Britský oceánograf s poněkud nebritským jménem Steve Bohaty byl jedním z výzkumníků, kteří si z výpravy do Antarktidy přivezli neporušený sloupec mořských usazenin dlouhý 108 metrů.


A pak z něho začali číst jako z knihy knih. A protože tohle divné písmo tisíciletí uměli rozluštit, vědí, jaké klimatické změny probíhaly v oblasti Antarktidy od 13. tisíciletí před naším letopočtem.
A resumé jejich před tím nikdy nepřečtené knihy?
„Nikdy za posledních čtrnáct tisíc let se nevyskytlo období klimatického oteplení a ztráty ledu, které by bylo tak rozsáhle a oblastně souběžné, jak jsme toho svědky nyní...“ Ámen.

Oceánografové čtou v tisíciletém kalendáři. My se motáme mezi pondělím a úterým a vůbec si nejsme jisti příští středou. Já tohle píšu a oči mi skáčou na románský kostel za zahradou starý tisíc let. S každým tím pohledem jsem menší a menší...

Příšerně mě štve můj obrovský dlužník. Kdysi můj blízký kamarád. Půjčil jsem mu peníze, které jsem měl ušetřené na studia svého syna. Peníze skončily kdovíkde. K čemu jsou mi podepsané notářsky ověřené smlouvy? Je rozvedený, nic nemá, oficiálně nikde nebydlí... A on občas přijde, řekne, že ví, že je kur.., ale že mými penězi musel splatit jiný dluh, když mu drželi pohůnkové lichvářů kudlu pod krkem.

Ačkoliv bydlí v Hrdlořezích, hrdlořezy na něj nemám sílu poslat. Možná proto, že bydlím na Praze 5 – kousek od Smíchova.

A potom si přečtu něco o sedimentech v Antarktidě z roku 12 800 před naším letopočtem. A podívám se na nekonečné nebe, i na ten kostelík, který jakýsi můj praprapředek kdovíjak narýsoval a nakladl kameny z místní skály kdovíjak umně na sebe, že stojí dodnes.

A i když si ulevím Chcípni, neřáde... musím myslet na ty uspořádané kameny, klenbu kostelních oken a stropů a nakonec i na ty tisícileté sedimenty. Jsi prach a v prach se obrátíš...

A dneska je zase pondělí, zítra musím dojít koupit chleba – a budoucnost, o níž nic nevím, je příští středa.