V posledních dnech i hodinách neutichá vzrušená diskuse kolem Zeleného plánu Evropy. Proti jeho údajně zbrklému zavádění horlí svorně předvolebně levice s pravicí.

Unisono varují: Hrozí nám ožebračení, zdražování všeho, a k tomu ještě i prudké snížení kvality života způsobené nedostupností aut pro široké vrstvy, které na vozy s bateriemi nebudou mít, čímž se vrátíme do poloviny minulého století za éry socialismu s nelidskou tváří.

To snad Brusel chce?

My ale ne!

K ozdravění klimatu musíme přistupovat optimálně, což v praxi české cesty znamená pomaloučku, polehoučku. I ta auta si přece zaslouží dožití, a ne předčasného vyhození na vrakoviště, protože „najednou“ smrdí a jsou prý morálně zastaralá. Ejhle, jak se v nemorálních časech morálka hodí.

Při tom všem lamentování si však v jistém zaslepení neuvědomujeme, jakého štěstí se nám vlastně dostalo, protože právě tohle je přelomová doba.

Stejná, jako když němý film marně zápasil s nástupem zvukového filmu, nebo když ještě velmi nedávno jsme museli vyhodit televizory a koupit si nové, nebo k těm stávajícím dát černé skříňky se dvěma ovladači, protože skončila éra tzv. analogu. I éra parních lokomotiv už je dávno pryč. Éra gramofonů na kliku nebo Polárky za korunu a Eskyma za pdesátník, taky. Konce ér jsou prostě normální.

Teď - tedy ne zítra, ani za rok, ale za deset, patnáct let – skončí více než stoletá éra aut na benzín a naftu.



Naše rozčilování nad neodvratně blížícím se pokrokem je slyšet daleko, i na britské ostrovy, dokonce do Královského technického muzea…