Věčná uťápnutost naší generace
Došláply si na mě moje plotýnky. Sportem k trvalé invaliditě? Nebo prostě jen výsledek toho, že život škodí zdraví?
Nepodstatné. Hekám,lezu jak chrobák.
Pan doktor mě po různých vyšetřeních poslal na magnetickou rezonanci.
Dorazil jsem do docela ukázkově krásného lékařského zařízení. Předal jsem podklady k vyšetření, vyplnil jakýsi formulář.
„Pojďte si lehnout další dva,“ ozvalo se ze dveří. Zvedl jsem se a postoupil do ordinace.
„Svlíknout!“ zahřměla sestra stroze.
A to jak? Úplně? Nebo...
„To je dobrý!“ dostalo se mi ujištění... Znáte to, že nejsměšnější je nahý chlap v ponožkách. No jen v ponožkách jsem nebyl, ale stejně si připadáte jako blbec.
Generál v bílém mě přitáhl k přístroji.
„Lehnout hlavou tam!“
Nikdy jsem na podobném vyšetření nebyl, nikdy mě nic netrápilo. Z filmů vím, jak vjíždějí lidi jako mumie do tunelu CT, ale magnetická rezonance? Netušil jsem.
„Chcete špunty?“
Na co proboha špunty do uší? Rozpaky pokrčím rameny. Lehám si hlavou tam. Do pravé ruky mi vkládá jakýsi míček, který mám zmáčknout, kdyby mi bylo blbě. A proč by mi asi mělo být blbě?
Zajíždím do tunelu. Zavírám oči před klaustrofobickými pocity.
Najednou jakási děsná palba. Neskutečné zvukové frekvence, volume vyhulené tak, že se uši v sebeobraně zahrnují do sebe jak karfiol. Co to má znamenat? Ještě že jsem starej bigbeaťák a pěkných pár koncertů jsem proskotačil i pod obrovským zvukovým aparátem... Ale toto!
Vysoké tóny střídají nízké kovové frekvence na hranici snesitelnosti. Chvíli ticho - a bez varování na plné pecky další a další. Dvacet minut šílené technopárty.
Když mě sestra vyvezla, držel jsem se za uši a zeptal se, jestli ví, kolik decibelů mi pouštěla do hlavy. Řekla, že to teda neví.
Přišel jsem na jakési vyšetření. Jsem doposud nepacient a ignorant svého zdravotního stavu. Co to je magnetická rezonance? Myslel jsem, že mnou budou projíždět jakési elekromagnetické vlny. Ale že to bude takový pekelný mazec?
Představil jsem si, co tohle může udělat s nějakou starou paní nebo dědou. Bez varování, bez vysvětlení, bez základní informace vás šoupnou pod nejvýkonnější sound system šíleného technaře.
Kdybych se živil v nahrávacím studiu nebo byl aktivní hudebník, jsem na týden vyřazený z práce. Být ta neinformovaná stará paní nebo nemocný děda, můžu úlekem v tunelu exnout...
Byl už skoro večer, sestra neměla náladu na to, vybavovat se se mnou o decibelech.
Odešel jsem hluchý jak poleno.
Když jsem si po pár dnech přišel pro výsledky ke svému mladému lékaři, vyprávěl jsem onu veselou příhodu z natáčení na magnetické rezonanci.
Kroutil hlavou. Oni vás neinformovali? Neřekli, co váš čeká? A stěžoval jste si po skončení doktorovi?
Nestěžoval... Byl jsem vděčný, že jste mě poslal na tak drahé vyšetření. Nechtěl jsem dělat nepříjemnosti...
Ale ten doktor tam asi vůbec netuší, že sestra nedělá to, co má!
Pane doktore, máte pravdu. Jsem idiot. Jsem uťápnutý idiot, který velký kus života respektoval, že si musí většinu věcí nechat líbit a po straně nadávat. Že doktor je přepracovaný a nevrlý a že každá otázka, a nedej bože pochybnost, je něco jako ortel.
Když jde člověk s nějakou bolestí za lékařem, jde už tak jako tak s hlavou dolů. A pak ho modly v bílých pláštích (je to doktor nebo sestra nebo sluha, co vozí mrtvoly do márnice?) mohou vyléčit nebo taky obrazně řečeno srazit ze schodů.
Ta paní v bílém se mnou jednala jak s pořadovým číslem.
Byl jsem asi pořadové číslo ten den vysoké, měla všeho plné zuby a svých starostí dost...
Byl jsem jeden z typických příkladů blbé uťápnuté generace.
(Psáno pro www.brejle.net)
Nepodstatné. Hekám,lezu jak chrobák.
Pan doktor mě po různých vyšetřeních poslal na magnetickou rezonanci.
Dorazil jsem do docela ukázkově krásného lékařského zařízení. Předal jsem podklady k vyšetření, vyplnil jakýsi formulář.
„Pojďte si lehnout další dva,“ ozvalo se ze dveří. Zvedl jsem se a postoupil do ordinace.
„Svlíknout!“ zahřměla sestra stroze.
A to jak? Úplně? Nebo...
„To je dobrý!“ dostalo se mi ujištění... Znáte to, že nejsměšnější je nahý chlap v ponožkách. No jen v ponožkách jsem nebyl, ale stejně si připadáte jako blbec.
Generál v bílém mě přitáhl k přístroji.
„Lehnout hlavou tam!“
Nikdy jsem na podobném vyšetření nebyl, nikdy mě nic netrápilo. Z filmů vím, jak vjíždějí lidi jako mumie do tunelu CT, ale magnetická rezonance? Netušil jsem.
„Chcete špunty?“
Na co proboha špunty do uší? Rozpaky pokrčím rameny. Lehám si hlavou tam. Do pravé ruky mi vkládá jakýsi míček, který mám zmáčknout, kdyby mi bylo blbě. A proč by mi asi mělo být blbě?
Zajíždím do tunelu. Zavírám oči před klaustrofobickými pocity.
Najednou jakási děsná palba. Neskutečné zvukové frekvence, volume vyhulené tak, že se uši v sebeobraně zahrnují do sebe jak karfiol. Co to má znamenat? Ještě že jsem starej bigbeaťák a pěkných pár koncertů jsem proskotačil i pod obrovským zvukovým aparátem... Ale toto!
Vysoké tóny střídají nízké kovové frekvence na hranici snesitelnosti. Chvíli ticho - a bez varování na plné pecky další a další. Dvacet minut šílené technopárty.
Když mě sestra vyvezla, držel jsem se za uši a zeptal se, jestli ví, kolik decibelů mi pouštěla do hlavy. Řekla, že to teda neví.
Přišel jsem na jakési vyšetření. Jsem doposud nepacient a ignorant svého zdravotního stavu. Co to je magnetická rezonance? Myslel jsem, že mnou budou projíždět jakési elekromagnetické vlny. Ale že to bude takový pekelný mazec?
Představil jsem si, co tohle může udělat s nějakou starou paní nebo dědou. Bez varování, bez vysvětlení, bez základní informace vás šoupnou pod nejvýkonnější sound system šíleného technaře.
Kdybych se živil v nahrávacím studiu nebo byl aktivní hudebník, jsem na týden vyřazený z práce. Být ta neinformovaná stará paní nebo nemocný děda, můžu úlekem v tunelu exnout...
Byl už skoro večer, sestra neměla náladu na to, vybavovat se se mnou o decibelech.
Odešel jsem hluchý jak poleno.
Když jsem si po pár dnech přišel pro výsledky ke svému mladému lékaři, vyprávěl jsem onu veselou příhodu z natáčení na magnetické rezonanci.
Kroutil hlavou. Oni vás neinformovali? Neřekli, co váš čeká? A stěžoval jste si po skončení doktorovi?
Nestěžoval... Byl jsem vděčný, že jste mě poslal na tak drahé vyšetření. Nechtěl jsem dělat nepříjemnosti...
Ale ten doktor tam asi vůbec netuší, že sestra nedělá to, co má!
Pane doktore, máte pravdu. Jsem idiot. Jsem uťápnutý idiot, který velký kus života respektoval, že si musí většinu věcí nechat líbit a po straně nadávat. Že doktor je přepracovaný a nevrlý a že každá otázka, a nedej bože pochybnost, je něco jako ortel.
Když jde člověk s nějakou bolestí za lékařem, jde už tak jako tak s hlavou dolů. A pak ho modly v bílých pláštích (je to doktor nebo sestra nebo sluha, co vozí mrtvoly do márnice?) mohou vyléčit nebo taky obrazně řečeno srazit ze schodů.
Ta paní v bílém se mnou jednala jak s pořadovým číslem.
Byl jsem asi pořadové číslo ten den vysoké, měla všeho plné zuby a svých starostí dost...
Byl jsem jeden z typických příkladů blbé uťápnuté generace.
(Psáno pro www.brejle.net)