„Jsem rád, že pan premiér vyhověl mé prosbě a urgentně svolal Bezpečnostní radu státu“, řekl prezident na úvod a dodal: “Podle mého soudu, je situace totiž vážná, až kritická.“


„Ale jak to?“ reagovala překvapená ministryně obrany. „Moje rozvědka akutní nebezpečí nenahlásila.“

„Ani tady Koudelka s ničím mimořádným kromě běžných Rusáků a Číňanů, co nám tady slídí, nepřišel,“ doplnil kolegyni ministr vnitra.

„Pan prezident kritickou situaci, která nastala, jistě nemínil ve vztahu k vnějšímu ohrožení, jsme přece součástí NATO,“ uklidňoval zaskočené ministry premiér, „ale měl na zřeteli vnitropolitickou situaci, že? V posledních dnech a hodinách je společnost ve varu, což se přičítá tady kolegovi Stanjurovi, a proto tu také dneska je.“

Ministr financí se lehce uklonil a začervenal se.

„Když jsem chtěl vysvětlení, jak to s tou navrhovanou přidanou hodnotou je,“ pokračoval premiér, „která se dostala mezi lidi a pobouřila je, řekl mi, že jde o nešťastnou náhodu. Ale ať to vysvětlí i vám.“

„No, o žádný ministerský výstup, jak my říkáme schváleným materiálům, opravdu nešlo, byly to jen rukou psané poznámky, nezávazné eventuality, že bychom mohli zdražit třeba léky, teplo, lístky do kina, hotely, pívo, ale na druhé straně třeba zlevnit loterie.“

„Ale jak se ty poznámky dostaly ven?“ zeptal se Rakušan a poťouchle dodal: „to jsi je poslal do televize na vrátnici?“

„Jéžiš ne,“ bránil se Stanjura. „Ale protože nebyly v režimu utajovaných skutečností, tak jsem je do trezoru samozřejmě nedával. A jelikož to byly vlastně pitomosti, kterými jsem si jen tak krátil dopolední dobu přestávky, a nikdo soudný by je nemohl brát vážně, zejména tady kolegové z koalice, tak jsem ty čmáranice hned potom, co jsem dojedl svačinkový párek, hodil do koše! A na papíru musel zůstat ještě mastný flek, tedy můj otisk.

„S tím otiskem to souhlasí“, vyletělo z Rakušana. A když se na něj ostatní překvapeně podívali, jak to ví, dodal: „Máme přece specialisty. A své lidi v terénu.“

„To ovšem znamená,“ navázala Černochová, „že Zbynďa, ehm, že pan ministr své, ehm, svoje poznámky před odhozením neznehodnotil ve skartovačce!“

„Ale vždyť nebyly tajné,“ nechápal Stanjura. „A pořádně jsem je zmuchlal, než jsem je vyhodil.“

„Souhlas,“ opět přitakal Rakušan. „Papír se ovšem dal snadno narovnat, jak nám na vnitro poslal anonym e-mail s fotokopií. Chtělo to řezačku, nebo spálit.“

Stanjura prožíval hotová muka. Vždyť to myslel tak dobře.

„Mně z toho vychází,“ znovu se přihlásil prezident, „že koše se zmocnil někdo nedůvěryhodný, bez patřičné prověrky, a papír vyňal a donesl do televize.“

„Jistě, pane prezidente,“ navázal šéf kontrarozvědky, „musel to být někdo s blízkým vztahem k pracovníkům televize, nebo dokonce její maskovaný zaměstnanec." V místnosti to zašumělo obdivem.

"Pane kolego", obrátil se šéf BISu přímo k ministrovi, " kdo tehdy ve čtvrtek před Velikonoci vynášel koš, vzpomenete si?“

„Jako vždycky to byla uklízečka..“ začal s odpovědí Stanjura, ale pak se zarazil. „Ale ne, byl to nějaký chlapík, prý zaskakoval..“

„Nebylo na něm něco podezřelého, tedy zvláštního?“

„Snad jenom to, že měl kapuci.“

„A nikoho vám nepřipomínal?“ pokračoval ve výslechu plk. Koudelka.

„Ale jo,“ svitlo ministrovi, „teď s odstupem mě napadá, že měl tvář trochu podobnou, jako něco mezi tím Řezníčkem a Kubalou z Událostí.“

„Souhlas“, opět potvrdil Rakušan, máme to na kamerách.


„Je to poučení pro příště“, konstatoval premiér. „Bez řádného znehodnocení nic nevyhazovat.
A taky si nedělat nezávazné poznámky na hlavičkový papír s předtištěným nadpisem: ROZHODNUTÍ MINSTERSTVA FINANCÍ. Pak takové nesmysly nebude nikdo brát vážně a chystat revoluci.“

„Jistě, Pěťo – tedy pane premiére,“ přitakal s ulehčením ministr financí.

„Já osobně,“ dodal prezident, „bych si takové věci nikam nepoznamenával, což mi praxe potvrdila, třeba u plánků mrtvých schránek nebo telefonů kontaktních osob v nouzi. Hlava je nejbezpečnější trezor.“

No jo, ale to chce mít cvičeného pamatováka, pomyslel si ministr.
"Hlavně, že mi to šílené vysvětlení zbaštili – anebo se aspoň tak tváří.“