Prvního října 1938 překročily ozbrojené síly německého Wehrmachtu hranice tehdejšího Československa a začaly obsazovat pohraniční oblasti zvané „Sudety“. První jednotky vnikly na území ČSR na linii Karlovy Vary - Děčín - Liberec. Československá armáda se na odpor nepostavila. Přesně to samé se událo o 30 let později 21. srpna 1968: Ozbrojené síly NDR překročily hranice a začaly obsazovat pohraniční území ČSSR. Tak jako tehdy Wehrmacht, vnikly jednotky NDR na území ČSSR po linii Karlovy Vary - Mariánské lázně v síle jedné divize a na linii Děčín - Liberec takřka v síle dvou divizí. Přesně tak jako před 30 lety se československá armáda nepostavila na odpor...

Mezi událostmi 1938 a 1968 spočívá však podstatný rozdíl: Adolf Hitler vlastnil oficiální, i když poněkud pochybný diplomatický dokument, tzv. “Mnichovskou smlouvu“, která mu dovolovala pohraniční území tehdejší ČSR okupovat. Navíc se vůdce nacistické říše díval na československou demokracii jako na úhlavního nepřítele...

Naproti tomu Walter Ulbricht v roce 1968 žádnou smlouvou nevládl, aby mu dovolovala přepadnout ozbrojenou vojenskou mocí svého východního souseda. Vůdce východoněmeckých komunistů se také na žádnou smlouvu při svém vpádu do ČSSR neodvolával. Prostě takový diplomatický dokument neexistoval. Naopak ještě pět měsíců předtím, 23. března 1968 během konference v Drážďanech, ujišťoval Alexandra Dubčeka svou podporou, co se týká nově nastoupeného politického kurzu v Československu.

Navíc je třeba dodat, že vojenský zásah NDR nebyl namířen proti “nepříteli“, jako v případě hitlerovského Německa, nýbrž proti vlastnímu spojenci ve svazku Varšavské smlouvy. Oba státy byly na sebe vázány celou řadou politických, hospodářských a přátelských kontraktů...
Po vstupu na československé území začaly jednotky NDR vyvíjet podivuhodné aktivity. Jeden ze svědků německé menšiny Otto Kraus, člen Národního výboru, o tom vypovídá:

... pustil jsem si 21. 8. 1968 rádio a začal jsem se holit. Náhle jsem zaslechl na stanici Praha první větu: „...neprovokujte sovětské okupanty, zabraňte krveprolití.“ Nechal jsem všeho a jako blesk jsem vyběhl na ulici. V Liberci na ulicích jsem uviděl německé jednotky v bojové pohotovosti. Jedna kolona za druhou, samí Němci. Slyšel jsem jenom německé povely. Zbláznili se snad v Praze. To přeci nejsou Rusové. To jsou Němci.

Když jsem vstoupil do své kanceláře, už tam seděli tři důstojníci armády NDR. Bez okolků mi sdělili, že nás přišli osvobodit od českého útlaku. Kategoricky vyžadovali moji spolupráci...

Dva další českoslovenští občané německé národnosti, Otmar Šimek a jeho přítel Karel Haupt z Kadaně, popsali svá setkání s východoněmeckou okupační armádou následovně:

... byli jsme na cestě s motorkou. Skupinka německých vojáků nás zastavila a chtěla vědět, zda-li máme u sebe letáky. Prohledali nás a nic nenašli. Ptali se nás jestli patříme k německé menšině. Když jsme přikývli, řekli nám, že máme vybudovat “lidovou revoluční obranu“ (Revolutionäre Volkswehr), protože prý tento prostor bude připojen k NDR . Mysleli jsme si, že se jedná o blbý vtip. Ovšem poté, co jsme se doslechli i od jiných členů Německého kulturního svazu (Deutscher Kulturverband), že i oni byly vyzýváni k obdobným aktivitám, nahlásili jsme to do Prahy.

Československá zpravodajská služba - pod vedením Josefa Pavla - obdržela stovky takových hlášení. Příslušníci národnostních menšin - Němci, Poláci a Maďaři byli v Československu od okupačních jednotek vybízeni ke kolaboraci. Pražský rozhlas se 21. srpna obrátil na příslušníky národnostních menšin s upozorněním, že jsou státními občany ČSSR a aby s okupanty nekolaborovali.

Dodnes není zcela jasné, zda-li důstojníci armády NDR to, co v Karlových Varech, Aši, Mariánských lázních a Liberci vykládali, skutečně tak mysleli nebo zda-li se jednalo pouze o pokusy vyvolat neklid a nejistotu, aby tak zlomili odhodlání národnostních menšin klást aktivní i pasivní odpor.

Bezpochyby německá menšina v ČSSR do roku 1968 utlačovaná skutečně byla. Československá ústava z 11. července 1960 se o ní ve svém článku 25 o národnostních menšinách v ČSSR nezmiňuje ani slovem a tím jí považuje de facto za neexistující. Když si na tuto skutečnost v roce 1963 zástupci německé menšiny v ČSSR u prezidenta Antonína Novotného stěžovali, dostali od něho zamítavou odpověď: “Problém Němců v naší republice byl vyřešen vysídlením v letech 1945-47.“

Oněch 200 000 Němců, kteří v té době na území ČSSR žili, pro Novotného žádní Němci nebyli!

Zdali se Walter Ulbricht domníval, že podobně jako 1938 Adolf Hitler najde své Henleiny a Franky, kteří by místní Němce v Československu pro něho mobilizovali, se lze pouze domnívat.

Naopak! V České Lípě byl vytištěn leták, který později tiskový orgán německé menšiny „Prager Volkszeitung“ ve svém listě zveřejnil. Říkalo se tam:

PODĚKOVÁNÍ DUBČEKOVI !
Po 22 letech ignorance našich tužeb a nedostatečném zájmu o to, co nás německé občany sužuje a trápí, slyšíme nyní o programu nového Kulturního svazu (Kulturverband)...V jedno vkládáme oprávněnou důvěru - a to v Alexandra Dubčeka a jeho zdravou národnostní politiku... (Originál v němčině).

Reakcí na propagandistické snahy východoněmeckých politiků bylo, místo kolaborace s okupačními armádami, založení organizace pod názvem Demokratický svaz Němců v ČSSR (Demokratischer Bund der Deutschen in der ČSSR). Výbory a koordinační buňky tohoto svazu působily v Novém Boru, Kamenici, České Lípě a v Mostě. Zahajovací kongres v Novém Boru adresoval 26. srpna 1968 prohlášení všem Němcům na území Československa, ve kterém se praví:

VZHŮRU DO DÍLA! Alexander Dubček požívá takový stupeň obliby, jaký si doposud žádný z politiků nemohl připsat. Ovšem pouze s výrazy sympatií ani naši noví politici, ani my nic nedocílíme. Základním kamenem úspěchu pro obě strany je úzká spolupráce a podpora nového kursu. Velké sympatie, které poslední dobou adresujeme našemu novému vedení státu, by nás měly všechny spojovat na pracovištích, v úřadech, obchodech, na ulicích, při zábavách, jednoduše naprosto všude. Posuzujme člověka podle jeho charakteru a nikoli podle jeho národnosti, majetku, náboženského vyznání nebo rasové příslušnosti!

Tyto a podobné postoje způsobovaly oněm “rudým Prušákům“ - jak je německé obyvatelstvo ČSSR začalo nazývat - nepřeklenutelné starosti. Bylo zcela jasné, že rok 1938 se 21. srpna 1968 opakovat nebude!

Došlo k několika násilným akcím: Před libereckou radnicí zahájili vojáci NDR střelbu na bezbranné civilisty. Jeden muž byl zastřelen a 17 osob bylo zraněno.

Na Staroměstském rynku v Liberci rozstřílely a zdemolovaly ozbrojené síly NDR jakýsi obytný dům...

25. srpna 1968 se stáhly ozbrojené síly NDR z měst do okolních lesů, kde vyčkávaly další rozkazy z Berlína. Ostatně je třeba zdůraznit, že se jednalo o jedinou vojenskou okupační sílu Varšavského paktu, která se řídila článkem čís. 3, tzv. “Moskevského tajného protokolu“, jenž nařizoval, že po 6 až 10 dnech tzv. “normalizace“ je nutné zvážit, zdali ve smyslu článku čís. 5 se může začít se stahováním okupačních jednotek z území ČSSR.

Ve dnech 30. až 31. srpna 1968 opustily ozbrojené síly NDR potichu a nenápadně Československo, jako by zde vůbec nikdy nebyly. Německé menšině na území ČSSR, kterou se snažily předtím získat ke kolaboraci tvrzením, že “toto území bude připojeno k NDR“ na to neupozornily ani slůvkem.

Tento text byl poprvé vysílán 18. 8. 1978 ve zpravodajství „Ost-West-Journal“ západoberlínského vysílače SFB (Sender Freies Berlin) v němčině. V té samé německé verzi ho převzal seminář Nadace Konrada Adenauera (Konrad-Adenauer-Stiftung) v roce 1980 na zámku Eichholz v SRN. V české verzi byl poprvé prezentován na zámku Tábor-Měšice v kooperaci ČIMS/Konrad-Adenauer-Stiftung Prag dne 31. 8. 2008