Moc událostí, neřkuli svátků, které spojí národ, nemáme. Snad nás pořád ještě dokáží stmelit tragédie, pro cyniky mezi námi jsou často šokující výše příspěvků na sbírky pro trpící, znevýhodněné.
Moje generace zažívala v rozpuku úžas nad výbuchy individuality a rozumu koncem let šedesátých, vzpomínám na nádherné majálesy s králi Ginsbergem, případně Edou Pergnerem (ano, otcem kdysi proslavené dcery Terezy), na průvody, kdy jsme vyřvávali, že chceme za císaře Císaře (Čestmíra, tehdy výjimečného politika a pedagoga), kdy se na majálesu jako vrchol performance rozmlátil na jevišti starý klavír.
Nežijeme v klášterní cele. Žijeme ve fičáku mezi lidmi, v době, kdy bulvární média mávají prapory. Vyjadřování je čím dál expresivnější, hutnější a stručnější. Kdeže jsou rozevlátá souvětí? Sebevážnější sdělení se musí vejít do 160 znaků esemsesky.
Je prvomájové šedivé ráno. Tak vstávat, vstávat, na náměstí už troubějí. Rychle dodělat mávátka, alegorické vozy už startují a vzhůru do prvomájového průvodu. Vzpomíná si někdo z vás na hesla, která jsme jako děti v průvodu provolávaly?