Byl jsem svědkem následujícího dialogu otce a sedmiletého syna:
„Jaká je ta nová hra na počítači?“
„Vesmírná.“
„A dobrá?“
„Dobrá.“
„A co se tam dělá?“
„Střílejí se mimozemšťani.“
„A proč?“


„Protože jsou to nepřátelé.“
„A proč jsou to nepřátelé?“
„To nevím.“
„Tak proč po nich střílíš, když nevíš?“
„Protože to je takový zákon…“

Před léty jsme se v redakci časopisu pro malé děti chystali na generaci „dětí na knoflík“. Ale přitom jsme se stále dohadovali, zda můžeme tu nebo onu pohádku otisknout, když obsahuje prvky, jako byla v pohádce Pán a vodník následující věta: „…vodník si sedl a začal zlému mlynáři za trest zaťukávat kladívkem do chodidel hrách, zrnko po zrnku…“.

Ale copak se Vaše dítě alespoň občas nemihne kolem televize, když se vysílají zprávy? Copak neslyší, jak se doma bavíte o podvodech, krádežích, tunelování, násilí, válkách?

Jak moc opečovávat máme své děti? Budeme jim držet ruce na očích a cpát špunty do uší? A do kdy? Do páté třídy? Do dvanácti? Než začnou chodit na nepřístupné filmy? Nebo do nich máme prát pravdy života nahé, horké a drsné, aby byly připraveny na nejhorší a nic je nepřekvapilo?

Jeden pan učitel mi vypravoval příhodu z jejich osmé třídy. V hodině, kdy se probírala sexuální problematika, vyzvala paní učitelka děti, aby se jí ptaly na všechno, co je kolem sexu zajímá. Chvíli bylo ticho, pak se přihlásil jeden žák a zeptal se jí, jestli to má radši zepředu nebo zezadu…

Na jakých vahách vážíte reálie tohoto světa svým dětem? Kde je správná hranice a kdy je nejvhodnější chvíle proseknout, že svět není zase až tak idylické místo k životu?