Milý deníčku,

zdařila se neuvěřitelná věc. Odjel jsem na státní útraty do lázní. Najaře se mi pižlali v plotýnce a teď jsem přijel s páteří zatočit. Představ si, deníčku, ještě na poukaz VZP!





To štěstí! Možná, že jsem poslední Čech. Největší Čech už asi nebudu, ale Poslední Čech, co přijel do lázní bez placení. Sice celý život platím to pitomé zdravotní, ale teď se mi to konečně vyplatí...

No, vyplatí... Když jsem doklouzal do maličkých lázní v městečku Tramtárie pod Kopcem, byl jsem mile překvapen. Jsou tu normální domy a kdysi byly prý tyhle lázně jedny z nejkrásnějších. Staré nádherné prvorepublikové lázeňské domy, kdysi jistě nádherný a udržovaný park. Ale, deníčku, nemysli, je to tu moderní! Nevěřil bys, jak krásný panelákový lidojem tu postavili k těm starým a krásně nemoderním vilám.
A, deníčku, připadám si tu jak v pohádce. Jako v Gulliverovi byli všichni maličcí, tady jsou jenom samí kouzelní dědečkové a babičky.

Dostrkán k tomu správnému okýnku v přijímací kanceláři, vysolil jsem, deníčku, skoro šest táců, a to hotově a dopředu. Za co, když to mám všechno hrazené? Ani ti nevím. Ale bude to jistě k mému prospěchu a taky za to, že jsem nechtěl bydlet s nějakou babičkou nebo dědečkem. Zato mohu chodit na záchod a do sprchy kdesi na chodbě. No, nevadí, deníčku, co by člověk neudělal pro své zdraví. Že na tom záchodě, kam chodím s rolí erárního hajzlpapíru, můžu něco chytit? Nesmíš vidět všechno černě.

Desetkrát jsem vyšlapal s věcmi z auta do druhého patra, přeorganizoval nábytek k bydlení, zapojil svou věž, svou varnou konvici, vyrovnal 31 přivezených knížek a štos nepřečtených časopisů, poskládal věci z kufru do komínků ve skříni, vybalil oba dva notebooky a pokusil se připojit k internetu. Ouvej! Wi-Fi je jen v knihovně vedle recepce.

Ale nic, všechno bude dobré. Jen nezmatkovat. Rychle na lékařskou prohlídku.
Milý deníčku, vlastně jsem zapomněl, že jsem si poručil, že tady nebudu používat slovo rychle. V lázních se chodí pomalu, jí pomalu, mluví pomalu, snad jen psát budu smět rychle.

Sedím a čekám, chodba plná, páteční časné odpoledne. Ze sesterny slyším dva ženské hlasy: „Kolik jich tam ještě je?“ Já jsem to „jich“ a cítím, že maminy v bílém jsou už hlavami nad plným vozíkem v supermarketu.

Z jedněch dveří se vykutálí hlava šedivého pana doktora, který něco pamatuje. Nakoukne do lejster a kývne ke mně úplně vážně: „Mladý pane, pojďte!“ Otočím se, ale kolem jen babičky kuličky. Ten jeho smrtelně vážný výraz mě mate. To už se mi asi nikdy nestane. Jsem ve Staříkově a zasloužím si ten přehnaně zdvořilý titul. Já se vznáším, já si létám.

Milý deníčku, měřím o dva centimetry míň než na vojně a vážím o dvacet víc. Tělo jako dělo. Pan doktor mi hýbal nohama rukama, datloval to do počítače a bavili jsme se o nechutných fotkách Kadáfího v novinách. On pan doktor tam u něj kdysi léčil, ošetřil 20 tisíc dětí a žádné mu neumřelo. A pak mi taky pan doktor ukázal, jaká krásná autíčka vyrábí z plechovek od piva. A umějí to prý jen dva lidi v republice...

Odsunut na první proceduru. Perličková lázeň.
I lázeňské prostory byly možná kdysi jedny z nejkrásnějších. Teď už nejsou. Zadní trakty na rozdíl od opravených čelních fasád jsou šedivější než tváře některých dědečků ranečků a babiček kuliček.

Vyfasuji prostěradlo a s rozpaky koukám na bimbající se dědečkovská vzpomínková blaha všude kolem. A dědečkové kašlou na prostěradla a mezi těmi krásnými sestrami andělkami se rezignovaně bimbají do van.

Čekám na tu svoji (vanu) a z jedné z koupelen bez dveří se ozve zavýsknutí jedné ze sestřiček: „Dědo, vy si nedáte pokoj! Co by řekla babička? Tak já vám pomáhám z vany a vy... Snažte se sám!“

Mladý pán ve mě se smrskl na minimum a bimbám se v prostěradle a pak jako jiní dědečkové do vany bez prostěradla... A sestra se ptá, jestli voda dobrá a se smíchem říká, že už má těch chlapů dneska plné zuby. Kolik ptáků nezpěváků vidí v práci za den, týden, měsíc, život? Copak po takové šichtě asi říká a dělá svému mužovi v noci posteli...

Milý deníčku, k první večeři jsme měli čufty.



(Psáno pro www.brejle.net)