Byl jsem svědkem následujícího dialogu otce a sedmiletého syna:
„Jaká je ta nová hra na počítači?“
„Vesmírná.“
„A dobrá?“
„Dobrá.“
„A co se tam dělá?“
„Střílejí se mimozemšťani.“
„A proč?“
(Druhé dopisy z Tramtárie/ 3)
Vídal jsem ji každé ráno. Matka ji vláčela na invalidním vozíku do jídelny a načesaná hlava té malé poskakovala přes schůdky až ke stolu. Vždy krásný úsměv, vyzývavý výstřih nad dráždivými, možná sedmnáctiletými ňadry.
(Druhé dopisy z Tramtárie /2)
Po veliké nakládačce práce na přesné termíny a práce do foroty, abych si nadělal na čtrnáct dní dopředu, odletěl jsem na dovolenou. S sebou asi 10 kilo knížek, skoro výhradně pracovních. Těšil jsem se na lehkou hlavu bez fofru...
(Druhé dopisy z Tramtárie/ 1)
Pod okny šplouchá Indický oceán. Havaj v Africe. V hotelovém rezortu, který má svá bohatýrská léta za sebou. Dříve turistický ráj, kde černoušci běhali po hlavách a odstrkovali se ušima. Jambo, Kenya! Dobrý den, Keňo.
Blíží se Velikonoce. Jsou svátkem mladých proutků, síly pučení, energie, která se nedá zastavit. Ale taky zdegenerované ostatky zvyků, „moderní“ veselé koledy, které odrostlí přiopilí koledníci-nájezdníci řičí před plotem chalupy. Vajíčka si strč někam, chceme prachy nebo aspoň panáka. Energie, která se nedá zastavit, jde hodně často místo do zdravého pučení, spíš do bučení a na „vymakaných“ výrostcích se třese hovězí.