Došel jsem tak daleko, že mám knihovny už i ve sklepě. Tam odkládám knížky, do kterých bych někdy o dovolené rád nahlédl. Ale už to tak je, musím si to přiznat chtě nechtě: Do většiny nenahlédnu. Musel bych žít dvě stě let. A přitom jsou to poklady, svědkové času většinou dávno minulého, který ale nebyl tehdy pro naše dědy a babičky o nic méně „současný“, než si domýšlivě sugerujeme o tom dnešním...
Dopřávám si na dovolené ten přepych, že místy i v leže prolistovávám a čtu kopec knížek, na který v běžném fofru nebyl čas. Někde jsem si v běhu koupil i tuhle: „101 věcí, které bys měl udělat dřív, než se tě zmocní stáří a nuda“.
Titul knížky se mi zdál velmi inspirativní. A jak tak listuji, objevil jsem i kapitolu, jejíž titulek uvádím v názvu této úvahy.
Hlava je deka, na kterou se všechno chytá. Ale nezůstane to, potvora, jen na povrchu, aby se to smylo! Hlava si to svinstvo všechno vcúcne! A protože dobré zprávy neřešíš, zanášíš si hlavu směsným odpadem. Časem se z ní stává popelnice a počišťovači nejedou a nejedou.
Vyprovodil jsem svého posledního syna na letiště a zase se mi udělalo hodně smutno.
Cesta na dovolenou. Německo. Zastávka u benzínky, kafe, záchod... Vhodíš 70 centů, závora tě pustí dál, vpravo ženy (pochopitelně fronta), vlevo muži (bez fronty). Ženy nervózně přešlapují. Muži v klídku nad mušlemi přemítají o fontánách, případně o kapajících kohoutcích. Najednou do oblasti pisoárů bezelstně vejdou dvě možná čtyřleté holčičky.