Ve stínu klasických Tří oříšků pro Popelku, jež budou mít obvyklé vánoční pre v mnoha evropských televizích a samozřejmě i u nás, zůstává premiérově v kinech uváděná norská verze tohoto českého národního skvostu.

Poněkud drsně se do ní obula významná kritička, a nenechala na ni nit suchou. Všechno je prý špatně. Norka v hlavní roli je příliš stará, a blondýna, žádný vrabčí prcek.



Princ je naopak zženštělý, macecha vypadá moc démonicky a dokonce se tam dva muži líbají. A nehrají pod obrázky skvělého Svobodova ptáčka!

Taková slova mohou divácký osud filmu zpečetit.

To mnohem lépe dopadá další verze slavného filmu, promítaná na placené specializované televizi. Tam hlavní roli nehraje ani mladá drobná Popelka či modrooká nordická blondýna mezi pětadvaceti a třiceti, ale mladý muž, který prožije podobný příběh jako klasické dívčí Popelky.


Žije tady a teď, a je svými nevlastními sestrami a otcovou manželkou ponižován a musí jim „sloužit.“ Zahledí se však, stejně jako všechny Popelky, do mládence na ženění z nejvyšších pater. Atd. Dopadne to dobře. Na polibek dojde a finálovou jízdu otevřeným sporťákem ve dvou ptáček doprovází.

Aktuálně zaujme další inovace Oříšků. Pochází z produkce Uličního kanálu. (Nezaměňovat prosím za kanál, kde můžeme už léta vidět Ulici.)

Street canal je televizí, která mapuje dění na ulicích a prezentuje příběhy všedních dnů všedních lidí. A právě na chodníku nalezla jednu z Popelek jako hrdinku pro osobitou transformaci oříšků se silnou sociální notou, kde slova o hnízdu v závěrečné písni opravdu dojímají.



A ještě jednou k vánočním dnům.

Zaznamenali jsme povzdech slavného Alberta Einsteina na adresu zcela neschopné plašanské vlády, která by se měla z Berlína jezdit učit do Česka, za jistě příštím nobelistou kolegou Válkem, jak se vyhání covid ze země.