Azurová Tramtárie / Den druhý
Včerejší odpolední výlet se vydařil. Had šedesáti bicyklujících Čechů se táhl po silnicích uprostřed hustého provozu kolem Saint-Tropéz . Slyším z hada: To jsem mohl jezdit po Jižní spojce a bylo by to totéž. Nebylo to totéž! Ani u těch oblečených v nejdražších dresech nebylo jisté, že vydrží šlapat. Mnohohlavý had se roztáhl a první paní sebou praštila na silnici. Rozražený loket, patnácticentimetrová rána na šití. Do obličeje se jí při jízdě trefila kobylka. Úlek, řach, ouvej!
Večer importovaná moravská meruňkovice na rány od života.
Účastníci zájezdu se vybarvují, jak to vždycky druhý den začíná. Remcalové začínají remcat, pár dalších obrazil první den všechny dva obchoďáky v okolí a stěžuje si, že i v Bulharsku bylo zásobování lepší, jedni by si přáli jezdit delší štreky, jiní si stěžují, že chtějí maximálně dvacet denně.
Já dopadl slušně. Do minipokojíku jsem vyfasoval známého režiséra. Naše seznámení nemělo chybu. Vešel skoro v předklonu do mobilhomu a řekl jen s lehkým úsměvem: „Já jsem sice trochu přerostlý, ale jinak docela hodný...“ Pak vytáhl z batohu onu flašku vlastnoruční meruňkovice a dodal: „Tahle sa ně moc nepovédla. Není tak hladká...“ Když jsem ji polykal, neřezala, ale sluncem rozpálenými hustopečskými kopci hřála až na patě.
Zatímco ostatní po ránu vyrazili na trasy bicykly, měl jsem pocit, že bych se měl nějak víc rozhlídnout a místo na kolo jsem naskočil do taxíka. Taxík jezdí přes záliv do Saint-Tropéz a zpátky. Nebe bylo azurové, noční mistrál opět utichl a tisíce stěžňů v našem přístavu kynuly zelenému taxíku na cestu.
Když jsem se včera večer procházel přístavem, ráhna těch stovek stěžňů hrála ve větru neuvěřitelnou hudbu. Procházel jsem okolo těch největších a nejkrásnějších, fascinovala mě jedna z nich. Zatímco všechny byly opuštěné a jejich majitelé se v hotelech jistě právě převlékali na večeře, v jediné prosklené se svítilo a na bílých kožených pohovkách se se sklenkou v ruce rozvalovali v bílých oblecích tři muži. Byli ode mě jen pár metrů a neviděli mě. Soustředěně o něčem jednali. Fantazie se rozjela: Jeden musí být ruský miliardář s ropovodem mezi nohama. Druhý s ostře řezanými rysy určitě korsický mafián – a třetí? Zdá se takový trochu pomačkaný, není to Krejčíř, ten, co v klidu odešel z domu při domovní přehlídce a ani nezhasnul?
Když jsem byl v nejlepším a chystal se udělat pár fotek teleobjektivem, vylezl zpoza rohu jakýsi metrákový pan Někdo a odehnal mě jak obtížný hmyz, kterým jsem dozajista byl...
Je neděle. Saint-Tropéz mi jede vstříc a slavný četník a jeho parta nikde. Zato na jachtách vyplouvají na moře nádherní lidé pochopitelně v bílém. Na seřadišti těch nejkrásnějších jachet mě obzvláště fascinovala jedna. Mezi stovkami bílých černá s antracitovým leskem a stejně barevným stěžněm snad třikrát tak vysokým jako ona sama. Na ní se dvacítka chlapů v neonově zelených trikách a černých kalhotách chystala rozvinout neonově zelené plachty... Neviděl jsem ten okamžik, pořád jen kmitali a dělali něco, čemu nerozumím. Ale tu chvíli, kdy se svítivě zelené plachty rozvinuly na azurové vodě bych chtěl zažít. Zařval bych jako tur. Orgasmus. V moři bílých, černá jak uhel, štíhlá jako labutí krk, jako harfa v moři houslí.
Přistáváme.
Nedělní korzo na nábřeží. Ve vzduchu je cítit konec sezóny. Konec sezóny a jistá nostalgie. Už není narváno, prázdné kavárny zívají do moře, už jen starší američtí turisti, narážení vln do lodí v přístavu. Procházím se starým městem, usedám ke stolku na chodníku, upíjím a čtu lidi. Kousek ode mě popíjejí ranní kafe dvě mladé ženy. Dlouhé blonďaté vlasy jim vítr rozčesává po ramenou a ony mluví mazlivě vzrušující řečí, krásnou jak zlatý řetízek na útlém kotníku...
(Psáno pro www.brejle.net)
Večer importovaná moravská meruňkovice na rány od života.
Účastníci zájezdu se vybarvují, jak to vždycky druhý den začíná. Remcalové začínají remcat, pár dalších obrazil první den všechny dva obchoďáky v okolí a stěžuje si, že i v Bulharsku bylo zásobování lepší, jedni by si přáli jezdit delší štreky, jiní si stěžují, že chtějí maximálně dvacet denně.
Já dopadl slušně. Do minipokojíku jsem vyfasoval známého režiséra. Naše seznámení nemělo chybu. Vešel skoro v předklonu do mobilhomu a řekl jen s lehkým úsměvem: „Já jsem sice trochu přerostlý, ale jinak docela hodný...“ Pak vytáhl z batohu onu flašku vlastnoruční meruňkovice a dodal: „Tahle sa ně moc nepovédla. Není tak hladká...“ Když jsem ji polykal, neřezala, ale sluncem rozpálenými hustopečskými kopci hřála až na patě.
Zatímco ostatní po ránu vyrazili na trasy bicykly, měl jsem pocit, že bych se měl nějak víc rozhlídnout a místo na kolo jsem naskočil do taxíka. Taxík jezdí přes záliv do Saint-Tropéz a zpátky. Nebe bylo azurové, noční mistrál opět utichl a tisíce stěžňů v našem přístavu kynuly zelenému taxíku na cestu.
Když jsem se včera večer procházel přístavem, ráhna těch stovek stěžňů hrála ve větru neuvěřitelnou hudbu. Procházel jsem okolo těch největších a nejkrásnějších, fascinovala mě jedna z nich. Zatímco všechny byly opuštěné a jejich majitelé se v hotelech jistě právě převlékali na večeře, v jediné prosklené se svítilo a na bílých kožených pohovkách se se sklenkou v ruce rozvalovali v bílých oblecích tři muži. Byli ode mě jen pár metrů a neviděli mě. Soustředěně o něčem jednali. Fantazie se rozjela: Jeden musí být ruský miliardář s ropovodem mezi nohama. Druhý s ostře řezanými rysy určitě korsický mafián – a třetí? Zdá se takový trochu pomačkaný, není to Krejčíř, ten, co v klidu odešel z domu při domovní přehlídce a ani nezhasnul?
Když jsem byl v nejlepším a chystal se udělat pár fotek teleobjektivem, vylezl zpoza rohu jakýsi metrákový pan Někdo a odehnal mě jak obtížný hmyz, kterým jsem dozajista byl...
Je neděle. Saint-Tropéz mi jede vstříc a slavný četník a jeho parta nikde. Zato na jachtách vyplouvají na moře nádherní lidé pochopitelně v bílém. Na seřadišti těch nejkrásnějších jachet mě obzvláště fascinovala jedna. Mezi stovkami bílých černá s antracitovým leskem a stejně barevným stěžněm snad třikrát tak vysokým jako ona sama. Na ní se dvacítka chlapů v neonově zelených trikách a černých kalhotách chystala rozvinout neonově zelené plachty... Neviděl jsem ten okamžik, pořád jen kmitali a dělali něco, čemu nerozumím. Ale tu chvíli, kdy se svítivě zelené plachty rozvinuly na azurové vodě bych chtěl zažít. Zařval bych jako tur. Orgasmus. V moři bílých, černá jak uhel, štíhlá jako labutí krk, jako harfa v moři houslí.
Přistáváme.
Nedělní korzo na nábřeží. Ve vzduchu je cítit konec sezóny. Konec sezóny a jistá nostalgie. Už není narváno, prázdné kavárny zívají do moře, už jen starší američtí turisti, narážení vln do lodí v přístavu. Procházím se starým městem, usedám ke stolku na chodníku, upíjím a čtu lidi. Kousek ode mě popíjejí ranní kafe dvě mladé ženy. Dlouhé blonďaté vlasy jim vítr rozčesává po ramenou a ony mluví mazlivě vzrušující řečí, krásnou jak zlatý řetízek na útlém kotníku...
(Psáno pro www.brejle.net)