Kruh se uzavřel
Ak. arch. Jan Kaplický, FRIBA
18.¨4. 1937 – 14. 1. 2009
Poprvé jsem se s Janem Kaplickým setkal osobně v roce 1988 v září, pokud mne po 20 letech paměť neklame, když jsme jej přesvědčili díky tehdejšímu studentu architektury Jakubu Ciglerovi, aby zde představil některé své práce. Mně se podařilo pod hlavičkou ČSVTS – pro mladší Československé vědeckotechnické společnosti - najmout přednáškový sál v Domě techniků na Novotného lávce, aniž by soudruzi tušili, čí a jaká to bude přednáška. Sál byl zcela zaplněn a většina z nás okouzleně sledovala dvě plátna, kde se střídaly záběry „biologické konstrukce“ s konstrukcemi od Kaplického Future Systems. Rozpětí bylo ohromující – od designu stolu pro vesmírnou laboratoř NASA, přes soutěžní návrh na dům na Picadilly Circus až k mobilním domům plovoucím na vodní hladině či zavěšeným na jeřábech.
Přestože Jan Kaplický tehdy dokázal se svým osobitým výkladem urazit leckterého architekta navrhujícího „tradiční domy“, pro mne, stejně jako i mnohé kolegy, znamenala přednáška jedno z mála oživění šedé domácí reality. Vyjet za světovou architekturou se v té době příliš nedalo.
Potom jsem jej dlouho neviděl, sešli jsme se až koncem devadesátých let. Byl frustrovaný domácím „odmítáním“ své tvorby, strašně si přál dokázat i v Čechách, jaký má talent a že jeho světové renomé není náhodné. Doma ovšem není nikdo prorokem a Češi jsou, jak známo, tvrdé palice.
Jan Kaplický odešel do Velké Británie v roce 1968 po ruské invazi. Začátky nebyly v cizím prostředí lehké. Pracoval v atelieru Denyse Lasduna (autora novostavby Národního divadla v Londýně), poté u Richarda Rodgerse a Renza Piana, Spencera a Webstera, byl zaměstnán v Louis de Soissons Architects, i u Normana Fostera. Během krátké spolupráce na projektu „Přístav pro Brighton“ (kam jej dostala Eva Jiřičná) se seznamuje se svým budoucím spolupracovníkem Davidem Nixonem a v roce 1979 spolu vyhrávají první soutěž a zakládají firmu Future Systems.
Kaplického jméno se postupně stávalo velmi populárním s tím, jak přibývaly zakázky, výstavy a přednášky.
David Nixon odešel v roce 1986 do Ameriky, a tak se v roce 1989 stala Amanda Lavete partnerkou Future Systems, a později také manželkou Kaplického a matkou jejich syna Josefa. Začátek nového století pak znamenal explozi ve všech oborech Kaplického tvorby. Future Systems se zúčastnili mezinárodních soutěží, na příklad na New Acropolis Museum, na La Grande Bibliotheque v Paříži, Musee de Quai Branly a na novou budovu Natual History Museum v Londýně. Realizovali projekty Hauer - King House, privátní dům ve Walesu, plovoucí mostu v Docklands, Obchodniho domu Selfridges v Birminghamu, který se dostal i na poštovní známky, chystá se museum Maserati v Modeně.
Mezi rokem 1989 a dneškem se Jan Kaplický zúčastnil asi 80 výstav, přednášel ve více než 25 zemích, účastnil se mnoha pracovních symposií se studenty na různých universitách. V roce 1999 Future System dostali Stirlingovu cenu v soutěži o nejlepší budovu roku za Mediální centrum na stadionu Lords.
Ačkoli jméno Jana Kaplického a jeho projekty jsou známé prakticky po celém světě, jeho působení v České republice bylo dlouho omezeno jen na několik přednášek a nerealizovaných projektů. V období před odchodem z ČSR v roce 1968 tu realizoval jen rampu k vile Jaroslava Dietla a rodinný dům manželů Dvořákových Na Dobešce.
Když v březnu 2007 zvítězil Kaplického tým v mezinárodní soutěži na Národní knihovnu v Praze na Letné, zdálo se, že se vše změní, a to nejen v profesní oblasti, ale i v osobním životě. Sršel energií, byl šťastný – protože zamilovaný do Elišky, která jej inspirovala i při navrhování knihovny.
Kruh se uzavírá, řekl mi, když jsem ho vezl z filmového festivalu v Karlových Varech v červenci 2007 na ruzyňské letiště. Věřil, že se mu podaří realizovat i několik dalších návrhů na rodinné domy. Následovala utajená rodinná svatba v Loosově vile dr. Müllera v říjnu a později i Lízino těhotenství. Jednačtyřicet let rozdílu ve věku obou partnerů jako by nic neznamenalo.
Ani osobní štěstí však nedokázalo vymazat hořkost z reakcí některých kolegů na soutěž i z postoje presidenta Klause a dalších veřejně činných osob (například M. Knížáka). A to ještě médii nezněly ty nejhorší urážky, výroky a útoky, fialové chrchle, hleny...! V souvislosti s knihovnou Jan Kaplický často připomínal, že v Česku existuje dlouhá tradice téměř až nenávisti k těm, kteří žijí nebo žili v cizině - Voskovec, Destinnová, Kundera… Cítil se být odmítán.
V té době již naplno vypukl „boj o knihovnu“, který se těžce podepsal především na Johanově psychice. (Johanem jen nazývala Eliška a v Londýně žijící syn Josef prý proto navrhl, ať se jeho očekávaná sestra jmenuje Johanka.)
Přestože si nepamatuji, že by si stěžoval na zdravotní problémy, je i z fotografií zachycujících po dva roky od ukončení soutěže Janovu ušlechtilou tvář patrné, jak nepřízeň a odpor vůči jeho návrhu do ní vepsala únavu. V režii nejvyššího dirigenta osudů se 14. ledna, jak na absurdním divadle, uzavřel kruh Johanova života, kdy jen pár hodin po narození dcery, jej cestou z porodnice na oslavu s přáteli zradilo srdce.
Unikátní dílo Jana Kaplického teprve čeká na skutečné ocenění, bohužel v Česku není mnoho co hodnotit – pokud by se ovšem nepodařilo, navzdory odporu mnohých mocných, postavit Národní knihovnu v Praze a koncertní síň v Českých Budějovicích. Je to reálné? Nebude to jistě lehké, velmi osobitá, individuální architektura s tak výrazným rukopisem geniálního tvůrce by se v rukou málo talentovaných realizátorů snadno mohla stát nepodařenou karikaturou návrhu. Věřím však, že architekti z kanceláře Future Systems by ve spolupráci s mezinárodním týmem inženýrů a expertů v oboru konstrukcí a technologií, dokázali realizovat ten nejlepší živý pomník architektovi, který tak miloval organické tvary inspirované přírodou, ale zhmotňoval je s pomocí kosmických technologií 3. tisíciletí.
Velká česká architektka žijící v Británii, Eva Jiřičná, která prokazuje ve svých vzpomínkách na život s Janem Kaplickým neobyčejnou velkorysost a laskavost, jej označuje za nejtvořivějšího člověka, kterého v životě potkala a říká, že jeho tvorba je poetická i přes to, že vychází z technologie a jeho širokých znalostí všeho druhu; jeho vize patří mladé generaci, a proto se často setkává s kritikou generace starší.
Doufejme, že budoucí mladá česká generace bude mít možnost Kaplického dílo také osobně využívat a poznávat.
Psáno pro č. 1-2 Development news - Wagner press
18.¨4. 1937 – 14. 1. 2009
Poprvé jsem se s Janem Kaplickým setkal osobně v roce 1988 v září, pokud mne po 20 letech paměť neklame, když jsme jej přesvědčili díky tehdejšímu studentu architektury Jakubu Ciglerovi, aby zde představil některé své práce. Mně se podařilo pod hlavičkou ČSVTS – pro mladší Československé vědeckotechnické společnosti - najmout přednáškový sál v Domě techniků na Novotného lávce, aniž by soudruzi tušili, čí a jaká to bude přednáška. Sál byl zcela zaplněn a většina z nás okouzleně sledovala dvě plátna, kde se střídaly záběry „biologické konstrukce“ s konstrukcemi od Kaplického Future Systems. Rozpětí bylo ohromující – od designu stolu pro vesmírnou laboratoř NASA, přes soutěžní návrh na dům na Picadilly Circus až k mobilním domům plovoucím na vodní hladině či zavěšeným na jeřábech.
Přestože Jan Kaplický tehdy dokázal se svým osobitým výkladem urazit leckterého architekta navrhujícího „tradiční domy“, pro mne, stejně jako i mnohé kolegy, znamenala přednáška jedno z mála oživění šedé domácí reality. Vyjet za světovou architekturou se v té době příliš nedalo.
Potom jsem jej dlouho neviděl, sešli jsme se až koncem devadesátých let. Byl frustrovaný domácím „odmítáním“ své tvorby, strašně si přál dokázat i v Čechách, jaký má talent a že jeho světové renomé není náhodné. Doma ovšem není nikdo prorokem a Češi jsou, jak známo, tvrdé palice.
Jan Kaplický odešel do Velké Británie v roce 1968 po ruské invazi. Začátky nebyly v cizím prostředí lehké. Pracoval v atelieru Denyse Lasduna (autora novostavby Národního divadla v Londýně), poté u Richarda Rodgerse a Renza Piana, Spencera a Webstera, byl zaměstnán v Louis de Soissons Architects, i u Normana Fostera. Během krátké spolupráce na projektu „Přístav pro Brighton“ (kam jej dostala Eva Jiřičná) se seznamuje se svým budoucím spolupracovníkem Davidem Nixonem a v roce 1979 spolu vyhrávají první soutěž a zakládají firmu Future Systems.
Kaplického jméno se postupně stávalo velmi populárním s tím, jak přibývaly zakázky, výstavy a přednášky.
David Nixon odešel v roce 1986 do Ameriky, a tak se v roce 1989 stala Amanda Lavete partnerkou Future Systems, a později také manželkou Kaplického a matkou jejich syna Josefa. Začátek nového století pak znamenal explozi ve všech oborech Kaplického tvorby. Future Systems se zúčastnili mezinárodních soutěží, na příklad na New Acropolis Museum, na La Grande Bibliotheque v Paříži, Musee de Quai Branly a na novou budovu Natual History Museum v Londýně. Realizovali projekty Hauer - King House, privátní dům ve Walesu, plovoucí mostu v Docklands, Obchodniho domu Selfridges v Birminghamu, který se dostal i na poštovní známky, chystá se museum Maserati v Modeně.
Mezi rokem 1989 a dneškem se Jan Kaplický zúčastnil asi 80 výstav, přednášel ve více než 25 zemích, účastnil se mnoha pracovních symposií se studenty na různých universitách. V roce 1999 Future System dostali Stirlingovu cenu v soutěži o nejlepší budovu roku za Mediální centrum na stadionu Lords.
Ačkoli jméno Jana Kaplického a jeho projekty jsou známé prakticky po celém světě, jeho působení v České republice bylo dlouho omezeno jen na několik přednášek a nerealizovaných projektů. V období před odchodem z ČSR v roce 1968 tu realizoval jen rampu k vile Jaroslava Dietla a rodinný dům manželů Dvořákových Na Dobešce.
Když v březnu 2007 zvítězil Kaplického tým v mezinárodní soutěži na Národní knihovnu v Praze na Letné, zdálo se, že se vše změní, a to nejen v profesní oblasti, ale i v osobním životě. Sršel energií, byl šťastný – protože zamilovaný do Elišky, která jej inspirovala i při navrhování knihovny.
Kruh se uzavírá, řekl mi, když jsem ho vezl z filmového festivalu v Karlových Varech v červenci 2007 na ruzyňské letiště. Věřil, že se mu podaří realizovat i několik dalších návrhů na rodinné domy. Následovala utajená rodinná svatba v Loosově vile dr. Müllera v říjnu a později i Lízino těhotenství. Jednačtyřicet let rozdílu ve věku obou partnerů jako by nic neznamenalo.
Ani osobní štěstí však nedokázalo vymazat hořkost z reakcí některých kolegů na soutěž i z postoje presidenta Klause a dalších veřejně činných osob (například M. Knížáka). A to ještě médii nezněly ty nejhorší urážky, výroky a útoky, fialové chrchle, hleny...! V souvislosti s knihovnou Jan Kaplický často připomínal, že v Česku existuje dlouhá tradice téměř až nenávisti k těm, kteří žijí nebo žili v cizině - Voskovec, Destinnová, Kundera… Cítil se být odmítán.
V té době již naplno vypukl „boj o knihovnu“, který se těžce podepsal především na Johanově psychice. (Johanem jen nazývala Eliška a v Londýně žijící syn Josef prý proto navrhl, ať se jeho očekávaná sestra jmenuje Johanka.)
Přestože si nepamatuji, že by si stěžoval na zdravotní problémy, je i z fotografií zachycujících po dva roky od ukončení soutěže Janovu ušlechtilou tvář patrné, jak nepřízeň a odpor vůči jeho návrhu do ní vepsala únavu. V režii nejvyššího dirigenta osudů se 14. ledna, jak na absurdním divadle, uzavřel kruh Johanova života, kdy jen pár hodin po narození dcery, jej cestou z porodnice na oslavu s přáteli zradilo srdce.
Unikátní dílo Jana Kaplického teprve čeká na skutečné ocenění, bohužel v Česku není mnoho co hodnotit – pokud by se ovšem nepodařilo, navzdory odporu mnohých mocných, postavit Národní knihovnu v Praze a koncertní síň v Českých Budějovicích. Je to reálné? Nebude to jistě lehké, velmi osobitá, individuální architektura s tak výrazným rukopisem geniálního tvůrce by se v rukou málo talentovaných realizátorů snadno mohla stát nepodařenou karikaturou návrhu. Věřím však, že architekti z kanceláře Future Systems by ve spolupráci s mezinárodním týmem inženýrů a expertů v oboru konstrukcí a technologií, dokázali realizovat ten nejlepší živý pomník architektovi, který tak miloval organické tvary inspirované přírodou, ale zhmotňoval je s pomocí kosmických technologií 3. tisíciletí.
Velká česká architektka žijící v Británii, Eva Jiřičná, která prokazuje ve svých vzpomínkách na život s Janem Kaplickým neobyčejnou velkorysost a laskavost, jej označuje za nejtvořivějšího člověka, kterého v životě potkala a říká, že jeho tvorba je poetická i přes to, že vychází z technologie a jeho širokých znalostí všeho druhu; jeho vize patří mladé generaci, a proto se často setkává s kritikou generace starší.
Doufejme, že budoucí mladá česká generace bude mít možnost Kaplického dílo také osobně využívat a poznávat.
Psáno pro č. 1-2 Development news - Wagner press