V poslední době se mi několikrát vrátil ten pocit . Moment, kdy jsem zaskočen realitou, kterou jsem neznal, opouštěl v zimě v roce 1990 obchod sportovní obuví na Mariahilferstrasse ve Vídni.. V kapse sto marek a v hlavě úmysl koupit si tenisky vstoupil jsem sebevědomě dovnitř. Po prvním seznámení s podezíravým personálem přišlo na potřebu rozhodnout se – chci boty na běhání anebo v nich budu jen chodit? Jde mi o pohyb na antuce anebo tartanu či trávníku? Anebo chci módní doplněk?
Až naivně a idealisticky na mě zprvu zapůsobila reakce zaměstnanců CzechInvestu ve chvíli, kdy po vzoru mušketýrů „všichni za jednoho“ opustili veřejnou službu. Ten krok můžeme hodnotit i jako hysterický, možná nezralý, ale v podstatě velmi pochopitelný.
Jsem trochu neposedný na blogera a - jak se ukazuje - potřebuju, aby mě událost přibila k židli, abych něco napsal. A už je to tady. Viktor Kožený, kterého zavřít mohli, pustit museli, je podle mě hospodářský kriminálník s nádechem nepokorného floutka. Není to vskutku nijak objevné, ale mám potřebu úvodem i jasné věci jednoznačně čtenáři vyjevit.