovem a Kennedym o světovládu. Vyhrál Kennedy a moskevská „Pravda“ napsala: „Po urputném boji soudruh Chruščov obsadil vynikající druhé místo. Selhávač Kennedy byl předposlední.“

Ten, kdo se dopracoval až ke stránce 160, dozví se od autora následující:
Toto není z mé strany pokus o recenzi „Skeptického ekologa“. Je to zamyšlení nad tím, proč tato kniha tolik zabolela.

Ano, pane prezidente, čtení Vašeho díla, to opravdu bolí.

Přesto, upřímně tímto prohlašuji: Přeji Vám z celého srdce, pane prezidente, aby byla v co nejkratší době slavnostně vydána 300 koruna s Vaším representativním portrétem, kterou si nechám ostentativně zarámovat.

Vaše publikace není v žádném případě snůškou vzdělané pitomosti, mocenské drzosti a překroucených polopravd, jak by se snad každý mohl domnívat. Říkám to proto, neboť nemám zájem na tom, abych se dostal se před Krajský soud v Táboře ve složení JUDr. Ivana Kosová, JUDr. Robert Ožvald, JUDr. Libuše Vorlíčková a nebo Mgr. Pavel Přibyl. S těmito “nezávislými soudci“ (viz též mé příspěvky “Zneužívání zákona soudem - Perversion of Justice“ tak jako “Justiční stát a nezávislost soudců“) mám ty nejkrásnější zkušenosti, které bych nepřál ani tomu nejhoršímu nepříteli.

Proto hulákám do světa: „Autor napsal veledílo hodné Nobelovy ceny za literaturu!“ Teď žádný soudce nemůže prohlašovat, že se jedná o výmluvu tvrzením: „Obžalovaný, nelžete! Já sám jsem osobně knihu přečetl a vím, že je tam ještě daleko více hovadin, než jste zde uvedl. Jste vinen!“ No dobře, ale na té 300 koruně trvám!