Téměř navlas po čtyřech desetiletích jsme měli první sraz absolventů Základní devítileté školy Úvoz 9, Malá Strana. Až na dvě tři výjimky už nikdo ze spolužáků na Hradčanech ani na Malé Straně nebydlí, naše škola připadla jeptiškám – všechno je jinak...
Už od školních let nesnáším, když mi někdo neodpoví na pozdrav. Možná proto, že nám to dělávali kluci z vyšších tříd. Nechali si nás dojít až k sobě, lehce pootočili hlavou, abychom měli jasno, že o nás vědí, a když jsme je pozdravili, tvářili se, jako by jim ten pozdrav nepatřil, a prošli kolem, jako kdyby říkali: Jsi nic, jsi nula, ty vůbec nejsi...
Svět se virtualizuje. Na internetu začínáme být častěji než doma a pomalu každý, kdo měl kdysi koně nebo aspoň psa, má už své webové stránky a na nich svého webového koně a třeba i celou zoologickou zahradu. Virtuálně se nakupuje, cestuje, vystavují se výtvarná díla. Také já se jednoho dne probudím a budu v počítači úplně celý, ještě dvojrozměrnější než teď, a sebemenší odchylky od nastavených parametrů nelítostně vychytá antivirový program. Pak už bude stačit, aby někdo vypnul proud – a co po nás zbude?
V mém životě existuje snad jediná ulice pojmenovaná po někom v době, kdy dotyčný ještě žil. Nachází se poměrně daleko od Prahy – na okraji Santiaga de Chile – a nese název Calle de Francisco Otta. Když jsme tam šli před asi osmi lety natáčet scénu do Chilských deníků s tehdy více než devadesátiletým malířem Franciskem Ottou, původem z Plzně, pobíhal Pavel Koutecký s kamerou tak nezávisle, že vyprovokoval místního policajta k otázce, co tam děláme.
Když jsme kdysi ještě neměli auto, moje maminka, principálka divadla, často jezdívala taxíkem, i když to byl na naše poměry trochu luxus. Pamatuju se, jak jsme vždycky s úlevou dopadli na zadní sedadla nějakého sedanu, pobědy nebo volhy, a ona řekla: „Do Loretánský na Hradčana.“
Tenkrát v šedesátých letech bývali v Praze ještě taxíkáři na své řemeslo hrdí. Znali každou uličku, věděli, co se kde ve městě šustne, a ochotně to cestou zákazníkům sdělovali.
aneb VAROVNÁ ZPRÁVA ZE STARÝCH NOVIN
Byl pozdní večer a na mě při úklidu ze šuplíku vypadl zažloutlý výstřižek z novin, který jsem si kdysi schoval, protože mi připadal podivný. Titulek zněl: VE STROMOVCE ÚTOČIL HAVRAN. Útok ptáka na lidi ohlásily prý matka s dcerou na linku 158 a mluvčí policie oznámil, že strážci zákona předali informaci kolegům z odchytové služby. Co jsme těm ptáčkům udělali, že jsou na nás takoví zlí?
Kdysi jsem studoval na fakultě žurnalistiky. Náš děkan byl odborník na hlemýždě, ale většina ostatních kantorů nebyla odborníky vůbec na nic, takže jeho jmenování ještě nepředstavovalo nejhorší variantu. Výjimky se v profesorském sboru přece jen našly.
Čas od času mi poštou přijde kniha z Dánska. Bývá pečlivě a tak trochu neosobně zabalena zaměstnancem vydavatelství, se kterým spolupracuje mnou obdivovaný básník Benny Andersen, ale pro mě je ten dárek osobní až až. Rozbalím papír, zírám na verše v neznámém jazyce od blízkého člověka a samotný fakt, že mi tu knihu nechal poslat, mě naplňuje dětinskou radostí.
Jedna jiná paní redaktorka mi zavolala a ptala se, jestli bych jí mohl písemně odpovědět na anketní otázku. Zeptal jsem se, jak ta otázka zní.
„No, měl byste napsat o něčem, co jste dělal poprvé. Za větu ‚Jak jsem poprvé‘ si prostě doplníte, co budete chtít, a můžete psát o čemkoli, co vás napadne.“ „K tomu ani nemusím nic doplňovat,“ řekl jsem. „Mohu vám prostě napsat o tom, jak poprvé jsem,“ nabídl jsem se. Souhlasila.
aneb Češi jsou úžasní!!!
Uprostřed horkého islandského léta (letos naměřili v Reykjavíku historický rekord – 26,2 stupně Celsia) za mnou přišla jedna paní z mé turistické skupiny. Zatvářila se tragicky a pravila:
„Nevíte, prosím vás, co to bylo? Já jsem to snědla.“
Lidé na prázdninách se většinou chovají úplně jinak, než by se chovali jindy. Jsou odvázanější, veselejší, hravější a někdy zrovna tak neuvěřitelní jako tahle dáma.
„
aneb PROFÁNNÍ PŘÍBĚH
„Když něco nevím, tak si to vygoogluju, ne?“ pravil mladý muž dívce v tramvaji. Vystoupili a
pak už se během noční jízdy v téměř prázdném voze nic nestalo, a tak ta věta visela ve vzduchu, jako by ji tam někdo vytesal. Nezbavil jsem se jí ani na ulici, ani ve výtahu.
„Když něco nevím, tak si to vygoogluju.“
„Proč si lidi pořád stěžujou na program v televizi,“ ozval se spolužák Zdeněk, když jsme si dali fernet na zahrádce U Kaštanu, „vždyť se to dá vypnout, ne?“
Zrovna jsme měli své dny, jak nám někdo z té bedny trvale připomíná před každým fotbalovým zápasem, jak nás zpracovává vždycky, když se chceme podívat na zprávy. Přiťukli jsme si a on pokračoval:
„A co pořád máš proti komerční hudbě v rádiu? Nech to plavat a přelaď někam jinam anebo si pusť desku. Každý ať si dělá, co se mu líbí.“
(Malý noční rozhovor)
Usnul jsem nad hudebním časopisem Hi-Fi Voice. Zrovna jsem si četl o tom, že experimenty prokázaly, jak poslech Mozartovy hudby u zkoumaných osob výrazně zvýšil jejich inteligenční schopnosti. Měl jsem za sebou těžký den, víčka už se nedala zvednout, propadl jsem se do snu a ocitl se zničehonic v rozhlasovém studiu. Byl jsem moderátorem a naproti mně na židli pro hosty trůnil – Wolfgang Amadeus se sluchátky na uších! Vypadal trochu komicky, ale zachovale, mluvil dokonce česky.