Naši předkové nám zpackali současnost. My jsme na nejlepší cestě zpackat našim potomkům budoucnost. Ovládáme bezvadně techniku a suverénně řídíme svá auta s předraženým benzínem na dálnicích, které zřejmě vedou špatným směrem. Naše zem kdysi automobilismem neoplývala, ale odhodlání vyrazit plnou parou špatným směrem jsme měli vždycky. Všemohoucí Bůh nám nadělil celkem devět presidentů. Mimo T.G.M. a Václava Havla se jimi právem vůbec nechlubíme. Spíše šlo o trest boží. Většina z nich byla latentními politickými zločinci a ten zbytek tvoří amatéři, kteří nám zpackali přítomnost.

Podívejme se na jednoho z nich. Zasloužil se o stát, v jehož ďábelských útrobách jsme byli v letech 1945–1990 nuceni žít. Žádný slušný člověk v tomto státě vegetovat nechtěl, ale přesto se Dr. Edvard Beneš pro nás o něj zasloužil. Nemohli jsme se hnout ven. Místo civilizovaných hranic jsme vlastnili “železnou oponu“.

Dr. Beneš se zasloužil i o slovník plný zvráceností:

Vyhnání, oloupení, ponížení a znásilňování národa, jenž žil skoro 1000 let s námi v jednom státě, se neškodně nazýval “odsun“.

Když vám banda výrostků ukradne u nádraží automobil, zmlátí vás klacky, znásilní vám ženu tak jako dcery a potom vás s urážkami zažene od nádraží, obrátíte se jistě na policii. Představte si, že vám řeknou: “To žádný kriminální čin není, to je odsun!“

Když vám lupiči vyloupí byt, vyhodí vás i s rodinou na ulici a sami se tam nastěhují, vůbec nic se nepřihodilo: Byli jste prostě jenom “odsunuti“ na chodník.

Dalším pojmem ze slovníku Benešových dekretů je “znárodnění“.

Ono nic neříkající slůvko je označením pro hromadnou krádež majetku československých občanů doposud nevídaných rozměrů. Postižen byl prakticky každý podnikatel od obuvnického koncernu Jana Bati ve Zlíně (jeho manželku se pokusil dav umlátit na chodníku; Dr. Beneš kriminální čin legalizoval nic neříkající formulací “spravedlivý hněv pracujícího lidu“) až po krejčovský salón Emilie Kopecké v Praze na Vinohradech (byla “kolaborantkou“! Po válce zaměstnávala dvě německé švadleny, matky pěti dětí. To se hodnotilo jako pokus o “vlastizradu“).

Opravdu bohulibým vynálezem dekretů pana presidenta Dr. Beneše byl tzv. “lidový soud“. Jednalo se o zločineckou justici, jejímž cílem bylo pokud možno rychle a bez dlouhých průtahů dostat vybranou oběť na nejbližší šibenici. Fungovalo to bezvadně. Pan president “osvoboditel“ a “budovatel“ si nestěžoval.

To vše se odehrávalo v době, kdy první dáma republiky Hana Benešová podle neověřených zpráv pravidelně vstupovala do lože komunistického ministra informací soudruha Václava Kopeckého. Všichni její údajní dosavadní milenci jí to prý vyčítali: generál František Moravec (ministr čs. zpravodajské služby), Ing. Jan Bervida (ministr čs. civilního letectví), a prý dokonce i rozvedený ministr zahraničních věcí Velké Británie Anthony Eden. Výčitky ze strany jejího manžela, pana presidenta ČSR, mi nejsou žádné známy. Možná by se proto dalo říci, že Dr. Edvard Beneš se nezasloužil pouze o stát, nýbrž i o půjčování své choti komunistickým ministrům.

Každopádně zákon č. 292/2004 Sb. “Edvard Beneš se zasloužil o stát“ se skládá pouze z této jedné věty. O jaký stát se vlastně jedná, v zákoně uvedeno není. Pakliže Karel Marx považuje v souhlasu s Niccollo Machiavellim (Il Principe) stát za “organizované násilí“, tak ve státě, o který se zasloužil Dr. Edvard Beneš (1945–1990) bylo toho organizovaného násilí až příliš moc. Důkazem jsou desítky popravených, stovky umučených a tisíce odsouzených. Je to až neuvěřitelné, jaký paskvil může parlament odhlasovat (jde patrně o naprostou neznalost věci): Sněmovna schválila zákon 24. 2. 2004 a postoupila ho senátu ČR.

Senátorům to myslelo: Zákon zamítli!

Ježíš Kristus: “Když slepý vede slepého, oba spadnou do jámy!“ – patrně podle tohoto hesla sněmovna veto senátu přehlasovala. Parlamentáři však narazili na Václava Klause. President republiky však právní normu “v zákonné lhůtě ani nepodepsal, ani nevrátil zpět sněmovně“. Přeloženo do srozumitelné češtiny: Jeho Excelence si to přečetla a hovadinu hodila do popelnice. Při presidentově vzdělání a svědomí to mohl být jediný tah vedoucí k racionalitě. V této kauze se zachoval jako skutečná hlava nové české demokracie.

To znejistilo oponenturu a tisk napsal: “...což vyvolalo dohady mezi právníky, zda prezident vůbec má na podobné jednání právo.“ Proč by neměl? Nejen právo, nýbrž dokonce i povinnost nepostupovat dál, co považuje za poškozování zájmů národa tu i v zahraničí.

Všichni vědí, že jsem kritikem Václava Klause doslova “z povolání “. Tam, kde má ovšem pravdu, nelze mu oponovat, aniž by člověk ztratil svoji tvář.

Parlament se patrně osobou a činností druhého presidenta ČSR vůbec nezabýval. Aby věděl, co vlastně odhlasoval a co president právem ignoroval, nechť se zamyslí nad myšlenkami nejbližšího spolupracovníka Dr. E. Beneše, šéfa vojenské výzvědné služby čs. vlády v Londýně, generála Františka Moravce ( výňatky z jeho publikace „Master of Spiece“):

Neřekl bych, že Beneš byl velkým státníkem.

Byl vždycky ochotný ke kompromisu, vyjednávání a odkládání rozhodnutí, i v situacích, které vyžadovaly rychlé a nekompromisní řešení. Jsem muž, který stál Benešovi velmi blízko a který je proto schopen popsat své dojmy o muži, který byl hlavou československého státu celých třináct let a za jehož presidentství československý národ dvakrát ztratil svou svobodu.

Pochybuji, že Beneš měl ke komukoliv opravdu vroucí přátelský poměr. Znal lidi pouze do té doby, pokud se hodili do jeho politických plánů a intrik. Je mnoho lidí, kteří byli jeho úzkými spolupracovníky a loyálně za ním stáli a které opustil, jakmile je nemohl politicky zneužívat. Já jsem byl jeden z nich.

Stal se příliš ústupným vůči komunismu ze strachu, že komunisté proti němu použijí mnichovské kapitulace jako politické zbraně. Personál jeho kanceláře se skládal z vybrané skupiny lidí, kteří se před ním neodvážili vyslovit odlišné vlastní mínění, i když nějaké měli. Za daných okolností byly závěry takové, jaké si je Beneš přál mít, a proto ne vždy výsledkem realistické evaluace. Beneš byl totiž velmi často nerealistický a snil o věcech, jež byly neuskutečnitelné.

Neuvědomoval si, že nemůže mít téměř žádný vliv na to, jak válka dopadne, a jen velmi malý na to, jaké bude poválečné uspořádání světa. Bylo jen přirozené, že se velmi často mýlil. Působilo však trapně, když tyto své věštby vkládal do poselství. Musel jsem tuto trapnou situaci vysvětlit presidentovi, který slíbil, že si bude v budoucnosti ony výplody nechávat pro sebe.

Beneš se nezajímal o vnitřní politiku a vůbec jí nerozuměl. Když se něco zhatilo v jeho politických plánech, president vždy hledal obětního beránka, který by vzal vinu na sebe. Pro svou snahu o dohodu stůj co stůj a pro samé taktizování a hledání formulí pro dohodu ztrácel Beneš politický přehled o zásadní linii své politiky.

Na jaře 1945, několik dní před svou druhou cestou do Moskvy – kde, jak se potom ukázalo, vydal sebe i Československo úplně napospas sovětskému diktátorovi – Beneš povolal do své kanceláře tři generály, Ingra, Miroslava a mě. Benešův rozhovor se třemi generály, Ingrem, Miroslavem a mnou, nebyl jen příkladem jeho pragmatické praktiky zbavit se bez milosti těch spolupracovníků, kteří se mu stali břemenem, ukázal také, že je připraven ustoupit komunistům v každém ohledu.

Beneš jel do moskevské jámy lvové, z níž nebylo vyhnutí a kterou si sám připravil svým překotným spěchem zajistit si přízeň sovětského Ruska. S uchvácením Československa dostal Kreml dalších 13 miliónů poddaných. Československo bylo zařazeno do komunistického bloku jako poslední ze satelitů, zato, a díky Benešovi, téměř právním parlamentárním způsobem. Železná opona se však za ním zavřela stejně nesmlouvavě jako za všemi ostatními.

O jaký stát se tedy president Dr. Edvard Beneš zasloužil:

1) Edvard Beneš se zasloužil o sovětský stát (SSSR), tím že mu vybudoval bohatý, poslušný a prosperující protektorát ČSR a od roku 1960 ČSSR. Zkratku ČSFR nám Moskva 1968 zakázala.

2) Edvard Beneš se zasloužil o stát SRN, včetně “německého hospodářského zázraku“ tím, že do této části poválečného Německa vyhnal (“odsunul“) 3 milióny vysoce kvalifikovaných pilných pracovních sil a spolehlivých daňových poplatníků. Líné a neschopné si ponechal doma.

3) Edvard Beneš se zasloužil o stát Nový Zéland a jeho válečnou, tak jako poválečnou nejvyšší životní úroveň na světě tím, že nikdy nevkročil na jeho území, nerozšiřoval tam své “věštby“ a “poselství“ (jak mu to zakazoval generál Moravec), nýbrž se zdržoval od této země ve vzdálenosti přibližně 4000 námořních mil.