Dne 21. 8. 1968 nás Sovětský svaz osvobodil od svobody. V květnu roku 1945 nás osvobozoval s nejčastěji citovanou větou: “Davaj časy!“ (Naval hodinky!). President Dr. Edvard Beneš zakázal kritiku SSSR. A tak naši rodiče a prarodiče musejíce mlčet postrádali náramkové hodinky.

Krátce po příjezdu “osvoboditelů“ 21. 8. 1968 přišlo mnoho Čechů a Slováků o své fotoaparáty. Rudoarmějci se ani neobtěžovali hlášením “Davaj fotoaparát!“, nýbrž mlčky rvali tyto objekty pasantům přímo z krku. Nepřáli si, aby jejich “osvobozování od svobody“ bylo dokumentováno. Ačkoli jsme mlčky stáli na chodníku, nadávali nám “Ubíjtsa!“ (Vrahové!). Byl jsem samozřejmě jedním z těchto “vrahů“:

"Obsazování Československa dne 21. srpna 1968 jsem prožíval poněkud neobvyklým způsobem. V 09.30 hod. dopoledne mě telefonicky kontaktoval můj přítel Miloš Tureček. Ležel jsem bezstarostně v posteli a již asi dvě hodiny jsem zaujatě četl Ryanovu knihu “Nejdelší den“ o invazi spojeneckých vojsk v Normandii 1944. Ve skutečnosti se kolem mne rozrůstala nová invaze - vstup vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR - o které jsem zatím nic nevěděl...

Telefonicky mi hlásil Tureček něco, čemu jsem za žádných okolností nechtěl vůbec uvěřit: “Co prosím tě děláš? Ležíš v posteli? Já tady pobíhám po Václaváku okolo Národního muzea! V Praze jsou Rusové, hulákají , že jsme vrahové a sřílejí na nás...!“

Často jsme s Milošem telefonicky žertovali, a z tohoto důvodu jsem se domníval, že se jedná o jeho nejnovější kabaretistickou vložku. Z tohoto důvodu jsem reagoval poněkud žertovně: “Cože, Rusové jsou v Praze? No dobře, a Číňani přistáli na Měsíci!“

Miloš se pekelně rozzuřil a začal do telefonu pokřikovat: “Prosím tě, vzpamatuj se! Myslíš, že ti volám, abych ti vyprávěl vtípky? Zapni si rádio a uslyšíš to sám!“ Poté položil sluchátko. Jeho hlas byl vážný. Naladil jsem si tedy vysílač Prahu a náhle jsem uslyšel věty, které bych ještě před několika vteřinami považoval za úplný nesmysl: “...Neprovokujte okupanty! Střílejí na naše děti! Neklaďte žádný ozbrojený odpor okupantům! Nemá to smysl. V pražských ulicích teče nevinná krev...“

V zápětí jsem měl možnost slyšet ještě toto: “Žádáme jménem presidenta republiky a vrchního velitele armádního generála Ludvíka Svobodu, aby naše vojsko neopouštělo kasárna a vyhnulo se jakékoliv činnosti, kterou by agresor mohl považovat za válečné střetnutí. Žádáme naše jednotky, zabraňte prosím vás jakémukoliv krveprolití... V Plzni u kašny na náměstí se shromáždili naši vojáci a beznadějně pláčí...“

Okamžitě jsem zatelefonoval na Ministerstvo obrany, aby mě spojili s mým známým, plukovníkem Ficem. Položil jsem mu otázku: “Mohl byste mi vysvětlit, k čemu jsme investovali miliardy korun a desítky let tvrdého výcviku pro armádu, která, aby nyní ukázala, co dovede, se v Plzni sejde na rynečku u kašny a tam pláče?“

Plukovník Fic mi odpověděl, že musím položit tuto otázku přímo presidentovi republiky, on jako plukovník prý nerozhoduje o obraně republiky. Potom mě začal poučovat: “Proti tak obrovské přesile není schopna se naše zem bránit. Jediný způsob obrany v takové situaci by bylo nasazení taktických atomových zbraní, a ty nemá bohužel československá armáda k dispozici...“ Slovo “bohužel“ vyslovil s obzvláštní lítostí. Jinými slovy: “socialismus s lidskou tváří“ nelze bez taktických atomových zbraní vůbec uskutečňovat.

Oblékl jsem se a vydal jsem se do ateliéru mého otce, v Dlouhé třídě 25 na Starém městě, abych s ním prohovořil nastalou situaci. V průjezdu obytného domu byla nastěhována jakási sovětská jednotka. V zadním dvoře si vojáci rozdělali oheň a něco na něm vařili v kotli, co ukrutně zapáchalo. Asi to byl pes. Měli hlad.

Nedaleko popelnic ležela na studené dlažbě skupinka nemocných vojáků. Byli zabalení do nemožně proděravěných dek. Jejich vyzáblými těly lomcovala horečka. Pražáci odmítali zásobovat okupanty potravinami a pitnou vodou. Byli nuceni si v okolních pekařstvích vynucovat chleba hrozbou zbraněmi. Jako vodu k vaření používali nepoživatelnou břečku přímo z Vltavy.

Podle mého názoru onemocněli zimnicí, ačkoli bych jako laik nevylučoval tyfus. Prostě jednalo se o vážná onemocnění. Byl to pohled bídy a utrpení. V tomto okamžiku jsem zapomněl na veškerou nenávist a bylo mi jich líto.

Ateliér mého otce se nacházel v prvním patře obytného domu. Přede dveřmi stáli dva ruští vojáci coby hlídka. “Kuda?,“ (Kampak?) vyštěkl jeden z nich na mne, jakmile jsem vztáhl ruku na zvonek. “K mému otci!“ odpověděl jsem krátce. “Zděs nikovo nět!“ (Tady nikdo není!) zněla okupantova odpověď. Odstrčil mě hrubým způsobem ode dveří odjišťujíce samopal. “Ať už tě tady nevidím, jinak se stane tohle.“ Dal se do smíchu a začal mi mířit na hlavu. Vyběhl jsem z domu rychlostí dělové koule. Tak rychle jsem už dlouho neběžel. Teprve
později jsem se dozvěděl, co se vlastně stalo:

Rusové nalezli u mého otce letáky s roztomilými výrazy: “Díky sovětským soudruhům, kteří nás osvobodili od svobody!“ a “Lenine probuď se, Brežněv se zbláznil“, které přechovával i vyráběl ve větším množství ve své kuchyni. Okamžitě byl označen za “vraha“ a zatčen. Byl odvláčen na sovětské velitelství. Toto bohulibé zařízení se nacházelo na Starém městě v hotelu “Haštal“.

Výslech, který prováděl jakýsi kapitán Rudé armády, nebyl zrovna příjemný. Soustavně zatčeným mával nabitou pistolí pod nosem a každého oslovoval “Vrahu!“. Nejdříve si myslel můj otec, že se jedná patrně o záměnu osob. Skladoval sice několik stovek letáků s protiokupačním obsahem, ale jako “vrah“ se v žádném případě necítil.

Poté, co mu okupanti sebrali občanský průkaz a několik osobních věcí, zavřeli jej příslušníci těchto “spřátelených jednotek“ do hotelového pokoje, kde se nacházela pouze jedna postel, na které se povalovaly další dvě zatčené osoby. Byla to asi 40letá pokladní státní spořitelny a jakýsi tvrdohlavý holič.

Ona nešťastná dáma se původně zdráhala jedné sovětské tankové jednotce vydat denní tržbu Státní spořitelny. Teprve až když ji velitel tanku brutálně kopnul mezi nohy, dal jí vedoucí filiálky příkaz, aby vydala okupantům pouze 1000 korun. Tankisté sebrali peníze včetně pokladní a odvezli ji do hotelu “Haštal“. Její děloha silně krvácela, nemohla sedět, a tak ležela na posteli s roztaženýma nohama a tiše sténala. U její hlavy seděl holič a hladil jí vlasy. Snažil se ji uklidnit. Byl zatčen, protože odmítal sovětskému poddůstojníkovi vydat mýdlo na holení. Holič se prosadil, byl na svůj výkon nesmírně hrdý a neustále opakoval: “To mejdlo vode mne nedostanou, kdyby mě měli voběsit!“

Můj otec seděl na druhé straně postele, obdivoval tvrdohlavého holiče a mlčel. Všechny tyto tři oběti tituloval již zmíněný kapitán bez výjimky “Vrahové!“
Asi tak po hodině zbytečného čekání se vřítil do pokoje upocený voják, popadl mého otce za límec a vláčel ho s sebou do začouzené místnosti sloužící coby vyšetřovna. V místnosti postávali poručík Vasiljev (velitel skupiny vojáků utábořených v průjezdu Dlouhé třídy 25) a vyšetřující kapitán. Tento rudoarmějec vyhrábnul odněkud mladičkého tlumočníka. Podle chování mladíka bylo znát, že si není zcela jist, zdali je tam opravdu jako tlumočník - jak mu Vasiljev namluvil - a nebo zdali rovněž nepatří mezi zatčené. V takovýchto situacích člověk nikdy neví!

“Slyšel jsem od soudruha poručíka, že jste ve svém bydlišti našim vojákům rozdával hovězí polévku a léky. Mohl byste mi vysvětlit, co tím sledujete?“ začal kapitán mírným tónem, používaje oslovení “Vy“. Oslovení “Vrahu!“ chybělo úplně.
“Nic tím nesleduji,“ zněla krátká odpověď mého otce.

Nedůvěřivý vyšetřovatel nebyl s odpovědí spokojen: “Když nějaký kontrarevolucionář naše vojáky vykrmuje, nedělá to přece pro nic za nic. Od ostatního obyvatelstva nedostaneme ani kůrku a Vy vykrmujete naše vojáky hovězí polévkou. Myslíte, že je to normální?“

“Já nikoho nevykrmuji!“ bránil se můj otec. “Lehněte si vedle těch popelnic se 40stupňovou horečkou a hladov se zabalte do těch špinavých proděravělých dek. Já Vám také přinesu talíř hovězí polévky s nudlemi. Ostatně taková silná hovězí polévka postaví jednoho na nohy ...“

“Držte hubu!“ rozkázal kapitán. “Počkejte venku! My se poradíme, co s Vámi provedeme!“

Výsledek zmíněné porady sovětského kapitána a poručíka Vasiljeva bylo nařízení sestávající ze 4 bodů. Bod 1 zněl: “Je nežádoucí, aby rudoarmějci dostávali nějaké podpory od kontrarevolucionářů, protože mají všeho dost, co potřebují.“

Co se týče tohoto bodu 1, je nutné podotknout: dva dny na to následkem nedostatečného ošetření a hladu těžce nemocný okupační voják v průjezdu obytného domu zemřel. Ostatní vojáci vysypali smrduté odpadky jedné z popelnic na dlažbu. Popadli mrtvého nebožtíka za nohy a nacpali jej do vyprázdněné nádoby. Odvezli ho neznámo kam.

Jeho příbuzní dostali údajně zprávu, že “... padl v boji s kontrarevolučními vrahy.“

Úryvek z kapitoly knihy - Jan Berwid-Buquoy: “Das unbekannte Land Tschechoslowakei. Politische Feuilletons für jedermann...“ (Neznámá země Československo. Politické fejetony pro každého), Západní Berlín 1986.

Kapitola pod názvem “Wie ich den 21. August 1968 erlebte“ (Jak jsem prožil 21. srpen 1968) byla nejprve vysílána západoberlínským rozhlasem SFB v srpnu 1985.

V českém jazyce se objevuje poprvé na tomto blogu.