„Šéfe, četl jste o synovi prezidenta Bidena, jak se dal z ničeho nic na malování olejů, a obrazy teď prodává za půl milionu?“ ptal se Ovčáček prezidenta, a bylo patrné, že má něco za lubem.

„Četl, je to pěkné chytráctví – a co jako, já s tím? Myslíš, že bych snad měl přemluvit Kateřinu, aby to s obrazy zkusila taky? Nebo, nebo dokonce Ivanku?!“

Ovčáček horlivě přikyvoval, ale prezident měl jasno a řekl rezolutně: „Káťu to nezajímá, a Ivanka, ta by mě hnala!“

„No dobře,“ nenechal se mluvčí odbýt a naléhal dál, „a co kdybyste to zkusil vy, šéfe?“

„Já, a malovat? Tak zaprvé to neumím, a zadruhé by to nebylo důstojné hlavy státu. To by na mě zase Láska podal k ÚS žalobu, že neprezidentuju, ale věnuju se čmáranicím,“ měl prezident jasno.

„A co by bylo tomu senátůrkovi do toho? Koníčka přece smí mít i prezident,“ oponoval Ovčáček

„Vlastně jo, koníčka mít můžu, ale nebylo by to od prezidenta poněkud výstřední?“ nebyl si Zeman jistý.

„Ale kdepak! Je doloženo, že si kreslil i Masaryk a nejenom, když byl ještě poslancem ve Vídni a nudil se při jednáních, ale právě i tady v Lánech. A maloval si sám i prezident Novotný. A taky Havel měl doma vodovky, A co teprve Klaus!“

„I Vašek?“ podivil se Zeman.

„No jistě, co myslíte, že celá ta léta dělá v tom bývalém zámečku s krycím názvem IVK? Maluje historická velkoplošná plátna. Chce dát na frak Muchovi s tou jeho Slovanskou epopejí. Maluje Klausovu epopej.“

„Opravdu? Ale pro to musí mít nadání, mně by to nešlo, já neznám tolik anatomii, leda bych dělal krajinky, a i ty bych špatně trefoval – a hlavně, malování chce trpělivost, a já bych to považoval za ztrátu času, kdy jsem si místo toho mohl dát dvě tři hodinky šlofíka.“

„Nadání ani nepotřebujete, šéfe,“ nechtěl ustoupit Ovčáček, “mladej Biden ho taky nemá a proto maluje abstrakce, takové ty barevné čmáranice, kterým nikdo nerozumí, ale nepřizná to.“

„Už jsem řekl, ne“, trval prezident na svém.

„A, co kdybyste to přece jenom zkusil být abstraktní a dokonce se stát průkopníkem zcela nové techniky, tak zvaného mimoděčného umisťování,“ lákal Ovčáček.

„To byste vešel do dějin výtvarného umění a vystavovali by vás všude. V New Yorku, v Londýně, v Římě.“

„Myslíš, že i v Treťjakovské galerii v Moskvě a v leningradské Ermitáži?“ neskrýval naději.

„Jistě, šéfe. I v Pekingu!“ vynesl Ovčáček trumf.

„No dobře, přemluvil jsi mě. Kdy mám začít?“

„V poledne, šéfe.“

„Ale to přece obědvám,“ oponoval nevrle prezident.

„No právě proto, budete tvořit souběžně.“

„A to mám jako střídat v ruce vidličku a štětec?“

„Štětec ani plátno nebudete vůbec potřebovat. Plátno nahradí ten, ten – no bryndák, co stejně používáte, a skvrny, které se na něm během jídla objeví, ty budou obraz vytvářet.“

„Myslíš, to, co mi od hub.., ehm úst ukápne a udělá flek?“

„Jaký flek? Nanese barevného činitele,“ řekl Ovčáček stylem uměnovědce. „A po obědě se dílo nechá zaschnout a pak se přestříká glazurou a zarámuje.“

Hodiny odbily dvanáctou a Ovčáček spokojeně řekl:

„Dneska máte rajskou, což je barevnostně optimální.

Švestkovou omáčku budete mít zítra, ta se taky hodí. Ale ta koprovka, co bude pozítří není nic moc, je málo kontrastní, nahradíme ji pořádně propaprikovaným gulášem.. No prostě vám zařídím, šéfe, mistrovský jídelníček.“