Koncem devadesátých a začátkem nového tisíciletí jsem od jednoho nakladatele dostal docela zajímavou a inspirativní zakázku. Ve třech knihách „Úspěch – a co za to?“ jsem měl zmapovat osudy asi třiceti podnikatelů v období rozkvětu, vadnutí, zmrznutí, odpadnutí.


Kdo z prozaiků by odmítl takovou příležitost vhlédnutí do oblasti, která hýbe zemí. Pro autora takovéto knihy je pochopiteně ctižádost ovlivnit zpovídaného tak, aby se co nejvíc bez pomýšlení na důsledky rozpovídal a následně co nejvíc odvyprávěného zůstalo v konečném autorizovaném textu. Jenže autocenzura se obvykle zapíná až v okamžiku, kdy má dotyčný před sebou verzi textu určeného k tisku. V tu chvíli se chytá za hlavu, anebo rovnou vyskakuje: „Tohle že jsem řekl, to jsem ale vůl! To samozřejmě nesmí ven!“ Pak nastává bitva o každé slovo. Prozaik ale myslí dál. Má to odvyprávěné v poznámkách a ví, že se změněnými reáliemi a okolnostmi tohle všechno klidně zapraví do některého budoucího románu.

Moliér kdysi řekl, že nejfantastičtější na světě jsou fakta. A fakta jsou železobeton do klenby zvané román. Některé zápletky prostě nevymyslí ani Bohem obdařený fantasta...

Předmluvu třetího dílu jsem nazval Živé terče.
První generace podnikatelů po roce 1990 jimi opravdu byla. U některých dokonce doslova. Obrovské přerozdělení majetku, údajně větší než po Bílé hoře, udělalo z mnohých přes noc bohaté za hranicí snu. Tihle otcové zakladatelé měli buď vlastní vynalézavostí, připraveností, chytrostí, vychytralostí nebo gaunerstvím najednou v rukou obrovský majetek. Někdy se za ním skrývali bohatí předkové, jejich majetky spadly leckomu do klína, někdy prosté podnikatelské nadání a někdy třeba jen doma z brambory vyrobená falešná razítka.

Podnikatelé jsou individuality, které vyčnívají. Nebály se utrhnout ze řetězu, přestaly cvičit pohodlnou spartakiádu, kdy všichni měli všechno a neměli nic. Převzali na sebe tíhu živých terčů.
Na přelomu století jsme byli v epicentru českého zemětřesení. Ti, kteří začali hned po převratu v Listopadu 1989, už měli první etapy honu na živé terče za sebou. Hodně jich zmizelo z obrazu veřejnosti. První generace živých terčů prořídla, ale přicházeli noví. Už informovanější, mladší, otrkanější. Ale anarchie pokračovala. Síla moci a peněz měla projetou stopu a jela cestou, jak to bylo ve světových dějinách už mnohokrát před tím. Nečisté peníze se staly čistými a čistými se stali i mnozí velmi nečistí. Co myslíte, o kolika špinavostech jsme se prostřednictvím médií dozvěděli. Špička ledovce? Devět desetin pod vodou?

Vůně úspěchu je nejdražší voda po holení...

Když po sobě ty knihy prohlížím po létech, vidím, že to byla a jsou svědectví o době. A svědectví bývají citově zabarvená a vždycky jsou subjektivní. Pravdy by měl dodávat soud. Ale na soudy došlo jen někdy.

Dostaly se mi po létech do ruky zápisky jednoho z bývalých kapitánů průmyslu, který dokázal sám naplnit Václavské náměstí. Do vydání knihy se nikomu nechce. A není to jen tím, že by na ní chtělo hodně zapracovat. Je to proto, že jde, soud-nesoud, stále o velmi horký brambor.

Není mi vůbec po chuti číst Stehlíkovo interview v bulváru. Ale asi je to sebeobrana muže zahnaného do kouta.
Nejsem policejní vyšetřovatel a nebudu si hrát na investigativního novináře. Berte nebo neberte, věřte nebo nevěřte. Prostě další svědectví.

Od zítřka budu prostě citovat různé prameny... a spoléhat na to, že třeba někdo dodá potřebná a nezpochybnitelná fakta. Že se vyjádří ti, kteří vědí víc, než já...


Psáno pro www.brejle.net

(Pokračování zítra)