Svatojánská noc - pohotovost pro baby kořenářky
Červen – první letní měsíc – nemá jméno od množství červené barvy v přírodě. Samotné slovo červený totiž vzniklo od slova červit, což znamenalo barvit červcem.
Červec polský (Porphyrophora polonica) se sbíral u nás dávno před importovaným jihoamerickým červcem nachovým na kořenech některých rostlin, hlavně v období kolem svatého Jana Křtitele a dostal podle něj lidový název svatojánská krev.
V tomto měsíci naši předkové pokračovali ve slavení svých letnic, jarních a letních obyčejů, které předcházely sklizni a měly velmi úzký vztah k budoucí úrodě a s úrodou souvisí i plodnost...
„Milý Jene, svatý Jene,/ prosím tebe poníženě,/ pověz ty mně sám,/ za koho se vdám?“
Noc před svátkem svatého Jana Křtitele byla odjakživa nocí zázraků. Bylinky sebrané tuto noc měly kouzelnou moc, žádný lektvar se bez nic nemohl obejít. Opět není náhodou, že tento křesťanský svátek se slaví právě v tuto dobu. Před příchodem křesťanství v tento den vrcholily oslavy letního slunovratu a magické obřady k těmto dnům odedávna patřily.
Jedenadvacátý červen, den letního slunovratu, je nejdelším dnem v roce, trvá šestnáct hodin a dvanáct minut. Není moc povzbuzující, že od tohoto data se den krátí a už od začátku léta chýlí k podzimu, stejně jako lidský život se narozením blíží k neodvratné smrti.
Slunovrat se už odpradávna slavil pálením ohňů, věřilo se, že příroda má noc před svatým Jánem kouzelnou moc. Mládež si zdobila hlavy věnci, opásávala se černobýlem a tancovala kolem hranice. Chlapci oheň přeskakovali a všichni se dívali do plamenů, aby je pak po celý rok nebolela hlava a oči. Děvčata ráno pouštěla věnce po vodě a hádala z toho budoucnost.
(Že by v tomto hádání byly i obavy z následků toho, že předcházející večer směla mládež pobývat dlouho venku a slavit aktivně svátky? :-))
Největší čarodějná moc se přisuzovala kapradí a černobýlu. Kapradí je rostlina tajnosnubná, která nekvete. Naši předkové ale předpokládali, že kvést musí každá rostlina, a proto kolem květu kapradí, údajně kvetoucímu právě jen o svatojánské noci, vznikaly nejrůznější lidové pohádky. Černobýl měl zase fungovat proti obludám, neštěstím a nemocem. Ohně se v tuto dobu pálily také proto, aby se dýmem zaplašili draci, kteří „k chlípnosti pro slunečnou horkosť vzbuzeni jsouce a v povětří létajíce, do studnic semeno a jed pouštěli, odkudž voda nákazu brala...“
Svatojánských mušek je sice čím dál méně, ale zkuste, jestli se vám osvědčí alespoň jedna z červnových pranostik: „Když svatojánská muška pěkně se leskne a svítí, bude počasí pěkné a může se do přírody na tanec jíti. Není-li však do Jána viděti, budeme v chladnu a dešti doma seděti...“
Já nevím, jak vy, ale já jsem o minulém víkendu viděl světlušek jako už dlouho ne. Ale že by se mi mělo chtíti do přírody na tanec jíti...
Jan Krůta
Psáno pro www.vanilka.cz
Červec polský (Porphyrophora polonica) se sbíral u nás dávno před importovaným jihoamerickým červcem nachovým na kořenech některých rostlin, hlavně v období kolem svatého Jana Křtitele a dostal podle něj lidový název svatojánská krev.
V tomto měsíci naši předkové pokračovali ve slavení svých letnic, jarních a letních obyčejů, které předcházely sklizni a měly velmi úzký vztah k budoucí úrodě a s úrodou souvisí i plodnost...
„Milý Jene, svatý Jene,/ prosím tebe poníženě,/ pověz ty mně sám,/ za koho se vdám?“
Noc před svátkem svatého Jana Křtitele byla odjakživa nocí zázraků. Bylinky sebrané tuto noc měly kouzelnou moc, žádný lektvar se bez nic nemohl obejít. Opět není náhodou, že tento křesťanský svátek se slaví právě v tuto dobu. Před příchodem křesťanství v tento den vrcholily oslavy letního slunovratu a magické obřady k těmto dnům odedávna patřily.
Jedenadvacátý červen, den letního slunovratu, je nejdelším dnem v roce, trvá šestnáct hodin a dvanáct minut. Není moc povzbuzující, že od tohoto data se den krátí a už od začátku léta chýlí k podzimu, stejně jako lidský život se narozením blíží k neodvratné smrti.
Slunovrat se už odpradávna slavil pálením ohňů, věřilo se, že příroda má noc před svatým Jánem kouzelnou moc. Mládež si zdobila hlavy věnci, opásávala se černobýlem a tancovala kolem hranice. Chlapci oheň přeskakovali a všichni se dívali do plamenů, aby je pak po celý rok nebolela hlava a oči. Děvčata ráno pouštěla věnce po vodě a hádala z toho budoucnost.
(Že by v tomto hádání byly i obavy z následků toho, že předcházející večer směla mládež pobývat dlouho venku a slavit aktivně svátky? :-))
Největší čarodějná moc se přisuzovala kapradí a černobýlu. Kapradí je rostlina tajnosnubná, která nekvete. Naši předkové ale předpokládali, že kvést musí každá rostlina, a proto kolem květu kapradí, údajně kvetoucímu právě jen o svatojánské noci, vznikaly nejrůznější lidové pohádky. Černobýl měl zase fungovat proti obludám, neštěstím a nemocem. Ohně se v tuto dobu pálily také proto, aby se dýmem zaplašili draci, kteří „k chlípnosti pro slunečnou horkosť vzbuzeni jsouce a v povětří létajíce, do studnic semeno a jed pouštěli, odkudž voda nákazu brala...“
Svatojánských mušek je sice čím dál méně, ale zkuste, jestli se vám osvědčí alespoň jedna z červnových pranostik: „Když svatojánská muška pěkně se leskne a svítí, bude počasí pěkné a může se do přírody na tanec jíti. Není-li však do Jána viděti, budeme v chladnu a dešti doma seděti...“
Já nevím, jak vy, ale já jsem o minulém víkendu viděl světlušek jako už dlouho ne. Ale že by se mi mělo chtíti do přírody na tanec jíti...
Jan Krůta
Psáno pro www.vanilka.cz