Politická reality show

Aneb jde o to, jak se věci nazvou.

Máme před sebou summit EU, druhý a důležitější ze dvou konaných během německého předsednictví. Angela Merkelová si kladla za cíl dosáhnout přijetí smlouvy, která by nahradila zablokovanou evropskou ústavní smlouvu. Zdá se, že kancléřka může svůj ambiciózní cíl splnit. Brání jí v tom asi již jen trucující Polsko, které chce se svými 40 miliony občanů hrát významnější roli, než zatím přísluší agrární, postkomunistické zemi, která pod vedením dvojčat Kaczyňských řeší televizní seriál pro nemluvňata či zákaz vydávání Franze Kafky.
Polsko má v systému dvojí většiny (55% členských zemí a 65% občanů EU zakotvené ve schválené ústavní smlouvě) identickou pozici jako stejně velké Španělsko a nepoměrně lepší pozici, vzhledem k počtu obyvatel, než Německo. To ostatně platí pro všechny malé a menší země.
Z vývoje posledních spíše dnů než týdnů se naštěstí zdá, že Česko nebude stát za polskými fundamentalisty, ale podpoří drtivě většinový názor, že EU potřebuje novou smlouvu, která se nebude jmenovat „ústavní“, přesto bude znamenat zásadní zlepšení spolupráce 27 členských zemí EU již od voleb do Evropského parlamentu v roce 2009.
EU přistoupila na splnění požadavků odpůrců evropské ústavní smlouvy. Tím spíš se ukázalo, jak byly vlastně malicherné či spíše směšné. Smlouva bude smlouvou a nebude tedy zbytečně předstírat, že je ústavou. V novém textu se nebude zmiňovat vlajka a hymna, i když fakticky existují, ať se již úryvku z Beethovenovy Ódy na radost bude říkat znělka či hymna, a vlajka EU visí kromě pražského Hradu snad na všech úředních budovách po celé EU. Také holandský návrh, který „zásadním způsobem“ prohlubuje vliv národních parlamentů je úsměvný – prodlužuje totiž jen lhůtu danou v ústavní smlouvě z 6 na 8 měsíců. Podobně se přejmenuje evropský ministr zahraničí, ale společná zahraniční a bezpečnostní politika je nutností, kterou nechce vidět jen krátkozraký politik obávající se ztráty svého vlivu v domácí politice.
Zdá se, že taktika kancléřky Merkelové uspěje. Zbaví-li se nová evropská smlouva některých červených hadrů dráždících euroskeptické býčky, můžeme se dočkat posunu v evropské spolupráci a integraci. Jiná cesta totiž skutečně není, pokud chceme dát šanci Evropě jako geostrategickému partnerovi v globálním světě s dominantními Spojenými státy, Čínou, Indií, Ruskem, i Brazílií….
Škoda, že politici, kteří se podíleli na vzniku ústavní smlouvy, nedokázali vysvětlit důležitost tohoto dokumentu občanům ve svých zemích. Je to projev neschopnosti politiků oslovit občany a neochoty občanů uvěřit politikům.
Dnešní doba bohužel nepatří vizionářům a silným osobnostem, ale politickým manipulátorům a technologům moci, kteří nazývají věci názvy prověřenými průzkumy veřejného mínění, přijatelnými pro zprůměrňované občany a neprovokují vizemi za hranicemi představivosti diváků televizních reality show.

Máme respekt k autorovi díla?

V kině patřím k těm, kteří sedí do posledního titulku a sledují, kdo česal slavnou holywoodskou hvězdu či jí venčil psa, kde se točilo a komu se děkuje, v novinách se pod článkem i fotkou dívám po autorovi. Dost mne uráží neúcta některých televizí k hercům a autorům tam promítaných filmů. V poslední době je to možná méně častý nešvar, ale vám nevadí zmenšení titulků na konci filmu do malého pruhu na obrazovce – ono už i tak je to problém, je přečíst, natož v této podobě. Přitom herci, tvůrci hudby a dekorací, kaskadéři, animátoři, lokální týmy v zemích, kde s natáčelo apod. si zaslouží být přečteni – už jenom proto, že se sluší respektovat jejich podíl na díle.
Nejhorší je anonymita herců seriálů – například v jednom z lepších nových českých seriálů Ordinace v růžové zahradě se ve zbytečně dlouhých, již mnohokrát opakovaných, úvodních titulcích objeví vždy jen několik klíčových herců – ale většina z jejich kolegů obsazených třeba i v malých rolích je jen součástí rychle běžícího bloku jmen na konci dílu. Nejsme s manželkou žádní televizní maniaci – nemáme na to moc času – abychom poznali kdekoho z různých show a snídaní, ani nečteme televizní časopisy, takže nás mrzí, že jsou pro nás mnozí talentovaní herci takhle „zamaskováni“. Z některých se staly hvězdy televizních obrazovek, jako třeba z Ivany Jirešové či Jitky Čvančarové, ale že Jirku Brázdu z Konírny hraje Ivan Jiřík nebo veselou sestru Mirku Kristýna Kociánová, zjistíte snad jedině brouzdáním na internetu. Konkurenční Letiště na tom ovšem z tohoto hlediska není o nic líp.
Nejde mi ovšem jen o seriály – jde o problém respektu k autorství jakéhokoli typu – fotografie se přetiskují, aniž se to jejich autoři dozví a aniž by byli pod svým dílem uvedeni, natož dostali honorář, domy se přestavují, aniž by investor oslovil jejich autory, platit poplatky za reprodukci hudebních děl považujeme většinou za zbytečnost. Nevážíme si autorských práv k dílu někoho jiného. Média by nás v tomto směru mohla trochu kultivovat. Je to i v jejich zájmu, jsou autorským dílem.

Václav Klaus – Národní knihovna - Jan Kaplický

„Klaus se přiváže ke kolejím na konečné tramvaje na Letné a zabrání tak vlastním tělem stavbě Národní knihovny podle návrhu Jana Kaplického“ je pro mě zpráva kandidující na Zprávu roku 2007. Když nepomůže štvavá kampaň pár závistivců a staromilců v médiích, vezme vše do ruky prezident. Jeho Pražané mu přece rozumějí – my Prahu nedáme, radši ji zbouráme. Pan prezident by prý možná stavbu připustil někde na Praze 9, možná za jejími hranicemi, ale na Letné? Prý jen přes jeho mrtvolu!
Škoda že nám letopisci nezachovali komentáře Karla IV, poté co zjistil, jakou hrůzu špičatou mu to Matyáš z Arrasu a po něm Petr Parléř staví na Hradě. Tu gotickou modernu nikdy, jen přes mou mrtvolu? Možná ji tak postavit někam do karlštejnských hvozdů, ale na Hrad? Nikdy? Co by tomu řekl můj podaný lid? Obracel snad Rudolf II Habsburský oči v sloup nad rozevlátými průčelími barokních chrámů a paláců? Ani dobrotivý císař pán nezabránil výstavbě kubistických domů pod Vyšehradem.
Naopak - prezident Masaryk pozval na pražský Hrad Slovince(!) Josipa Plečnika, dokázal se vyhnout zákonu o veřejné zakázce i vlivu České komory architektů, ale zato výsledek za to stojí….
Václavu Havlovi se Tančící dům nijak zvlášť nelíbil, notabene vedle vlastního domu, ale dokázal být natolik velkorysý, že se nikam přivazovat nechtěl. Díky tomu máme v Praze aspoň jednu soudobou skutečně kvalitní a dostatečně světově známou architekturu. Dnes součást turistických tras japonských turistů.
Věřím, že zapšklost a malost nezvítězí nad odvahou a vizí – věřím také, že místo odmítnutí v odborné diskusi nezvítězí „odmítnutí“ z nedostatku financí či z důvodu koordinačních problémů s výstavbou tunelů Městského okruhu, změny územního plánu atd..... Investice na výstavbu knihovny je menší, než každoroční „poslanecké pomníčky“. Byla řádně naplánována včetně nezbytné rekonstrukce Klementina a Vlastimil Ježek prokázal velké organizační a diplomatické schopnosti prosazením celého procesu přípravy.
Ano, také si jako mnoho kolegů trochu myslím, že se v architektonické soutěži očekával Kaplického návrh, a že jeho rukopis nikdo nemohl nepoznat. Znám jeho hluboké zklamání a mrzutost z nepochopení a neuznání doma – v Čechách. Je možné, že se v podmínkách soutěže něco nedotáhlo na 105%, ale sekretariát UIA v Paříži právě potvrdil regulérnost proběhlé soutěže.
Kaplického knihovna by se po realizaci zařadila mezi několik desítek světově proslulých moderních kulturních staveb a vrátila by Prahu do společnosti měst, která mají nejen skvělé památky, ale žijí i soudobou architekturou a uměním. Navíc knihovna se postavit musí, alternativou je pronájem skladových hal u dálnice a znepřístupnění sbírek.
Knihy jsou pamětí každého národa. Jejich trvalá dostupnost je šancí pro příští generace se z této paměti poučit.

Nevěřte všemu

Americká CNN vyklonovala tento týden Klause Topolánka, jako novou hlavu České republiky. Ta CNN, kterou jsme skoro nábožně začali svobodně sledovat před 17 lety s pocitem, že když Christiane Amanpour (vy na rozdíl od některých českých novinářů víte, že jde o ženu) něco říká, tak to musí být pravda. Nějak jsme si nebyli ochotni připouštět, že CNN nejenže pohlíží na svět výhradně americkýma očima, ale že jde o soukromou stanici, která sleduje i komerční zájmy a především, že některá místa planety jsou pro ni tak okrajová, že o nich takřka nic neví a nestojí jí za to, něco si důkladně zjišťovat. Až mi skoro bylo pana prezidenta líto - když už se konečně dočkal Bushovy návštěvy, tak se stal jen křestním jménem premiéra, kterého ještě označili v titulku za presidenta, zatímco prezidenta Klause prý oslovoval prezident Bush: pane premiére.
Média se nevyznamenala poprvé a ani naposledy. Jde prostě jen o další důkaz toho, že se nemá věřit všemu. Bohužel, tuhle lekci si Češi ani po 17 letech po listopadu 1989 nezapamatovali. Jinak by před pár lety nemohl vzniknout mystifikační projekt Český sen, jinak by si tisíce Čechů nekupovaly brak vydávaný reklamou za prvotřídní zboží.

Dobrý den prapore hvězd a pruhů!

Svět se zbláznil a doba vymknutá z kloubů šílí…. Ministryně Vlastička zpívá majorovi Bushovi….

Více »