Když nám teď Nejvyšší správní soud ukázal, jak skvěle supluje epidemiology, hygieniky i zdravotnické úředníky, mnozí právně nepokročilí občané si klepou na čelo, co si to soudci troufají, když přece nemají doktoráty z bacilů, ale z paragrafů.

Přitom si tito kritici neuvědomují, že právo je základem všeho. Proto jsou soudci, i ti ze z Plzně, chytřejší než ostatní úzce zaměření odborníci, jimž přináleží označení – s prominutím – za fach idioty, neboť kromě svého oboru dál už nedohlédnou.

Jestliže právě díky soudcům, a navzdory vládě, jsme se mohli o 14 dní dřív vrátit k dlouho odpíraným slastem pohybu v prostoru, ve vodě, či konzumovat mezi čtyřmi stěnami vzdáleni jen 1.5 m od stolu se stejně šťastnými strávníky, pak nejde o nic zcela převratného v počínání soudů.

Je už jejich údělem napravovat zpackané věci. Někdy však drobně selžou, například Ústavní soud, když nedávno odmítl projednat žalobu senátorů na špatný daňový zákon, který jim nevyhovoval, a soud to alibisticky zdůvonil, že se nemůže plést do činnosti parlamentu. To je však nesvětlá výjimka.

Své napravovací poslání však soudy zodpovědně plní už celá staletí, režim nerežim.

Dokládá to i jedna z počátečních verzí rukopisu slavného humoristického románu, kdy duševní způsobilost hlavního hrdiny přezkoumává nikoli koncilium psychiatrů, ale nezávislý soudní senát.

„Kolik je 12897 krát 13863?“

„729.“

„Myslím, že to úplně postačí,“ řekl předseda senátu.

„Toho idio.., ehm, člověka musí doktoři z blázince ihned pustit, protože chybně zdůvodnili, proč je..cvok.
Ne proto, že by neuměl do pěti počítat, ale proto, že počítá do 729. Internaci zrušit!

A kde máme tu dámu se žlučníkem, abychom rozhodli, jestli má jít pod kudlu, když doktoři si nejsou jistí?