Tento seriálek není obhajobou bývalého "kapitána průmyslu", ani součástí nějaké kampaně. Před devíti lety jsme se několikrát sešli v různých prostředích a vznikl dlouhý knižní rozhovor. Po létech a po Vladimírově telefonátu návštěva u něj, u docenta inženýra architekta Vladimíra Stehlíka, v bytě.




Už z diskuze pod včerejším článkem Kauza Stehlík je vidět, jak Stehlíkovo jméno i po mnoha letech rozpaluje polínka emocí. Ale jako by si hlavní aktér svými emočními erupcemi o podobné nekoledoval...

Tehdy před léty to byl chlap nabitý nezlomnou energií. Chlap, který vydřel první peníze dvaceti lety oprav skoro stovky kostelních věží a korunoval tu etapu symbolicky fotkou, jak visí na laně při opravě špičky chrámu sv. Víta. Po létech jsem letos v malinkém panelákovém bytě potkal zlomeného člověka. Sice dál bije do mraků, ale je opuštěný, nemá na nájem, ani na kredit. Pokud si tuhle moji větu přečte, bude se rozčilovat. Ale takhle já ho vidím.

Nejsem ekonom a z rozborů, které jsem o konci POLDI přečetl, nejsem v obraze. Ale všichni vy, co komentujete tuto kauzu, v obraze nejste také. Myslím, že se bavíme o jednom z nešťastných státních komplotů, kterých v devadesátých letech nebylo málo. Jak dalece ke své porážce Stehlíci přispěli, to neřeším. K tomu nemám dost informací a nejsem dostatečně kompetentní. Slyšel jsem spoustu argumentů, dojmů, pocitů... Chci-li napsat o "kauze Stehlík" po svém a přidat další ze subjektivních dojmů, musím být nad věcí.

Tehdy jsem si z návštěvy odnesl rukopis Stehlíkových pamětí. V této podobě nejsou ještě publikovatelné. Jsou v nich silná místa, ale chybí nadhled. Chtělo by to, aby se na nich zapracovalo s chladnou hlavou. V podobě, ve které jsou, jsou zneužitelné... Sousto pro bulvár. Nedávný rozhovor pana Stehlíka v Blesku to jen potvrdil.

Dnes přináším první ze svědectví, které je v rukopise uvedeno jako jedna z příloh. Je z pera Stehlíkova právníka JUDr. Milana Hulíka, předlistopadového advokáta disidentů a signatáře Několika vět. Polistopadového ředitele odboru inspekce v Úřadu na ochranu ústavy a demokracie, později přejmenovaném na Bezpečnostní a informační službu (BIS). V téže době vykonával z titulu člena VONSu a předchozí angažovanosti jako obhájce v politických procesech i funkci předsedy prověrkové komise ve Sboru nápravné výchovy SNV (dnes Vězeňská služba). Poté výkon funkce prvního náměstka generálního ředitele SNV. Dále působil jako poradce náměstkyně ministra vnitra Petrušky Šustrové. Od roku 1993 do 1994 vykonával funkci tiskového mluvčího generální prokuratury ČR a poradce generálního prokurátora ČR.

Úryvek je převzat z nevydaného rukopisu Vladimíra Stehlíka Ocelové slzy paní Poldi:

"Kdo je tento muž, o němž se dočítám v nejrůznějších hodnoceních novinářů, historiků a kritiků divokého kapitalismu 90. let? Vykutálený tunelář, šibal, který nerozuměl oceli, a přece si koupil Poldovku, za kterou nic nezaplatil, stamiliony z ní si převedl do ciziny a nyní je za vodou? Mnozí jsou přesvědčeni, že za tou velkou vodou je, a že každý mu může pod floridskou oblohou a mandarinkovými háji kolem jeho vily s pohupující se jachtou v soukromém přístavu….na tu jachtu vlézt a on ho povozí.
Existuje ale skutečnost, a ta je krutě jiná. Jedno je však jisté, Vladimír Stehlík je možná jediný multipodnikatel, který si nic na soukromá kontíčka neuložil a o sebe se ani doma, ani v zahraničí nepostaral. Žije z důchodu a bez pomoci jiných by ani nežil. Snad to mnohým přinese uspokojení, jistě i radost, jak dopadl ten, který tolika lidem vzal (a sobě nic nedal), ale ti, kteří byli kolem něj, vědí, že to bylo jinak.
Snad i tato knížka pomůže k napsání pravdivého příběhu o konci slavné ocelárny Poldi a skutečného příběhu arch. Vladimíra Stehlíka. Bylo by na místě, abych psal o mega zájmu domácích a zahraničních nepřátel Poldi - vždyť nebylo ocelárny, které by Poldi nekonkurovala. A jednou se napíše i více o ministrovi, pro kterého byl vlastní zájem více než staletá tradice ocelárny, jejíž půvabná dívčí tvář zdobila její logo. Poldi nebyla jen ocelárna, nebyly to jen tuny rozžhavené ocele, jak byly odpichovány v socialistických týdenících, byly to stovky či tisíce ponků řemeslníků v dílnách rodinných domků Kladna a Kladenska, kteří v nich dědili hutnické řemeslo po předchozích generacích. Nebyli to jen pouzí hutníci, byli to fachmani, kteří uměli vyrábět ocel zušlechtěnou a šlechtěnou podle stovek receptů, a kteří byli schopni vyrobit ji jakoukoliv podle přání zákazníků z celého světa. To všechno je pryč, ostatně mizí i české sklo, mizí lovecké zbraně, mizí porcelán - mizí nebo již zmizela řada komodit, kterými byly české země proslulé. Může za to v případě Poldi arch. Vladimír Stehlík, muž, který „nerozuměl“ oceli?
Tato námitka notoricky opakovaná je opakovanou variací na téma: „Když nic neumíš, tak nic nedělej.“ V případě Vladimíra Stehlíka ovšem zcela mimo mísu. Co uměl Stehlík? Kromě svého vlastního řemesla, uměleckého truhlářství a vystudované umělecké architektury, to vše samozřejmě bez souvislosti s ocelí, byl výborným manažerem a obchodníkem. Jeho firma „Bohemia Art“ byla první polistopadovou společností, která se dělila na divize a která obsahovala celou řadu podniků. Jistě dřevu a souvisícím aktivitám Stehlík rozuměl. Ale oceli? Dobrý obchodník a manažer může prodávat cokoliv a nemusí to umět vyrábět. Baťa byl sice vyučený obuvník, ale jeho ředitelé nikoliv. Dnes to platí více než jindy. Nebo snad studenti, kteří studují na manažery, ať již na státních nebo drahých soukromých vysokých školách musejí být něčemu vyučeni?
Jeho obchodnické schopnosti jsem poznával jako jeho průvodce na zahraničních cestách. Byl nejen schopným obchodníkem, ale i tvrdým obchodníkem a nebylo cesty, ze které by nepřivezl velké zakázky pro Poldi. Dokonce tak velké, že byly pro Poldovku až neufinancovatelné. Pomoci od státu respektive jen záruk či garancí se mu však nedostalo. Možná proto, že Stehlíkovy podnikatelské a obchodnické znalosti postrádaly pro Česko některé nutné vlastnosti. Tak např. se nekamarádil s politiky, nevyhledával jejich společnost, nehrál s nimi tenis, neobdarovával je pozornostmi. A korupce? Tohle slovo snad neznal. Domníval se, jak naivně v Česku 90. let, že postačí vyrábět, plnit zakázky, platit daně a udržet zaměstnanost a Poldi s Kladenskem nad vodou. A nebýt našeho, v té době nejpopulárnějšího ministra s dětskou tváří a kučeravými vlasy a solidního prvorepublikového bankéře, jak se oba jevili, by to určitě dokázal. Poldovka ale musela zmizet. Asi jako Kartágo, o kterém římský politik Cato ml. hlásal: „Carthago delenda est (Kartágo musí být zničeno).“
Stehlík byl horolezec, ti musí být kamarády jaksi z profese. Musí držet druhého na laně, musí ho jistit a musí pomáhat druhým horolezcům. A nepoznal jsem, a to prohlašuji na svou čest a svědomí, takového druhého člověka, který vyznával solidaritu a pomoc kamarádům a i zaměstnancům a spolupracovníkům jako on. Když někdo z jeho zaměstnanců zemřel, nebo byl nějak těžce postižen - nešel domů, dokud se nepostaral o blízké a děti dotyčného. Kdo ví, že Stehlík financoval hokejové děti v Kladně, stejně tak děti ve slepeckém ústavě a řadu dalších aktivit. Staral se příkladně i o rekreaci svých zaměstnanců, o jejich sociální potřeby a nebylo snad nikoho, kdo pracoval u Stehlíka nebo pro Stehlíka, aby to nevěděl a Stehlíka si za to necenil. Pro nás, jeho nejbližší spolupracovníky byl Vladimír kamarád, na jehož pomoc se bylo možno spolehnout.
Psát o příčinách pádu Poldi si netroufám. Nemám k tomu všechny informace. Vím jen, že to byl soustředěný útok z domova i zahraničí, kterému napomohly možná některé Stehlíkovy neuvážené, možná naivní kroky, či jen nepochopené. Ano, možná neměl ve státě, kde je závist národní vlastností č. 1, ukazovat v TV svůj ranč s koňmi, holuby a husami. Ranč? Proti tomu co staví dnešní tuneláři a manažeři vlastně jen chaloupka. Ta socialistická auta, která chtěl pro muzeum Poldovky zachránit? Co jsou proti tomu jachty v Toskánsku? Jeho mercedes? Doba, která počítá majetek dnešních lobbistů na miliardy, je vlastně vůči Stehlíkovi nespravedlivá - zatím co on je jen zkrachovaný milionář, čeká jiné osud zkrachovaných miliardářů.
Tak jako vadila Poldovka, vadil i Stehlík. Píšu o Vladimíru Stehlíkovi, nikoli o Marku Stehlíkovi. Stehlík vadil především proto, že byl pro české politiky nekomunikativní. Když se s někým nesetkáváte, nemáte ani možnost od něj něco chtít, nebo jak to chodí v česku - chtít něco za něco. Ach, stačí si číst o tom Kmotrovi Mrázkovi. Tomu dej, tomu stačí jen dvojka, ten další politik musí ale dostat více. V letech, kdy se zadělávalo na Česko jako na zemi „multikorupce“ - chtěl Stehlík jen vyrábět, prodávat a zajišťovat práci v černém Kladně. Opravdu naivní, že? Spal jsem se Stehlíkem v New Yorku na palandách ubytovny YMCY na 47. ulici, také ale v hotelu Waldorf Astoria. Jedli jsme v hotelu, ale i ve škarpě.
Jednou, jak se zpívalo, jednou budem dál. Jednou možná budem tak dál, že se dozvíme, jak to všechno bylo. I s kučeravým ministrem, i s tím pozadím a z celého backgroundu se možná dozvíme, kdo za co může, a také co za to dostal. Jedno vím ale dnes. Stehlík nic neukradl, nemá nakradeno ani doma, ani v zahraničí a nemůže se měřit s těmi, jejichž aféry dnes každý den zaplňují noviny. Se ctihodnými podnikateli a politiky. Kamarády Mrázka, Šloufa, Janouška a dalších velecelebrit. „Jeho“ miliardy v zahraničí nemůže nikdo blokovat, protože tam žádné nemá, nemůže ani korumpovat v ČR, protože nemá ani ty miliony. Chtěl vyrábět, prodávat a zachránit české stříbro. V černém Kladně. Při dnešních poměrech to vypadá jako bláznovství. Jestli ano, tak jsem byl také, když jsem věřil, že po listopadu zvítězí pravda a láska nad lží a nenávistí. Jak pan prezident Havel později vysvětlil, je to jen takový cíl, na který nesmíme zapomenout. Věřím, že se nezapomene i na to, jak to s tou krásnou paní Poldi vlastně bylo."

(Psáno pro www.brejle.net)